Björna Lomborga dobře znají především ti, kdo se někdy museli účastnit trpkých diskusí s lidmi neochotnými připustit, že by vůbec mohly existovat nějaké ekologické problémy. Jeho nechvalně proslulá kniha Skeptický ekolog u nás přišla na trh v roce 2006, doprovázena hlučnou marketingovou kampaní. Došlo i na několik přednášek autora, pořádaných tu Liberálním institutem, onde „vysokou školou“ CEVRO Ivana Langera.

Údajně „monumentální“ opus dánského profesora statistiky tehdy sliboval převratně proměnit ekologický diskurs, prý vyvrácením jeho nejhorších mýtů a dezinformací (rozuměj: popřít existenci ekologické krize). Čtyřsetstránková kniha byla ovšem již dávno před svým českým vydáním po věcné stránce rozvrácena desítkami odborníků z desítek tematických oblastí, v nichž se Lomborg rozhodl být „skeptický“.

V České republice se této práce zhostil ekolog Vojtěch Kotecký, jehož poctivou a rozhodně až zbytečně vstřícnou recenzi u nás tehdy vydala Sedmá generace.

Pokud se tedy týče Lomborgovy „vědecké práce“, je jasné, že monumentální je především jako obsáhlá encyklopedie argumentačních faulů, se kterými se v oblasti ekologie můžeme setkat. Číst si, jak Lomborg triumfálně poráží neexistující tvrzení o hrozícím nedostatku vápence, nedokáže se rozhodnout, zda je snižování emisí neefektivní či efektivní příliš, nebo jak zaujatě polemizuje s autory sci-fi — to je prostě zábava i dnes.

U nás se ovšem „špatný statistik“ zabydlel (a to doslova, dotyčný se totiž v roce 2012 přestěhoval do Prahy) a otravné „argumentum ad lomborgum“ tak v tuzemské debatě o životním prostředí musíme slýchat dále, bohužel nejen od absolventů CEVRA či profesionálního trolla české ekologie, Ivana Breziny. Klíčovou roli tu také hraje to, že Lomborg z všestranné kritiky své práce nevyvodil nižádnou sebereflexi.

Naopak se ideologicky zavrtal hlouběji do antiekologického zákopu a skrze svůj think-tank Copenhagen Consensus Centre vydává studie argumentující proti snižování emisí CO2 a rozvoji obnovitelných zdrojů — což je také argument jeho druhé a zatím poslední knihy „Zchlaďte hlavy“. Jistě tak našim kalným vodám prospěje informace, že potvrzeno bylo konečně i to, co mnozí tušili již dlouho: totiž že Lomborg není prostě jen chronicky pomýlený vrták.

Jak vyplývá z investigativní reportáže amerického serveru DeSmogBlog, který se zaměřuje na odhalování manipulací v debatě o změnách klimatu, mezi přední donory Lomborgova think-tanku patří dolarový miliardář Paul Singer, který je současně jedním z hlavních sponzorů Republikánské strany.

Singer je vlivný spekulant, jenž ke svému jmění přišel způsobem popisovaným jako „supí kapitalismus“ a mezi jehož nejznámější výkony patří prohnaný odkup krachujících automobilových společností v roce 2009, podniknutý právě včas, aby dostal od vlády tučný „bailout“. Singer je současně hlavním sponzorem a členem představenstva think-tanku Manhattan Institute, který vede v USA kampaně proti větrné energii a propaguje další těžbu uhlí.

Odtajněné daňové přiznání Singerovy charitativní nadace za rok 2013 ukazuje, že Lomborgovi věnoval přes 200 000 dolarů (tedy asi 5 milionů korun a částku odpovídající „skeptikovu“ ročnímu platu). Financování od Singera tak v daném roce představovalo třetinu sponzorských darů Lomborgova „centra“.

Dřívější výzkum DeSmogBlogu pak přesvědčivě dokazuje, že think-tank navzdory tvrzením svých tiskových mluvčích přijímá peníze z institucí, jež mají zájem na pokračující těžbě fosilních paliv. Ve svých začátcích těžil zejména z grantů od „konzervativních“ organizací napojených na fosilní barony bratry Kochovy. Ti jsou proslulí milionovými dotacemi desítkám organizací, které v USA vedou intenzivní kampaně proti klimatické vědě a proti jakémukoli pokusu o snižování emisí.

Podstatnou část financování v roce 2012, 120 000 dolarů, tak Lomborg dostal od Randolphovy nadace, která je personálně napojena na Philantrophy Table, jednu z organizací, skrze něž bratři Kochové a jim podobní „konzervativní miliardáři“ od roku 2002 do roku 2010 tajně napumpovali až 120 milionů dolarů do hnutí zaměřeného na agresivní popírání změny klimatu.

Že jim na tom tak záleží, není nepochopitelné. Kochové vlastní miliony akcií v těžbě, zpracování i přepravě fosilních paliv a emisí CO2 produkují více než Shell nebo Chevron. Mezi příjemce těchto rozpočtů, které v dané dekádě vzrostly z pěti na třicet pět milionů dolarů ročně, patří klasické libertariánské a ultrakonzervativní „instituty“ - například Heartland Institute, s kterým spolupracoval až do kampaně přirovnávající klimatické aktivisty k masovému vrahovi Charlesi Mansonovi i Václav Klaus. Najdeme mezi nimi ale i granty pro okrajové vědce z podřadných výzkumných ústavů či lokální pobočky Tea Party.

I Lomborg se činí — minulý rok vystoupil v Austrálii na summitu největší světové soukromé uhelné společnosti Peabody Coal, aby sešlosti nejbohatších investorů ve fosilním průmyslu vysvětlil, že uhlí potřebují zejména chudí. Platnost tohoto Lomborgova argumentu zajisté dokládá také to, že jej podpořil i sám nejbohatší člověk vůbec, Bill Gates.

Posledním počinem pak je nedávný komentář ve Wall Street Journal, v němž Lomborg odsuzuje většinu klimatologické vědecké obce. „Tvrzení, že světové klima se mění k horšímu, je nezodpovědný alarmismus“, píše. Snižování emisí pak pravidelně končí na spodních příčkách jeho „žebříčků priorit“, o nichž tvrdí, že vznikají z objektivní ekonomické analýzy „nákladů a přínosů“.

Jeho názory nešlo brát vážně nikdy. Nyní ale víme, že mají svou politickou ekonomii. Lomborg patří mezi početnou kamarilu „padlých vědců“ a ideologických válečníků, kterou si byznys tučně platí za popírání krize, kterou stvořil. Až vám tedy někdo příště bude zkoušet „zchladit hlavu“ údery Lomborgem, zkuste mu na oplátku vysvětlit, jaký je rozdíl mezi ekologem skeptickým a ekologem dobře promazaným.