Můj poslední článek „Jistě, pane Dienstbiere!“ vyvolal několik reakcí, na něž považuji za férové a nutné reagovat.

Téma „antipolitiky“ ponechám stranou, protože o tomto tématu jsem i v DR vydal několik článků, v nichž jsem se snažil poukázat na kořeny některých antipolitických hnutí a příčiny jejich úspěchu v posledních několika volbách. Je to téma klíčové, rozsáhlé a nezbavuji se dnes povinnosti na námitku Filipa Outraty o mém „mudrlanství o antipolitice“ odpovědět. Pouze si ponechávám čas a prostor učinit tak opět, jindy a samostatně.

Vyčítám si jediné: do článku jsem dostatečně nezdůraznil, že nejsem odpůrcem zákona o státní službě jako takového, i když o jeho smysluplnosti mám pochyby. Ano, pracoval jsem pro senátora Edvarda Outratu a jeho jmenovec Filip Outrata by se ho měl zeptat na naše debaty právě o zákonu o státní službě. Vždy jsem totiž zastával v této věci kritické stanovisko. To ve mně ještě zesílilo, když jsem poznal státní správu zevnitř coby státní zaměstnanec hned dvou ministerstev — ministerstva pro místní rozvoj a ministerstva spravedlnosti.

Vedle mnoha profesionálních státních úředníků, kteří vykonávali svoji práci skvěle a s nadšením pro věc, jsem bohužel poznal i jinou skupinu: byli to lidé, kteří se zapouzdřili ve svých odděleních či odborech, jež považovali za své vlastnictví, zneužívali svého postavení tak, že poskytovali svým nadřízeným pouze výběrové informace, čímž je drželi v šachu a stávali se prakticky neodvolatelnými, protože systém, který nastavili, byl postaven na jejich výlučnosti.