Lukáš Senft ve svém článku polemizujícím s názory na imigraci v Lidových novinách a na Neviditelném psu dochází k závěru, že nestačí integrace migrantů do stávajících „šovinistických“ struktur a dodává: „Postup musí být zcela opačný: právě ti, kteří dosud žili jako vyloučení, musí charakter společnosti vytvářet.“

Koncept vyloučení se v těchto slovech objevuje v jakési pervertované podobě. Definice sociálního vyloučení se totiž zpravidla odvolává na občanství. Je tomu tak např. na stránkách Agentury pro sociální začlenění („sociálně vyloučení jsou ti občané, kteří mají ztížený přístup k institucím a službám“). Ostatně samo slovo „vyloučení“ navozuje spíše dojem procesu či stavu, kdy dochází k vyčlenění někoho, kdo byl původně do společnosti začleněn nebo alespoň měl být. Tak s tímto slovem také většina pisatelů nakládá.

Pokud vztáhneme slovo vyloučení na migranty, pak se dostáváme do neřešitelných sémantických problémů. Společnost je vždy ohraničená. Migranti jsou ti, kteří jsou členy určité společnosti, ale tu nějakým způsobem opouštějí a chtějí se začlenit do společnosti nové.

Je tedy podivná představa, že by tito lidé „dosud“ žili jako vyloučení. Nežili jako vyloučení. Pokud bychom o nich takto hovořili, pak jsou vyloučení všichni neobčané České republiky — Němci, Britové, Číňané, Mongolové. Možná bychom dokonce mohli říci, že ti, co v České republice vůbec nikdy nebyli (ani jako turisté), jsou ti vůbec nejvyloučenější. Představa, že tito lidé „musí“ utvářet charakter naší společnosti, je tedy krajně zvláštní.

Pokud chápeme migranta jako někoho, kdo opouští jednu společnost, aby se začlenil do jiné, pak integrace do stávajících struktur je asi to jediné podstatné, co lze na tomto procesu řešit. Nebo máme chápat migranta jako misionáře, který nám teprve má říci, jak má naše společnost vypadat? Pokud to je tak (byť jen zčásti) myšleno, pak by liberální multikulturalismus byl jen jakýmsi převráceným obrazem a nechtěnou karikaturou konzervativních snů o vývozu západní liberální demokracie do celého světa.

Článku Lukáše Senfta nelze upřít agitační tah na branku a dovedné zacházení s ironií. Lidem, s nimiž polemizuje, však podsouvá názory, které oni nezastávají („Evropská identita totiž bývá v době krizí spojována se zemitými znaky. Především s krví: naše děti, naše rodiny, tatínek chrání své holčičky. Evropský prostor by se měl zřejmě proměnit na chovnou stanici, eugenický Lebensborn.“). Oponované články skutečně neprojevují naznačované obavy o čistotu evropského genofondu.

Po přečtení této ironické a bojovné polemiky má čtenář na vybranou dvě možnosti. Buď se začlení do všeobjímajícího světonázoru a pak se může spolu s autorem smát „ochráncům tradičních hodnot“. V opačném případě se sám sociálně vyloučí z dobré společnosti. Ale třeba je za některými vyhrocenými formulacemi i chvályhodný záměr provokovat „maloměšťáky“ a vyburcovat je z jejich stereotypů.

Existuje ještě věcně ideová část Senftova článku. Ta nepolemizuje s argumenty textů, vůči nimž se vymezuje. Autor pouze poté, co tyto články zesměšnil a zkarikoval, nabízí krátkou proklamaci liberálních idejí jakožto osvícenského evropského dědictví.

Stojí za to snad k tomu krátce podotknout, že evropská kultura nestojí jen na osvícenství, ale i na jiných zdrojích, které jsou od tohoto dědictví neoddělitelné. Problém liberálních konceptů odvolávajících se na osvícenství je nevědomost či ignorování toho, že liberalismus je také kulturně podmíněným jevem.

K tomuto faktu se „postosvícenské“ ideologie (patří k nim i marxismus) příliš nehlásí a ve svém radikálním pojetí se takřka zákonitě obracejí proti kultuře, která je ze své podstaty pluralitní a antiuniverzalistická. V tomto ohledu se krajní liberalismus podobá marxismu, křesťanství i islámu. Ukazuje se zde to, že zřejmě žádná univerzalistická ideologie není prosta nebezpečí fundamentalismu.