V hrubých obrysech sociální demokraté svoje silné i slabé stránky znají. Jsou si vědomi historické tradice, kterou nesou na zádech a snad i v hlavách, a je jim jasné, že ČSSD nesmí jen tupě přihlížet postupnému vymazávání klasických stran z politické mapy. Proto zaráží, proč se mění tak pomalu.

Významným krokem bylo loňské referendum, které dalo zelenou sestavování kandidátních listin všemi členy, kvótám pro obě pohlaví, a naopak červenou kumulaci funkcí. Další kroky se čekají od nadcházejícího sjezdu. Ovšem to klíčové by mělo přijít po něm, v každodenní praxi.

Masarykova demokratická akademie se rozhodla navázat na anketu, kterou před minulým sjezdem ČSSD inicioval Jaroslav Šabata. Tenkrát byli zájemci o vedení sociální demokracie vyzváni, aby stranu zasadili do ideového a evropského kontextu.

Letošní ambice byla skromnější. Za prvé zjistit, jak by kandidáti do funkcí, podpořili vnitřní život ČSSD, aby do ní nevstupovali jen zájemci o funkce. Za druhé vypátrat, čím by oslovovali voliče, když dnes už nezabírají ani přísliby nezavádění školného či výstavby startovacích bytů. A za třetí odhalit, čím by podle nich měla sociální demokracie porazit antipolitická hnutí.

↗

Když budou sociální demokraté chytří, poctiví, pozorní a citliví, dokáží najít cestu k voličům i politickým partnerům. Foto web ČSSD

Od Bohuslava Sobotky a jeho týmu do středy odpověď nedorazila. Možná je to kvůli pracovnímu vytížení, možná kvůli jistotě zvolení. Ovšem v roce 2013 Sobotka zareagoval brilantním, sofistikovaným textem. Pozadu nezůstal ani jeho tehdejší vyzyvatel v souboji o předsednickou funkci, Michal Hašek.

Zkusme věřit, že Šabatova anketa pomohla sociálním demokratům uvědomit si svoji identitu. Všemocná ale ani ona nebyla. Nepozvedla morálku natolik, aby nedošlo k pokusu svrhnout Sobotku z předsednického křesla hned druhý den po sněmovních volbách. Dnes se k tomu tehdejší rebelové nehlásí, podstatnou část z nich navíc Sobotka vzal na milost, z Milana Chovance dokonce chce prvního místopředsedu. Co mu ale také zbývalo? Měl odmítnout s předsednictvem, kde byla většina proti němu, komunikovat? Místo toho zvolil strategii, díky níž má většinu tehdejších nespokojených na své straně.

S touto zkušeností je nutné opatrně přistupovat ke každému projevu politika, slovnímu i písemnému. Ale už samotný fakt, že se ankety ochotně zúčastnili dva ze tří kandidátů na prvního místopředsedu (Jiří Dienstbier a Milan Chovanec) a čtyři uchazeči o posty řadových místopředsedů (Jaroslav Foldyna, Michaela Marksová, Martin Starec a Lubomír Zaorálek), je hoden uznání. Díky tomu lze sestavit zajímavou mozaiku postřehů a nápadů, na níž by klidně mohla navázat i sjezdová diskuse — rozhodnou-li se sociální demokraté prezentovat v kreativnějším a pluralitnějším světle než účastníci nedávného sněmu ANO.

Co jsme se od kandidátů dozvěděli?

Milan Chovanec by straně mimo jiné doporučoval více přímé demokracie. K referendu se hlásí i Dienstbier s Marksovou a Zaorálkem. Jiří Dienstbier by též vsadil na přeměnu MDA v politickou nadaci po vzoru Friedrich Ebert Stiftung a na politické vzdělávání členů i občanů.

Martin Starec si uvědomuje, že noví členové často postrádají informace. Výbor místní organizace by se podle něj měl zajímat o představy nováčka a postupně jej zapojit například do činnosti odborného zázemí, do organizace akcí, kampaní, do zájmové činnosti nebo aktivit v samosprávě či občanském sektoru. Důraz klade i na neformální setkání, odborné semináře a diskuse zaměřené na praktickou činnost.

Dienstbierovi vadí praxe, kdy lokální bratrstva brání vstupu nových členů, a navrhuje vycházet vstříc všem upřímným zájemcům o členství. Zaorálek si všímá toho, že někteří členové po pár letech z ČSSD znechuceně odcházejí. Zmiňuje proto možnost sdružovat členy i podle zájmů a specializací. Sázel by také na kluby sympatizantů a na oslovování spřátelených intelektuálů.

Michaela Marksová připomíná, že za první republiky lidové domy nebyly pouze stranickými sídly, ale také centry kulturního života. Radí podporovat veřejné sportovní a kulturní aktivity a orientovat se na společné vzdělávání formou debat. Jaroslav Foldyna to rámcuje požadavkem dynamické levicové politiky.

S oslovováním voličů jinak než dosud se kandidáti vypořádávají obtížněji. Mnozí odkazují na výsledky ČSSD při řízení země. Podle Chovance přitom vše začíná už v „komunálu“ při řešení naprosto praktických problémů občanů. Také připomínají význam komunikace. Starec nabádá mluvit s lidmi srozumitelně a osobně, v jejich prostředí. Foldyna doporučuje opustit jazyk „konformní levice“. Marksová se nevyhýbá ani pojmu „politický marketing“.

Zaorálek podotýká, že „když nejdou voličské skupiny, o něž stojíme, za námi, musíme jít my za nimi — tam, kde jsou.“ Proto vyzývá, aby sociální demokraté byli aktivní v občanských sdruženích, petičních aktivitách, odborech, studentském či družstevním hnutí a mluvili jazykem, kterému v těchto prostředích rozumějí. Dienstbier shrnuje, že „každý člověk musí mít pro sociální demokracii svoji hodnotu.“

A jak na antipolitiky? Podle Milana Chovance postavit proti nim v krajích ty nejlepší z nejlepších. Jiří Dienstbier má recept chovat se solidně, neúčastnit se korupčních kauz a politiků chovajících se nemorálně se zbavovat. Michaela Marksová by kladla důraz na to, že ČSSD nechce moc ve straně centralizovat, ale spíše decentralizovat. Jaroslav Foldyna akcentuje otevřenost sociální demokracie různým levicovým názorovým proudům, což by podle něj mělo vést k oproštění se od „konformního liberalismu“.

Lubomír Zaorálek poukazuje na to, že změny ve společnosti lze prosazovat jen politickou cestou a že ČSSD nemá ve zvyku v programových otázkách kličkovat. Poselstvím by podle něj mělo být, že člověk není pro sociální demokraty jen „pracovní nástroj“ či „lidský zdroj“ a že sociální demokraté nenechají člověka padnout.

Spíše zadumaná čela než úsměvy

Vzhledem k omezené lhůtě na odpovědi nebyla sklizeň nejhorší. Kdyby posbírané nápady přetavilo příští sociálnědemokratické grémium v realitu, byl by Lidový dům otevřený, živý a stejně tak by šlo sociální demokraty potkat na řadě dalších míst, kde se scházejí aktivní lidé s pestrými zájmy.

Členové ČSSD by byli vzdělávaní a využívaní ve spoustě specializovaných činností. Oranžoví by si nepletli politiku s byznysem, zbavili by se partajnického ptydepe, komunikovali s lidmi srozumitelně, i za použití moderních nosičů a metod, neštítili by se spolupráce s dalšími levicovými proudy. Programově by zohledňovali nejistotu a sociální citlivost voličů a pamatovali na zjištění důstojných životních podmínek pro všechny.

Od toho je už jen krůček k odvaze pouštět se do větších projektů i v nadnárodním rámci. Problém „oligarcha Babiš“ je jen českým zhmotněním globální nadvlády kapitálu nad politikou. V tomto střetu nemůže demokratická levice bojovat penězi, ale jen nápady a osobním kontaktem s lidmi, jejichž každodenní problémy dobře zná. Pomáhat by měla všem neprivilegovaným, všem, co si nedokážou pomoci sami.

Většina sociálních demokratů by měla vědět, co neví třeba jejich kolega Zdeněk Škromach: že volby nevyhrává ani orientace na menšiny, ani orientace na tradiční podporovatele. Obě skupiny jsou nedostačující. Pouze strana, která k pevnému jádru přidá opatrné sympatizanty zvnějšku, může dosáhnout lepšího výsledku než sektáři zahledění jenom do sebe sama.

Stejně tak se Škromach mýlí, když ve středeční MF Dnes na vlastním příkladu bagatelizuje význam vzdělání. Není pravda, že v éře Wikipedie stačí jen umět informace vyhledávat a pracovat s nimi. Pouze vzdělaný člověk se dokáže efektivně bránit propagandistickým či marketingovým kampaním těch, kterým nedělá problém investovat do válcování veřejného mínění ohromné prachy.

Když budou sociální demokraté chytří, poctiví, pozorní a citliví, dokáží najít cestu k voličům i politickým partnerům. Dosud měli v uvedených disciplínách takové výpadky, že se se stejně chybující pravicí dopustili rozčarování lidí z politiky a nadšení pro formace, které se tváří jako nepolitické.

Pokud ČSSD zvládne manévr, při němž zároveň dojde ke stranické decentralizaci a očistě i na nejnižší úrovni a jenž občerství oranžový program ruku v ruce s vymezením se vůči chameleonovitým projektům typu ANO, nemusí to být s nejstarší českou politickou stranou ještě ztracené.

Kde je ale jistota, že smělé vize nepohasnout s koncem sjezdu a že dál nepřevládne jen zručné údržbářství? Soustředit se na kompetentní vládnutí je důležité, ale pořád to je málo. Sociální demokraté musí navázat na ambicióznost, nápaditost a entuziasmus svých dávných předchůdců. Jinak větev, na níž hrdě sedí, jednoho dne uschne, zlomí se a oni si ošklivě natlučou. Proto by delegátům sjezdu ČSSD víc než spokojené úsměvy slušela zadumaná čela.