Můj poslední článek „Jistě, pane Dienstbiere!“ vyvolal několik reakcí, na něž považuji za férové a nutné reagovat.

Téma „antipolitiky“ ponechám stranou, protože o tomto tématu jsem i v DR vydal několik článků, v nichž jsem se snažil poukázat na kořeny některých antipolitických hnutí a příčiny jejich úspěchu v posledních několika volbách. Je to téma klíčové, rozsáhlé a nezbavuji se dnes povinnosti na námitku Filipa Outraty o mém „mudrlanství o antipolitice“ odpovědět. Pouze si ponechávám čas a prostor učinit tak opět, jindy a samostatně.

Vyčítám si jediné: do článku jsem dostatečně nezdůraznil, že nejsem odpůrcem zákona o státní službě jako takového, i když o jeho smysluplnosti mám pochyby. Ano, pracoval jsem pro senátora Edvarda Outratu a jeho jmenovec Filip Outrata by se ho měl zeptat na naše debaty právě o zákonu o státní službě. Vždy jsem totiž zastával v této věci kritické stanovisko. To ve mně ještě zesílilo, když jsem poznal státní správu zevnitř coby státní zaměstnanec hned dvou ministerstev — ministerstva pro místní rozvoj a ministerstva spravedlnosti.

Vedle mnoha profesionálních státních úředníků, kteří vykonávali svoji práci skvěle a s nadšením pro věc, jsem bohužel poznal i jinou skupinu: byli to lidé, kteří se zapouzdřili ve svých odděleních či odborech, jež považovali za své vlastnictví, zneužívali svého postavení tak, že poskytovali svým nadřízeným pouze výběrové informace, čímž je drželi v šachu a stávali se prakticky neodvolatelnými, protože systém, který nastavili, byl postaven na jejich výlučnosti.

Největšími přeborníky v této disciplíně se stali lidé, kteří měli na starost evropské fondy. Ti byli zčásti placeni z peněz EU v rámci tzv. technické asistence, z čehož si odvozovali loajalitu vůči Bruselu, nikoliv vůči národní politické reprezentaci. Tito především mladí lidé do jisté míry pohrdali politiky a politikou, které měli za neodborníky, co jim nebudou přece říkat, co a jak mají dělat, protože oni to ví nejlépe.

Jejich velkou mluvčí a zastánkyní se záhy stala i Věra Jourová, kterou tehdejší politické vedení úřadu vybralo do funkce ředitelky tehdy vznikajícího odboru odpovědného za regionální evropské fondy, protože byla z pozice krajské úřednice velkou kritičkou práce ministerstva. Byla to právě ona, která proti názoru politického vedení trpělivostí a ignorováním příkazů prosadila rozdrobení regionálních fondů na tzv. ROPy, které dnes paradoxně jako politička ANO kritizuje! Pomohly jí v tom i změny v čele resortu, kdy nový ministr přišel do nové situace a dostal opět „ty správné informace“.

Dnes se vrátila na místo činu a není nikdo, kdo by jí hnal k odpovědnosti za to, jak mocně přispěla k nastavení komplikovaného a neprůhledného systému, který umožnil část evropských fondů rozkrást či rozdělit neefektivně, popřípadě vůbec.

Fakt, že si na místě prvního náměstka odpovědného za EU fondy ponechala člověka, který celou dobu připravoval ministru Věcí veřejných Jankovskému odpovědi na interpelace poslanců ČSSD ohledně kritického stavu v čerpání fondů, v nichž je obviňoval z šíření poplašné zprávy, protože je přece všechno v naprostém pořádku, jen dokresluje to, čeho se obávám nejvíce: rozmachu úřednické neodpovědnosti.

Nevím, zda má Jiří Dienstbier či Ota Novotný praktickou zkušenost z nějakého úřadu, asi ne, ale nechci používat stejnou logiku a la „nemáte zkušenost, čtete jenom noviny, nemáte o tom co psát“. Doufám tedy, že jsem opravdu pouze neinformovaný nevzdělanec a Jiří Dienstbier se svou náměstkyní a možná Otou Novotným v zádech sepisují služební zákon takový, který státní správu nezapouzdří a neudělá z politiků „ty, co chrání státní úředníky před dotěrnou veřejností“.

Ohledně tzv. kmotrovatění ČSSD, které jako jednu z hlavních příčin oslabení ČSSD zmínil Filip Outrata, jsem psal jako jeden z prvních autorů a byl to také důvod, proč jsem byl vyloučen z ČSSD. Oficiálně tak učinil až okresní výbor chomutovské ČSSD za aktivní účasti Romana Housky, který byl minulý rok za podivných okolností zastřelen.

Zdůvodnění znělo, že je to za „veřejnou kritiku vedení ústecké ČSSD a vedoucích představitelů strany“. On, Jana Vaňhová, ale třeba i Marie Benešová na mne opakovaně podávali za mé články na téma „kmotrovatění“ ČSSD také trestní oznámení, musel jsem kvůli tomu absolvovat několik návštěv u policie či přestupkové řízení na obecním úřadě.

Nikdo se mě tehdy nezastal, nikdo z ČSSD na toto medializované, absurdní rozhodnutí nereagoval: Bohuslav Sobotka i další mlčeli. A kdo mlčí, souhlasí. Výsledkem tohoto mlčení, kdy kmotrovské struktury v ČSSD vylučovaly své kritiky, dehonestovaly je bez reakce vedení a ovládaly tak tu strachem tu financemi a závazky krajské organizace, byla ostudná prohra ČSSD v Ústeckém kraji a destruktivní dopad na výsledky strany v krajských volbách jako celku.

Stejně tak si velmi dobře pamatuji, jaké byly reakce na mé články od některých stávajících představitelů strany: žádné rozdělení strany na „haškovce“ a „sobotkovce“ neexistuje, kmotrovské struktury v ČSSD, „oranžoví baroni“ jak jsem je nazval, jsou jen výmyslem, který je zapříčiněn nedostatkem informací a jejich přebíráním z médií.

Proto když nachlup stejný argument dnes opět používá Ota Novotný, politický poradce Bohuslava Sobotky, mohu se jen hořce usmívat a doufat, že se neopakuje stejná chyba a nepopírá se opět realita jen proto, že někde sedím a jakoukoliv kritiku mám za nepřátelský útok. Nemá smysl zde rozvádět, s kolika lidmi z ČSSD před psaním svých článků mluvím, s kolika poslanci, senátory či regionálními politiky jsem v kontaktu, výčet by zabral zbytečně mnoho místa a navíc mám tuto námitku za dětinskou poťouchlost Oty Novotného.

Ale možná je to právě tato dětinskost a „zapouzdřenost“ lidí v okolí Bohuslava Sobotky, kteří místo věcné polemiky sáhnou k pseudoargumentu „nic o tom nevíš, čteš jen noviny, to my jsme majitelé exkluzivních informací zevnitř a tak víme jak to je“, co přispívá k neutěšenému stavu ČSSD, ke ztrátě toho, co je pro politickou stranu klíčové: mít iniciativu, nastavovat agendu.

Ať chceme nebo ne, ať si to „politický úředník“ Ota Novotný v rámci svého elitářského přístupu hlavního politického poradce premiéra nepřipouští, lidé, voliči, nemají jinou možnost, jak se něco dozvědět o ČSSD, než skrze média. A zde snad i většina autorů Deníku Referendum se mnou bude souhlasit, že ČSSD svoji roli nezvládá, nedokáže využívat svůj vládní potenciál, přístup k exkluzivním informacím a reagovat tak na skutečnost, že dva deníky — MF Dnes a Lidové noviny — patří jednomu z koaličních partnerů.