Služební zákon upravující postavení úředníků v České republiky byl schválen loni v létě, probíhala kolem něho bouřlivá debata, nyní se postupně zavádí do praxe. Z hlediska fungování státní správy je tato fáze minimálně stejně důležitá jako příprava samotného zákona, přesto se o ní příliš nemluví.

Implementace státní služby přitom rozhodne o tom, zda zákon povede ke zkvalitnění státní správy a oddělení odborné a politické složky nebo zda proběhne jen formální změna, ale to hlavní zůstane při starém. Realizace zákona o státní službě byla tématem konference pořádané Evropským hnutím a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

V současné době probíhají výběrová řízení na státní tajemníky na jednotlivých ministerstvech a na Úřadu vlády. Připravují se doprovodné normy. Evropská komise konstatovala, že služební zákon není překážkou plnění operačních programů. Do 1. července by mělo dojít k překlopení představených státních úředníků do služebního zákona. Zatím ale není jasné, kolik zaměstnanců v režimu služebního zákona bude celkem. Podle náměstka ministra vnitra pro státní službu Josefa Postráneckého by se mělo jednat o 65 až 70 tisíc zaměstnanců.

Často zmiňovanou obavou spojenou se zákonem o státní službě je, že tímto zákonem dochází k zabetonování státní správy. Postránecký zdůraznil, že všichni od náměstků pro řízení sekcí až po ředitele odborů a oddělení musí během dvou let projít výběrovými řízeními. Na jaře příštího roku je pak čeká první hodnocení, pokud dostanou nejhorší známku, skončí ve své funkci. Rovněž budou mít celou řadu povinností, kterými se zatím nemuseli zabývat.

Ředitel Odboru koncepce legislativy a rozvoje státu na Úřadu vlády Václav Velčovský na zmíněné konferenci také vyvracel mýtus, že zákon o státní službě obsahuje definitivu: „Není pravda, že úředníci mají definitivu, je rozdíl mezi definitivou a pracovním poměrem na dobu neurčitou. Úředníci podléhají hodnocení a v případě dvou negativních hodnocení mohou být propuštěni.“

Důležitou změnou je i to, že služebním zákonem se úředník stává zaměstnancem českého státu, proto by podle Václava Velčovského neměl být rozdíl v zacházení se zaměstnancem na finanční správě či na úřadu práce. Oba procesy musí být analogické, protože zaměstnanec je zaměstnanec státu a ne konkrétního úřadu. Dochází také k hodnotovému posunu, kdy úředník je navíc odpovědný vůči státu jako takovému.

Příliš specifické jazykové požadavky

Václav Velčovský upozornil na to, pro kvalitní výkon státní správy je důležitý jednak profesionální výkon státní správy, ale také jednotnost jejího výkonu. To, co se s novým zákonem mění, je, že se už nebavíme o konkrétním člověku, ale o pracovním místu. Státní správa by neměla stát na osobních vazbách, ale na tom, že existuje systematizované místo dané tabulkou, obory služby, vykonávaná činnost a státní zaměstnanec.

Podle předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josefa Středuly přesto zůstávají pochyby, zda existují mechanismy, které zajistí, že státní správa bude opravdu nezávislá. Předseda odborů se obává, aby se v případě výběru státních tajemníků jednalo skutečně především o jejich odbornost.

Výběr státních tajemníků je pro budoucí fungování státní správy zásadní. Právě oni a ředitelé sekcí budou mít hlavní vliv na implementaci služebního zákona. Podle Josefa Postráneckého budou všichni státní tajemníci vybráni do konce dubna s výjimkou ministerstva zemědělství (přihlásil se pouze jeden uchazeč) a spravedlnosti (jeden ze dvou uchazečů nesplnil podmínky). V případě těchto dvou resortů se výběrové řízení musí opakovat.

Parametry výběrových řízení jsou dané přímo zákonem o státní službě. Některé požadavky, které státní tajemníci musí splňovat, stanovil služebním předpisem náměstek ministra vnitra pro státní službu. Podle zákona má mít výběrová komise čtyři členy, které jmenuje a odvolává náměstek pro státní službu, z toho tři členy na návrh příslušného ministra nebo vedoucího Úřadu vlády. V zákoně se také píše: „Státního tajemníka jmenuje vláda na návrh příslušného ministra nebo vedoucího Úřadu vlády na dobu 5 let na základě výsledku výběrového řízení.“

Pes je zakopán v tom, že výběrová komise neurčuje jednoho vítěze, ale hned tři, takže ve výsledku má ministr nebo vedoucí Úřadu vlády docela velký prostor vybrat takového státního tajemníka, který mu vyhovuje, bez ohledu na to, který uchazeč byl z této trojice skutečně nejlepší. Další problém se skrývá ve služebním předpisu náměstka ministra vnitra pro státní službu, který stanovuje další požadavky pro služební místa státních tajemníků. Za pozornost stojí hlavně požadovaná jazyková vybavenost.

Na Úřadu vlády se vyžaduje znalost anglického, francouzského nebo německého jazyka v rozsahu alespoň prvního stupně znalosti cizího jazyka. Ministerstvo financí chce to samé ale v rozsahu třetího stupně znalosti jazyka. Ministerstvo zahraničních věcí vyžaduje také třetí stupeň ale pouze anglického jazyka. Ministerstvu práce a sociálních věcí stačí první stupeň jednoho ze tří zmíněných jazyků, stejně tak ministerstvu zemědělství. Ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo životního prostředí dokonce žádné jazykové požadavky neuplatňuje. Ostatní ministerstva pak požadují druhý stupeň znalosti jednoho z oněch tří jazyků.

V kombinaci s tím, že státním tajemníkem mohou být jen ti lidé, kteří už ve státní správě dosáhli určité pozice, jazyková specifikace může hrát velmi významnou roli. Respektive nelze vyloučit, že výsledek je někomu předem šitý na míru.

Přitom činnost státního tajemníka zákon definuje takto: „(2) Státní tajemník řídí činnosti související se zajišťováním organizačních věcí služby, správy služebních vztahů a odměňování státních zaměstnanců a vedoucího služebního úřadu podřízeného ministerstvu. (3) Státní tajemník dále plní úkoly související s pracovněprávními vztahy zaměstnanců ve správním úřadu.“ Nezdá se tedy tak důležité přizpůsobovat jazykové požadavky tomu, o který resort jde.

Výběr státních tajemníků je pouze malá část složitého procesu zavádění služebního zákona. Pokud ale už v tomto bodě existuje relativně velký prostor pro svévoli, je pravděpodobné, že i v obsazování dalších pozic může hrát větší roli to, kdo se s kým zná, než kdo je na danou pozici skutečně nejlepší uchazeč. Už samotný fakt, že náměstek ministra vnitra pro státní službu nestojí v čele samostatného úřadu, ale je součástí ministerstva vnitra, může mít vliv na to, kolik nezávislosti je schopný si udržet.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.