Politická levice často volá po větší fiskální stimulaci růstu. Je přitom zřejmé, že malá země si nemůže dovolit tak velkorysou expanzi veřejných výdajů jako USA nebo Čína. Špatně zaměřená fiskální stimulace v malé zemi může snadno vést k tomu, že nepomůžeme sobě, ale našim zahraničním obchodním partnerům, a že budoucí výnosy z těchto výdajů nebudou stačit na umoření půjček pro podobnou expanzi nezbytných.

V strukturálně zaostalejších oblastech nestačí stimulace poptávky, jakkoli má významnou sociální funkci. Stát musí aktivněji ovlivňovat i nabídkovou stranu. Důležité pak je, jak rychlý bude účinek veřejných investic a kam nasměrují strukturu ekonomiky, aby nás v určitá časové perspektivě učinila konkurenceschopnějšími. Proto nestačí jen nalít kvanta peněz do vyprahlých penězovodů: je třeba vytipovat a využít takzvané „chytré investice“.

Důležitým východiskem je analýza multiplikačních efektů různých investičních politik. U infrastrukturních projektů jde především o zvládnutí efektivního řízení investičního procesu, aby se předešlo situacím předražených a nedostavěných velkých dopravních staveb. Často se také mluví o zachycení strategických technologií. Také Evropská unie chce být územím masově využívajícím high-tech a inovace, které jsou skutečně klíčovým nástrojem rozvoje.

V tomhle ohledu to ale malá česká ekonomika nemá jednoduché. Nástup inovace vyššího řádu vyžaduje strategickou koncentraci vědeckých kapacit a také strategické financování, které si zpravidla mohou dovolit jen velké země či monopoly. Mezi těmito giganty pak zuří tvrdá „studená válka“ na poli inovací a ochrany vynálezů. Malá, ale vzdělaná země může vsadit spíše na lidskou tvořivost a šikovnost při šíření aplikací, tedy na takzvanou „liberální difúzi inovací“. To samozřejmě nic nemění na tom, že i u nás se může objevit něco, co dosahuje světové úrovně.

Lídři strategických inovací se snaží využít svého náskoku a volí v této oblasti konzervativní ochranářskou politiku (třeba Velká Británie v 19. a USA ve 20. století). Ostatní sázejí na liberální převzetí (legendární se stala japonská cesta v druhé polovině minulého století). Co má tedy prosazovat Česká republika, vezmeme-li navíc v potaz, že se nachází v evropském rámci?

↗

Malá, ale vzdělaná země může vsadit spíše na lidskou tvořivost a  šikovnost při šíření aplikací, to však nic nemění na tom, že může dosáhnout světové úrovně. Foto Foto PNNL, flickr.com

Duševní vlastnictví

V roce 2013 se Evropská unie po mnoha letech dopracovala k jednotné patentové ochraně (europatent uděluje úřad v Mnichově). Dál jí ale chybí komplexní vize a jasnější přístup k vývoji ochrany duševního vlastnictví. Duševní vlastnictví se týká autorských a průmyslových práv. V řadě případů je nám bližší takzvaný „open source“ přístup k inovačním aplikacím. Tomu by měla odpovídat i naše státní politika, která cílí na inovativní ekonomiku.

Vždy je tu určitý rozpor mezi ochranou a bariérami konkurenceschopnosti. Z hlediska řešení míry a kvality regulace je to velmi specifický případ. Zpřístupnění duševního vlastnictví je dnes sešněrováno patentovou byrokracií. Ta sice dobře živí právní kanceláře, ale rychlejší rozptyl inovací jen brzdí. S tím je spojena otázka hranic „přirozeného práva“ autora ve vztahu k společenské prospěšnosti a užitečnosti. Copak by kupříkladu lék proti HIV měl být chráněn a neměl by tak být přístupný všem?

Inovativní ekonomika nemůže stát na konzervativním modelu duševního vlastnictví. Úplný monopol na myšlenku škrtí kreativitu, svoboda kopírování naopak ožebračuje autory nápadů. Oba extrémy jen prohlubují nerovnováhu ve světě. Musíme proto umět nalézt rozumnou rovnováhu mezi produktivní podporou souběžných nápadů na aplikaci inovací a otevřít tak kreativní prostor vzájemného učení.

Hranice legitimní ochrany myšlenky končí tam, kde už má jen spekulativní charakter chránící nepřiměřené zisky. Jinak pro nás na poli inovací zůstanou asijští tygři nedostižným vzorem; a za lídry světa inovací se budeme dál jen belhat. A nakonec ztratíme i tu stopu…