Tak dobrou zprávu stojí zato převzít i z hlavního článku, „otvíráku“ sobotních LN: „Stát už nebude brát děti chudým.“ Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž přijalo rozsudek Nejvyššího soudu, že chudoba rodiny a špatné bydlení nemohou být jediným důvodem pro odebrání dítěte a nařízení ústavní výchovy. Podle údajů z loňského května žije asi dvacet jedna tisíc českých dětí v ústavech a z nich nejméně čtyřicet procent bylo odebráno kvůli špatné ekonomické situaci rodiny.

Až potud je to vcelku korektní až sympatický („Je podivné, že 21 let po revoluci se ,pravdoláskař´ užívá jako nadávka“) text, ale když se autor obrací k historické analogii, evidentně tápe. I první republika měla podle něj „své politiky spjaté s revolucí (též sametovou, nepadla ani facka), svou partu kolem mužů 28. října 1918. Zajímavé je, že většina z nich zemřela už během dvaceti let oné republiky — Štefánik (1919), Rašín (1923), Švehla (1933), Kramář i Masaryk (1937).“

Těžko říci, zda měl na mysli opravdu „partu kolem mužů 28. října“ anebo spíše „partu mužů kolem 28. října.“ V obou případech se jedná o jistou nepřesnost a my se cítíme povinováni poskytnout P.T. čtenářstvu o něco spolehlivější orientaci. „Muži 28. října“ je totiž zaužívaný a hlavně jinak definovaný pojem. Označuje skupinu pěti československých politiků — Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár — kteří 28. října 1918 v Praze jménem Národního výboru vyhlásili samostatný čs. stát a vydali tzv. první zákon o jeho zřízení.