Pro nás, kteří jsme se narodili ve skrz naskrz moderní době, navíc v tak ateistické zemi, jako je ta naše, bylo vždy naprosto nepochopitelné, jak vůbec mohli lidé vést náboženské války. Pokud jde o historické příklady, ty nám byly vždy vysvětlovány racionálně — tak například husitství prý dlužno chápat jako boj lidu za sociální spravedlnost a proti zkažené církvi, kdežto třicetiletou válku zase jako soupeření vládců o politickou a ekonomickou moc.

Racionální vysvětlení náboženských válek bylo nezbytné. Ono se totiž těžko vysvětluje, proč lidé válčili například kvůli počtu božských osob, kvůli eucharistii, popřípadě kvůli neposkvrněnému početí. Proto se vždycky jako spásonosné nabízí to racionální vysvětlení — tedy že šlo v podstatě o problémy v politice a v hospodářství, které se jaksi zástupně prezentovaly v náboženské formě, protože ta byla blízká středověkému (raně novověkému) člověku.

Budiž. Ale proč ta náboženská forma byla vůbec nutná? Proč si lidé už tehdy neřekli rovnou: heleďte, oni mají bohatství a moc, zatímco my nemáme nic. Nebo: oni nás utiskují, pojďme se s nimi porvat! Nevysvětluje to, proč lidé potřebovali věřit, že bojují za svou náboženskou víru, která se mnohdy jen málo lišila od náboženské víry soupeřů.

Jonathan Swift náboženské války ve svých „Gulliverových cestách“ zesměšnil příkladem, jak se v nějaké zemi (tuším, že v liliputské), obyvatelé nepohodli kvůli tomu, na kterém konci je nutné rozbíjet vařená vejce. Jedni je zásadně rozbíjeli na tlustším konci, zatímco druzí je zásadně rozbíjeli na tenčím konci. Ti ani ti nechtěli ustoupit, a tak ti „tlustokoncoví“ prohlásili „tenkokoncové“ za kacíře a bylo to. Náboženská válka jak vyšitá!

↗

Náboženství se všeobecně jevilo jako garance morálky a stability politického systému. Foto Sara D.

Ve svém mládí jsem s tou ironií vcelku souzněla. Bylo to opravdu k smíchu. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že v době, kdy překročím padesátku, už nebude představa náboženské války tak úplně passé, ale že bude naopak něčím, co nabude až nebezpečně reálných obrysů. I dnes je za vším pochopitelně hospodářská krize, sociální bída, stagnace, ba rozklad systému. A protože se racionální východisko z problémů nenabízí nebo nerealizuje, přichází opět ke slovu náboženský boj.

Náboženství prostě není něco, co lze tak jednoduše odhodit do popelnice a jednou provždy se toho zbavit. V lidském nevědomí má neustále připravené místo v záloze, pokud toto místo neobsadíme nějakou náhradou.

Když se hroutil feudalismus, což bylo doprovázeno zrodem osvícenství a francouzskou revolucí, která posléze vyústila do zničujících napoleonských válek, odrazilo se to samozřejmě také v psychice lidových vrstev. Změny, k nimž v našich zemích patřilo mimo jiné i zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu, se nemohly vnitřního světa tehdejšího venkovského obyvatelstva nedotknout.

Náboženství se všeobecně jevilo jako garance morálky a stability politického systému. Existovaly velké obavy, že po zavedení tolerančního zákona do praxe se vše zhroutí, a to i přesto, že tento zákon zdaleka neznamenal úplnou náboženskou svobodu. Tolerance se kromě římských katolíků vztahovala pouze na evangelíky augšpurského a helvetského vyznání a na židy. Zdaleka ne všichni poddaní, kteří se o tolerančním patentu dověděli (což také neproběhlo všude stejně rychle), se ovšem do těchto konfesí vešli.

Ti poddaní, kteří vytrvale odmítali některé z církví se podřídit, byli považováni za státně nespolehlivé osoby. Náboženství totiž nebylo z hlediska zákona dobrovolné, nýbrž povinné. Proč? Stát (panovník) si vyhrazoval dozor nad touto zdánlivě iracionální doménou lidské mysli. Chtěl mít zkrátka přehled o tom, co mají jeho poddaní v hlavě, čemu věří. A církve odpovídaly za to, čemu budou jejich ovečky věřit. Měly být zárukou státní loajality věřících.

Panovník byl rozhodnut nejít ani o píď za povolená vyznání. Jenže někteří poddaní se dlouho vzpírali zařadit se do některé z legálních církví. Jejich víra byla někdy obtížně vyslovitelná, jindy se v ní uplatňovaly prvky „lidové tvořivosti“ nebo milenialismu, mnohdy nabývající až konspiračního charakteru. Věděli, že nejsou katolíci, ovšem evangelická víra je také neuspokojovala. Proto raději spoléhali na to, že se budou náboženským úkonům prostě vyhýbat. Někteří byli zklamáni faktem, že i evangelického faráře je třeba platit.

O těchto náboženských „blouznivcích“ (jak byli dříve nazýváni), přesněji tzv. tolerančních sektářích, se podrobně rozepisuje Zdeněk Nešpor v knize Náboženství na prahu nové doby. Toleranční sektářství bylo rozšířeno ve východních Čechách, v některých oblastech nynějšího Pardubického a Královéhradeckého kraje, kde se mezi lidem dlouho udržovalo povědomí o  předbělohorském nekatolictví, avšak bez kontaktu s opravdovými nekatolickými církvemi.

Někdy se uvažuje o tom, zda výskyt východočeského tolerančního sektářství nemůže nějak souviset s pozdějším typicky českým ateismem. Je to ovšem sporné, protože toleranční sektářství časem vymizelo. Někteří sektáři se raději než by se přizpůsobili, nechali úředně vysídlit ze země, až na samé hranice mocnářství, do tehdy řídce osídlené rakousko-uherské državy — tzv. Banátu. Potomci těch, kteří zůstali, byli většinou školou a církvemi převychováni, takže se z nich stali „normální“ katolíci či evangelíci.

Český ateismus

Naproti tomu programový ateismus, čili takový, který není pouhou lhostejností k víře, začal vznikat až v průběhu devatenáctého století. Ke konci století přestalo být náboženské vyznání povinné a při okresních úřadech vznikaly též první občanské matriky — nejprve oddací a úmrtní. Matriky narození se objevily většinou až po první světové válce.

Po ustavení republiky vznikly u nás též občanské spolky pro ateistickou osvětu, jež byly vlastně organizační součástí levicových politických stran. ČSSD měla od roku 1922 svůj Svaz sociálně demokratických bezvěrců, změněný ve třicátých letech na Unii socialistických svobodných myslitelů, zatímco KSČ založila v témž roce (1922) Federovanou komunistickou osvětovou jednotu, později přejmenovanou na Svaz proletářských bezvěrců.

Stanovy obou spolků začínaly naprosto stejnou větou: „Jest morální povinností každého stoupence strany státi se členem tohoto sdružení.“ I smýšlení jejich členů bylo podobné. Požadovali především důslednou odluku církve od státu. Požadovali, aby se děti rodičů bez vyznání nemusely účastnit náboženství, na což si vybojovali právo, které ovšem bylo neustále ohroženo odporem katolických spolků, bojujících za navrácení křížů do škol, a navíc se v praxi patrně ne vždy důsledně dodržovalo.

Školské úřady neměly pro bezvěreckou osvětu pochopení, neboť náboženství se všeobecně dál považovalo za něco pozitivního, zvlášť pro děti. Úřady poměrně často považovaly členy bezvěreckých spolků spíš za sektáře, než za ateisty.

Dlužno říci, že bezvěrci se často dovolávali Jana Husa a že měli i své novodobé mučedníky, kteří za „bezvěrectví“, čili za pravdu trpěli (například v klerikálním Španělsku), ba položili zaň dokonce život. Z tohoto hlediska jsou pojmy bezvěrec — bezvěrectví velmi zavádějící. Avšak jedná se o dobové pojmy, proto je vhodné se jich při tomto historickém exkursu držet.

Co místo náboženství?

Členové spolků byli přesvědčeni, že bojují proti tmářství a nevědeckým bludům, čili doslovnému výkladu Bible, za nímž a na němž podle jejich nezlomného přesvědčení stála především katolická církev, jež záměrně takto lidi ohlupovala.

Dále soudili, že náboženství posvěcuje rozdělení světa na vládnoucí a podřízené vrstvy, a na rozdíl od většiny veřejnosti byli přesvědčeni, že náboženství kazí morálku — čili tzv. přirozenou lidskou mravnost. Naléhavě požadovali, aby hodiny náboženství ve škole byly nahrazeny výukou právě této „přirozené mravnosti“, respektive občanskou naukou.

Z některých dobových dokumentů se zdá, že byli o sobě skálopevně přesvědčeni, že vědí mnohem lépe, než katolíci, co je skutečná křesťanská morálka, ale i úcta ke hmotným křesťanským památkám. Podle úřední relace z jedné bezvěrecké přednášky v Ostravě v roce 1935 řečník líčil, jak po odsvěcení a zrušení kaple v nedaleké vesnici, k němuž došlo po postavení nového kostela tamtéž, bylo zařízení bývalé kaple rozprodáno vesničanům, kteří s ním naložili neuctivě.

Konkrétně prý jeden ze sousedů použil bývalý oltář jakožto dveře ke kozímu chlívku. Podobným způsobem bylo údajně naloženo s obrazem sv. Františka z Assisi. Řečník své mravní rozhořčení nad těmito činy vyjádřil paradoxně slovy: „My bezvěrci musíme katolíky učiti, co to je náboženský cit!“

Zatímco sociálně demokratičtí bezvěrci se inspirovali především francouzským bezvěrectvím, komunističtí bezvěrci se v tom směru ohlíželi spíš na sovětské Rusko. Komunisté často poukazovali na to, že nemůže být skutečné mravnosti v nemravném systému a že je tedy především třeba skoncovat s kapitalismem a vybudovat jiný, spravedlivý řád.

Za první republiky se někdy, zvlášť na Ostravsku, vyskytovaly konflikty ohledně (ne)pohřbívání bezvěrců na katolických hřbitovech, zatímco katolíci zase nechtěli být pochováváni na mezikonfesijních hřbitovech, pokud si obce s velkým počtem bezvěrců a jinověrců takové stavěly. Od počátku se též mezi československými bezvěrci šířil nový způsob pohřbu — pohřeb žehem, což bylo doprovázeno stavbou krematorií v některých městech. Někteří bezvěrci pochopili žeh jako dobrý způsob antiklerikálního vzdoru (truc katolíkům).

Obliba pohřbu žehem byla mezi bezvěrci značná a byla mu přikládána taková důležitost, až museli být ze spolkového ústředí v Praze napomínáni, aby měli na paměti, že komunistické osvětové jednoty nejsou spolky přátel žehu, ale že se mají především starat o morální osvětu a nové myšlení. Komunistický světový názor přece nemohl stát a padat s kremací. Otázka „co místo náboženství?“ přitom ovšem stále zůstávala (a nadále zůstává) viset ve vzduchu.