Od 2. března se koná další ročník lidskoprávního filmového festivalu Jeden svět. I přestože bývá zleva kritizován za ideovou selektivitu, málokdo se zájmem o tuto problematiku si na něm alespoň nějaký dokument, který by jej oslovil, nenajde. Slýchám však kritiku, že zde uvedené snímky jsou leckdy příliš emocionální. O čem to vypovídá?

Vzpomínám si, jak jsem před lety byl na dokumentu o Omaru Khadrovi, v té době nezletilém chlapci drženém ve věznici Guantánamo. Dokument byl složen převážně ze záznamů z místnosti, kde probíhal poměrně nelidský výslech. Součástí dokumentu byl i krátký záběr, kdy Omar sám v místnosti pláče a volá svou matku.

Kolega, spolužák z ČVUT, mi na tomto příkladu demonstroval, co mu na těchto filmech vadí. Tvrdil, že ta emocionální scéna tam vůbec nemusela být, chápal ji jako svého druhu vyděračskou. Sám říkal, že proto si o tom raději přečte třeba v Respektu, kde dostane ta objektivní fakta, na základě kterých pak může racionálně rozhodovat.