Politická levice často volá po větší fiskální stimulaci růstu. Je přitom zřejmé, že malá země si nemůže dovolit tak velkorysou expanzi veřejných výdajů jako USA nebo Čína. Špatně zaměřená fiskální stimulace v malé zemi může snadno vést k tomu, že nepomůžeme sobě, ale našim zahraničním obchodním partnerům, a že budoucí výnosy z těchto výdajů nebudou stačit na umoření půjček pro podobnou expanzi nezbytných.

V strukturálně zaostalejších oblastech nestačí stimulace poptávky, jakkoli má významnou sociální funkci. Stát musí aktivněji ovlivňovat i nabídkovou stranu. Důležité pak je, jak rychlý bude účinek veřejných investic a kam nasměrují strukturu ekonomiky, aby nás v určitá časové perspektivě učinila konkurenceschopnějšími. Proto nestačí jen nalít kvanta peněz do vyprahlých penězovodů: je třeba vytipovat a využít takzvané „chytré investice“.

Důležitým východiskem je analýza multiplikačních efektů různých investičních politik. U infrastrukturních projektů jde především o zvládnutí efektivního řízení investičního procesu, aby se předešlo situacím předražených a nedostavěných velkých dopravních staveb. Často se také mluví o zachycení strategických technologií. Také Evropská unie chce být územím masově využívajícím high-tech a inovace, které jsou skutečně klíčovým nástrojem rozvoje.