Pocházím z téměř stotisícových Pardubic, města, které dnes již samo definuje svou existenci výhradně konfliktem se sousedním Hradcem Králové, jelikož slovnímu spojení „město perníku“ daly nový význam četné pervitinové komunity. Většinu svého „produktivního“ života jsem spojil s Brnem, jeho knihovnami, univerzitami, kavárnami a redakcemi.

Svoje dětství jsem trávil v přírodě poměrně poctivě (na můj vkus dítěte s drasticky odřenými koleny z nekompromisního polabinského betonu někdy až moc). Názvy míst si však nepamatuji a obrazy zůstaly nenávratně deformované dětskou perspektivou. A vyprávění á la Amelie z Montmartru, které by se odehrávalo na sídlišti, by připomínalo spíš psychologický thriler než pohádku.

Ze svých pubertálních turistických eskapád si toho moc nepamatuju, neboť jsem je absolvoval pod vlivem silných dávek Zyrtecu a Zodacu. Bral jsem je kvůli alergii, která je tou mou daní za to, že jsem na svém pardubickém sídlišti vyrůstal s výhledem na Paramo. Jeho tajuplné a nikým nevysvětlené exploze se všechna ta nekonečná léta ozývaly řádově jednou do měsíce. Ze všech autoimunitních chorob je srpnové smrkání a svědění očí stále ještě výhrou, své chemičce jsem vděčný, že mi do vínku nenadělila střevní choroby jako mnoha mým vrstevníkům.

Ze všech „míst“, které si ze své perspektivy můžu dovolit posuzovat, zbývá jediná kategorie: maloměsto. Své čtyři dny relativního odpočinku jsem se letos souhrou okolností rozhodl spojit z patnáctitisícovou beskydskou hříčkou jménem Rožnov pod Radhoštěm…

České dráhy patrně vytvořily jakýsi komplot s tahouny automobilového průmyslu — i největšímu romantikovi vytane při jeho strastiplné cestě přes Valašské Meziříčí ve zpožděném vlaku s neotevíratelnými okny a vypnutou klimatizací na mysli „automobil“. Nemůže totiž využít vlak k jeho hlavní výhodě — možnosti četby, jelikož se mu po několika minutách v pohybujícím se pekle rozpustily papíry vlivem potu krápajícího čůrkem z nosu.

Spolujízda páchnoucích festivalníků je pořád tou lepší variantou. Ta horší na sebe nenechá dlouho čekat: korzující skupinka ožralých bílých mužů se vrací z teambuildingu jednoho ze svých startupů, kde si několik dní vzájemně dodávali sebevědomí v otázce toho, jak přijatelné je chovat se jako agresivní debil — kontakt s realitou pak bývá zdrcující, a to především pro realitu.