Nova vysílá od září další řadu televizní soutěže SuperStar. Přestože kultuře pomáhá jako lodi díra v trupu, nechtěně slouží jako sociologická sonda do současného přemýšlení. Princip je jednoduchý: zatím jsme sledovali počáteční castingová kola, v nichž soutěžící přijdou na konkurz, zazpívají a vyslechnou si verdikt.

Problém však spočívá v tom, že více než talentovou soutěž 21. století připomínají přehrávky z časů normalizace. Pokud chtěl hudebník vystupovat a vydělávat si muzikou, musel složit tak zvané „kvalifikační zkoušky“.

Po podání přihlášky agentuře se dostavil před posuzující. Ti zhodnotili jeho vzhled a vhodnost písní. Pak rozhodli, zda může hrát profesionálně, amatérsky nebo vystoupení úplně zamítli. Porota v SuperStar plní stejnou funkci.

Výjimeční na okraji

Porotci si udělají obrázek o příchozím už z přihlášky. Jeho povolání, původ nebo rodinný stav ho většinou zařadí do předsudečných škatulek a už se z nich nevyhrabe. Například soutěžící Lucie Herčíková je hned doprovodným komentářem představena jako svobodná maminka.

Marta Jandová na ni tedy už u vchodu zahaleká: „Ahoj, maminko, kde máš dítě?“ Když Lucie neuspěje, porota jí pošle zpívat dětem. Palo Habera ještě ponížení dovede do absurdna otázkami: „Máš muža? Nemáš muža? Ty si mu spievala, že?“ Načež Ondřej Soukup, jako správný komediální přicmrdávač, dosadí pointu. „Myslíš, že utek', Palo?“