Tak dobrou zprávu stojí zato převzít i z hlavního článku, „otvíráku“ sobotních LN: „Stát už nebude brát děti chudým.“ Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž přijalo rozsudek Nejvyššího soudu, že chudoba rodiny a špatné bydlení nemohou být jediným důvodem pro odebrání dítěte a nařízení ústavní výchovy. Podle údajů z loňského května žije asi dvacet jedna tisíc českých dětí v ústavech a z nich nejméně čtyřicet procent bylo odebráno kvůli špatné ekonomické situaci rodiny.

Až potud je to vcelku korektní až sympatický („Je podivné, že 21 let po revoluci se ,pravdoláskař´ užívá jako nadávka“) text, ale když se autor obrací k historické analogii, evidentně tápe. I první republika měla podle něj „své politiky spjaté s revolucí (též sametovou, nepadla ani facka), svou partu kolem mužů 28. října 1918. Zajímavé je, že většina z nich zemřela už během dvaceti let oné republiky — Štefánik (1919), Rašín (1923), Švehla (1933), Kramář i Masaryk (1937).“

Těžko říci, zda měl na mysli opravdu „partu kolem mužů 28. října“ anebo spíše „partu mužů kolem 28. října.“ V obou případech se jedná o jistou nepřesnost a my se cítíme povinováni poskytnout P.T. čtenářstvu o něco spolehlivější orientaci. „Muži 28. října“ je totiž zaužívaný a hlavně jinak definovaný pojem. Označuje skupinu pěti československých politiků — Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár — kteří 28. října 1918 v Praze jménem Národního výboru vyhlásili samostatný čs. stát a vydali tzv. první zákon o jeho zřízení.

Lidovky ovšem vybraly vyjádření několika osobností resp. celebrit k danému tématu a mezi nimi převažuje kritika. Jednoznačné pochopení pro lékaře a jejich kampaň má jen zpěvák Jaroslav Hutka. V informačním rámečku je věta, která vyžaduje uvedení na pravou míru: „Obrovské náklady na udržení sítě nemocnic v malých městech a kvůli malému počtu výkonů i často nezkušený personál zbytečně zatěžují systém i ohrožují pacienty.“ Přinejmenším ta zátěž systému je lež jako věž, chci říci vážný omyl. Podle statistik je provoz menších nemocnic mnohem levnější, v některých položkách až několikanásobně, než provoz velkých fakultních nemocnic. Pravidelní čtenáři Deníku Referendum to už ostatně vědí.

Ve zvláštním článku popisuje Jaroslav Petr zmatky a paradoxy v evropské právní úpravě GMO a při její praktické aplikaci. Ne že by neměl pravdu, ale většina popisovaných jevů je obecný problém při formulaci a hledání práva, nic zvláštního pro „případ“ GMO. Je spravedlivé, ptá se Petr, aby na pěstitele geneticky modifikované kukuřice odolné vůči housenkám zavíječe kukuřičného byly kladeny mnohem tvrdší požadavky, než na sadaře ničícího housenky virem? I autor Dezorientace o tom do jisté míry pochybuje. Což abychom raději zpřísnili ty podmínky pro používání postřiků na bázi hmyzích virů? Už jenom proto, že reálně hrozí nezamýšlené „vyšlechtění“ odolných obalečů jablečných.

Autoři bohužel nehledají příčinu evropsky specifického odmítavého postoje ke GMO. Jistě je v tom i snaha ochránit zdejší agrární trh, ale ta sama by nestačila. A zkušenost s nemocí šílených krav, v článku také zmíněná, je mnohem pozdější. Připomeňme, že první směrnice Evropských společenství, upravující nakládání s GMO, byly schváleny v roce 1990. „Dnešní zemědělství mění svět stejně, jako to dělaly generace našich předků,“ píše se v článku. No právě! Stav přírody a vůbec životního prostředí člověka, do kterého je přivedly generace našich předků, hlavně ta poslední, je vskutku varující. Pro další pokračování tohoto procesu potřebuje všechny trendy a rizika důkladně promyslet. Němečtí zelení to někdy používají přímo jako politické heslo: Umdenken!

K případnému promýšlení a přemýšlení o GMO lze doporučit také disertační práci Terezy Stöckelové „Biotechnologie: legitimita, materialita a možnosti odporu“, kterou vydal Sociologický ústav AV ČR.

Netvrdím, že jde o záměrný despekt, spíš bezděčný zvyk, který může být provozován i s přídechem (domnělé) laskavosti. Ale nedivím se ani, vidí-li v něm někdo obdobu zevšeobecňujícího rčení hic sunt leones, vzdáleně připomínajícího ignoraci. Každopádně ten vyjadřovací úzus naznačuje vnímání východnější poloviny republiky jako jednolitého celku. Paradoxem budiž, že sestávajícího z dialekticky, etnograficky a kulturně navzájem rozdílnějších regionů než homogennější Čechy.

Řečeno jazykem ekonomů, zvýšená účinnost zdroje snižuje náklady jeho využití proti jiným zdrojům, což zvyšuje poptávku po něm a ruší jakýkoli vliv úspor na snížení jeho spotřeby. Jenomže Lomborg vlastně zase bojuje s fantomem. Nebo snad někdo vážně tvrdí, že „stačí snižovat osobní spotřebu energie, aby poklesly emise CO2, a tedy i neblahé důsledky změny klimatu.“ Jen tu osobní? S chutí dejme Lomborgovi zapravdu: „Ten boj nemůžeme vzdát, ale měli bychom hledat a od politiků požadovat nová, chytrá a účinná řešení.“ Nedosti na tom, Lomborg má i dobrý — Petra Kamberského dokonce fascinující — postřeh pro ministra Bártu: „Když postavíme nové dálnice, zácpy většinou nezmizí. Jen lidé, kteří dřív raději jezdili jinak, teď sednou do auta...“

studovnu zde podrobnosti diskuse v Salonu

Skvělé doporučení, není-liž pravda? Shodou okolností je na poslední straně Orientace půlstránková (!) pozvánka Jany Machalické na novou inscenaci Našich furiantů v pražském Divadle v Dlouhé. Premiéra se konala až v sobotu večer…