Nova vysílá od září další řadu televizní soutěže SuperStar. Přestože kultuře pomáhá jako lodi díra v trupu, nechtěně slouží jako sociologická sonda do současného přemýšlení. Princip je jednoduchý: zatím jsme sledovali počáteční castingová kola, v nichž soutěžící přijdou na konkurz, zazpívají a vyslechnou si verdikt.

Problém však spočívá v tom, že více než talentovou soutěž 21. století připomínají přehrávky z časů normalizace. Pokud chtěl hudebník vystupovat a vydělávat si muzikou, musel složit tak zvané „kvalifikační zkoušky“.

Po podání přihlášky agentuře se dostavil před posuzující. Ti zhodnotili jeho vzhled a vhodnost písní. Pak rozhodli, zda může hrát profesionálně, amatérsky nebo vystoupení úplně zamítli. Porota v SuperStar plní stejnou funkci.

Výjimeční na okraji

Porotci si udělají obrázek o příchozím už z přihlášky. Jeho povolání, původ nebo rodinný stav ho většinou zařadí do předsudečných škatulek a už se z nich nevyhrabe. Například soutěžící Lucie Herčíková je hned doprovodným komentářem představena jako svobodná maminka.

Marta Jandová na ni tedy už u vchodu zahaleká: „Ahoj, maminko, kde máš dítě?“ Když Lucie neuspěje, porota jí pošle zpívat dětem. Palo Habera ještě ponížení dovede do absurdna otázkami: „Máš muža? Nemáš muža? Ty si mu spievala, že?“ Načež Ondřej Soukup, jako správný komediální přicmrdávač, dosadí pointu. „Myslíš, že utek', Palo?“

Jde o stejný princip, jako když se matka s dítětem uchází o práci. Je souzena a hodnocena nikoliv podle svých schopností, ale svou rodinnou situací. Pro mnohého zaměstnavatele i pro popové hvězdy v porotě je taková žena zkrátka determinována svou dělohou.

S oblibou se řeší vzhled adeptů. Porotci často úplně vynechají hodnocení zpěvu a omezí se na vychvalování modního stylu a krásy dotyčného. To, že je zajímavý — tedy oblečen a učesán podle aktuálních trendů — často pomůže i nevýraznému zpěvákovi. Povrchnost se pak snadno a hurónsky přelije v rasismus nebo sexismus — ideálně pak v obojí.

Soutěžící Nelu v reportáži představí jako „sexy angolskou krásku, co si ráda zpívá ve sprše“ a Nela postoupí. Nicméně hned poté „obyčejně“ vypadajícího romského kluka, který nezpívá hůř než velká část postupujících, bez rozpaků vyhodí. Šanci tak mají sexy krásky z Angoly, které figurují jako exotické zboží z koloniálu. Oproti tomu Romáci z Mostu ostrouhají.

Superstar tak působí jako manuál „Co všechno lze využít na trhu“. Lidé zde slouží jako obchodní artikly a jsou vybíráni tak, aby se prodávali. Pořad vlastně opakuje dvě základní marketingové poučky. „Sex sells“ — sexuální přitažlivost prodává. Když jste kočička k pokoukání, máte šanci.

↗

Skutečně výjimeční jsou právě ti, kteří v soutěži nikdy neprorazí. Foto mediaboom.sk

A také „emotion sells“ — emoce prodává. Umřeli ti rodiče nebo jsi dostal rakovinu? To je hluboký lidský příběh, taky máš šanci! Soutěž ovšem přidává ještě třetí, ne tak obvyklou, možnost, kterou bychom mohli nazvat jako „identity sells“ — identita prodává. O co jde?

Subkultury a kontrakultura, které dříve brojily proti establishmentu ve všech rovinách společnosti, od umění po politiku, se postupně etablovaly ve středním proudu. Ať už jde o hippies, černošskou menšinu nebo tvrdé rockery. To se projevuje v celkové krizi „politiky identit“: bojovat za svou identitu nestačí.

Každá z nich se totiž stane zbožím, pokud prosazuje jen a pouze svou výjimečnost a právo na své vlastní unikum. Samotná a ojedinělá angažovanost nevede k rebelii a vzpouře, ale k posílení trhu, který identity pozře a promění v artikl.

Takže všichni ti „osobití a nonkonformní“ rebelové vlastně jen rozšíří množství produktů: kupte si tričko rebelů z Nirvany, potisk Che Guevary, buď jiný a pij Starbucks z odlišného hrníčku. Kup si svou revoluci.

Nic se neprodává tak dobře jako status originality a hrdého odboje proti konzumerismu. A právě v Superstar postupují nositelé „alternativních“ identit jako neobvyklé a ztřeštěné entity, které mají „osobnost“.

Porotci tak soudí podle norem nastavených vládnoucí hegemonií. Jsou znormalizováni a to samé vyžadují od ostatních. Přesvědčují nás, že hledají výjimečnost v obyčejných lidech. Přitom se skutečně obyčejným (nekomodifikovatelným) lidem vysmívají. Co je povýšeno na „novinku bořící hranice očekávání", ve skutečnosti jen udržuje v chodu nastavenou konstelaci hodnot.

Aby byl totiž protest za menšinové skupiny opravdu účinný a revoluční, je potřeba se oprostit od nároků jen pro danou menšinu (homosexuály, feministky, dělníky, alternativní umělce) a naopak vyžadovat rovný přístup, svobodný projev a uznání pro všechny členy společnosti. Partikulární musí mít i obecnou rovinu.

Otázkou zůstává, kdo je toho schopen? Rozhodně ne ti, kterým se v současném nastavení vztyčují slavobrány.

SuperStar ovšem jako vedlejší efekt vyznačuje právě ty opravdu výjimečné, tedy ty, kteří jsou tlačeni na okraj, kteří jsou vyjmuti z celkového počtu. Romové, matky s dětmi, nezaměstnaní, sociálně slabí. To v nich se nalézá zárodek vzdoru. Ale právě ty nevpustíme ani na prkna, o nichž s takovou oblibou tvrdíme, že znamenají svět. SuperStar je tak vlastně výstižná zkratka naší současné situace.