Pro nás, kteří jsme se narodili ve skrz naskrz moderní době, navíc v tak ateistické zemi, jako je ta naše, bylo vždy naprosto nepochopitelné, jak vůbec mohli lidé vést náboženské války. Pokud jde o historické příklady, ty nám byly vždy vysvětlovány racionálně — tak například husitství prý dlužno chápat jako boj lidu za sociální spravedlnost a proti zkažené církvi, kdežto třicetiletou válku zase jako soupeření vládců o politickou a ekonomickou moc.

Racionální vysvětlení náboženských válek bylo nezbytné. Ono se totiž těžko vysvětluje, proč lidé válčili například kvůli počtu božských osob, kvůli eucharistii, popřípadě kvůli neposkvrněnému početí. Proto se vždycky jako spásonosné nabízí to racionální vysvětlení — tedy že šlo v podstatě o problémy v politice a v hospodářství, které se jaksi zástupně prezentovaly v náboženské formě, protože ta byla blízká středověkému (raně novověkému) člověku.

Budiž. Ale proč ta náboženská forma byla vůbec nutná? Proč si lidé už tehdy neřekli rovnou: heleďte, oni mají bohatství a moc, zatímco my nemáme nic. Nebo: oni nás utiskují, pojďme se s nimi porvat! Nevysvětluje to, proč lidé potřebovali věřit, že bojují za svou náboženskou víru, která se mnohdy jen málo lišila od náboženské víry soupeřů.

Jonathan Swift náboženské války ve svých „Gulliverových cestách“ zesměšnil příkladem, jak se v nějaké zemi (tuším, že v liliputské), obyvatelé nepohodli kvůli tomu, na kterém konci je nutné rozbíjet vařená vejce. Jedni je zásadně rozbíjeli na tlustším konci, zatímco druzí je zásadně rozbíjeli na tenčím konci. Ti ani ti nechtěli ustoupit, a tak ti „tlustokoncoví“ prohlásili „tenkokoncové“ za kacíře a bylo to. Náboženská válka jak vyšitá!

Ve svém mládí jsem s tou ironií vcelku souzněla. Bylo to opravdu k smíchu. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že v době, kdy překročím padesátku, už nebude představa náboženské války tak úplně passé, ale že bude naopak něčím, co nabude až nebezpečně reálných obrysů. I dnes je za vším pochopitelně hospodářská krize, sociální bída, stagnace, ba rozklad systému. A protože se racionální východisko z problémů nenabízí nebo nerealizuje, přichází opět ke slovu náboženský boj.

Náboženství prostě není něco, co lze tak jednoduše odhodit do popelnice a jednou provždy se toho zbavit. V lidském nevědomí má neustále připravené místo v záloze, pokud toto místo neobsadíme nějakou náhradou.

Když se hroutil feudalismus, což bylo doprovázeno zrodem osvícenství a francouzskou revolucí, která posléze vyústila do zničujících napoleonských válek, odrazilo se to samozřejmě také v psychice lidových vrstev. Změny, k nimž v našich zemích patřilo mimo jiné i zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu, se nemohly vnitřního světa tehdejšího venkovského obyvatelstva nedotknout.