Od 2. března se koná další ročník lidskoprávního filmového festivalu Jeden svět. I přestože bývá zleva kritizován za ideovou selektivitu, málokdo se zájmem o tuto problematiku si na něm alespoň nějaký dokument, který by jej oslovil, nenajde. Slýchám však kritiku, že zde uvedené snímky jsou leckdy příliš emocionální. O čem to vypovídá?

Vzpomínám si, jak jsem před lety byl na dokumentu o Omaru Khadrovi, v té době nezletilém chlapci drženém ve věznici Guantánamo. Dokument byl složen převážně ze záznamů z místnosti, kde probíhal poměrně nelidský výslech. Součástí dokumentu byl i krátký záběr, kdy Omar sám v místnosti pláče a volá svou matku.

Kolega, spolužák z ČVUT, mi na tomto příkladu demonstroval, co mu na těchto filmech vadí. Tvrdil, že ta emocionální scéna tam vůbec nemusela být, chápal ji jako svého druhu vyděračskou. Sám říkal, že proto si o tom raději přečte třeba v Respektu, kde dostane ta objektivní fakta, na základě kterých pak může racionálně rozhodovat.

↗

Jedna věc je snaha ovlivnit cizí úsudek vyvoláním emocí, druhá zase emoce jako nositelka jisté informace. Foto Desilu Productions/NBC Television, Wikimedia Commons

Abychom se mohli rozumně rozhodnout, zřejmě potřebujeme co možná nejvíce informací o daném problému. Zjevně při tom musíme volit nějakou selekci, nemůžeme vždy u všeho být. Vyvstává otázka, zdali je několik suchých vět popisujících fakt, že nezletilý byl pochybně vyslýchán, bohatším zdrojem informací o skutečnosti než záběry z výslechu neostříhané o autentický pláč.

Jedna věc je snaha ovlivnit cizí úsudek vyvoláním emocí, druhá zase emoce jako nositelka jisté informace. Není v tomto případě pláč daleko přínosnější, než ona zkušenost zpacifikovaná do číselných tabulek? Lze o některé z oněch forem podání říci, že není ideologická? Chceme, aby chladnokrevnost ve stínu vlastní odpovědnosti třeba za Omarův osud byla normální?

Racionalita, která sama specifikuje, které formy reprezentace skutečnosti jsou přijatelné, je racionalitou ideologickou, racionalitou pouhé části skutečnosti. Scientistické vnímání světa dnešní doby sjednocuje svět měřitelný se světem skutečným, odstraňuje tak člověka jako vnímajícího tvora z racionálního uvažování a nahrazuje ho objektem. Racionalita se redukuje na racionalitu instrumentální.

Jakákoli zkušenost, která by nás vedla k potřebě změny, je odstraněna jako neobjektivní či nepatřičná, nadto bezpráví, které na povrch vystupuje pouze v podobě zpředmětněné a značně vzdálené, je „racionálně“ zdůvodněno.

Takové uvažování se dále promítá do toho, jak identifikujeme, co je profesionální, efektivní, relevantní a tak dále. Tento abstraktní článek tak může vedle toho, kdo komu v Poslanecké sněmovně dnes šlápl na kuří oko, vyznít jako irelevantní a ezoterický.

Paradoxně takovou kritiku vyvolává i v době, kdy nejenže je institucionální politická dimenze poměrně odolná proti jakýmkoli snahám o kvalitativní změnu etablovaného systému, ale dokonce se vlastní rétorikou a formálními opatřeními typu dluhové brzdy sama depolitizuje — odsouvá politiku někam mimo sebe do „objektivních zákonitostí“. Článek je totiž prostý pragmatické politiky — snadných řešení.

„Lidská skutečnost není o nic méně skutečností, než skutečnost přírodní, byť je skutečností jinou,“ napsal Karel Kosík. Padání do pasti zmiňované sady pojmů nás připravuje o schopnost kritické úvahy prostřednictvím specifické skutečnosti, kterou zdaleka nevystihuje pouze zakoušení emocí jako části lidské skutečnosti. V konečném důsledku to znamená připravit se o samotné lidství.

Ukazuje se, že i masmediální zkratkovitost a neschopnost jít do hloubky, je v rostoucí míře vnímána jako kvalita právě v oněch předestřených pojmech a tyto pojmy zpětně vytváří tlak na média, která vybočují. Autentická levice je na hlubší recepci těchto pojmů závislá. Jejich instrumentální recepce totiž dává vzniknout požadavku, který tlačí levici do pravicových pozic nebo do sociálního inženýrství. Jedině tak může být levice „profesionální“, „efektivní“ a  „k věci“.

Věnováno památce Leonarda Nimoye (26. 3. 1931 — 27. 2. 2015)