Na rozdíl od řady kolegů ve Straně zelených si nemyslím, že by otevřená diskuse o směřování strany byla zbytečná, ani že by se jednalo o nepatřičné praní špinavého prádla na veřejnosti. Domnívám se naopak, že po dlouhé sérii neúspěchů a poloúspěchů nastal čas na důkladnou sebereflexi a diskusi o zelených hodnotách. A že čas na revizi dlouhodobého politického programu SZ (Vize ekologické demokracie), do níž by měla ideová debata vyústit, dozrál už dávno.

Často slýchaný názor, že místo programové diskuse bychom se raději měli ze všech sil věnovat důležitějším věcem (třeba rozšiřování elektorátu a členské základny), mi připadá zjednodušující. Zdravá a fungující instituce by měla — jak napsal už sv. Pavel o církvi — připomínat tělo, v němž má každý svébytný orgán své místo a uplatnění. Naopak život v instituci, v níž se na každého, kdo se o něco začne snažit, okamžitě sesype kritika, že by se měl raději věnovat něčemu jinému, není ani příliš komfortní, ani příliš plodný.

Pokládám navíc za žádoucí, abychom programovou diskusi vedli také veřejně. Jistěže ne vždy je vhodná chvíle to či ono ventilovat ven a jistěže některé věci by měly zůstat uvnitř strany napořád. Nicméně známkou zdravé strany (a koneckonců i jednou z hlavních zelených hodnot) je to, že se nevymezuje úzce stranicky, ale dokáže do své činnosti zapojovat i zájemce zvenčí.

Proto jsem rád, že projev Ondřeje Slačálka na sjezdu zelených vyvolal kritickou reakci Petra Kutílka; a jsem vděčný za odpovědi na mých deset otázek o případném levicovém obratu Strany zelených — zejména za reakce Dušana Radovanoviče a Jana Sládka přímo v diskusi pod článkem a za samostatné texty Jiřího Gutha a Jana Trnky. Živě se diskutovalo i na Facebooku.

Na závěry je ještě brzo; nicméně rád bych provedl jakousi předběžnou inventuru a zaměřil se při ní zejména na některé iluze a nedorozumění, které dané téma obklopují.