Samozřejmě, jde přece o základní svobody, které patří k našemu základnímu hodnotovému systému. Dá se říci, že svoboda slova má klíčové postavení v souboru práv a svobod. Slovo je základním prostředkem komunikace.

Komunikace je cestou spolupráce, řešení rozporů i cestou k prosazení žádoucích změn, chceme-li dosáhnout souhlasu — neboť lidé a jejich názory jsou a budou vždy různé — musíme komunikovat. Etická stránka sporu je významná, domnívám se však, že je součástí funkčního hlediska. Řešení sporu slovem je efektivnější, respektive produktivnější, než likvidace nositele protichůdného názoru.

Tak se dostáváme k formě a prostředkům použitým v komunikaci a k problému urážky ve sporu. Urážka, dehonestace, případně blasfémie se může týkat ideje, hodnoty, principu, ale i osoby či skupiny, nebo instituce.

Jakou roli v komunikaci může hrát karikatura? Obvykle je kritikou, obrácením pozornosti na určité rysy kritizovaného jevu, skutečnosti, osoby atd. Může být pouhým vtipem, legrací nebo také satirou či zesměšněním. Může být i pohrdáním, demytizováním, či blasfémií. Můžeme o ní říci, že je laskavá či zlá.

Můžeme ji hodnotit jako špatnou či dobrou, vystihující, vhodnou, nebo nevhodnou —nejen obsahem, ale i formou. O tom všem můžeme vést spor, ale popírat právo na její existenci nelze. Jinak popíráme svobodu slova.

Jde tedy o interpretaci karikatury. Ta pracuje se symboly. Vezměme obrázek často nakreslený na zdech, vyjadřující obrazem výrok: „Pepík je živočich zobrazený lichoběžníkem se zakrouceným ocáskem a čtyřmi nožičkami“. Je urážkou konkrétního Pepíka. Jistě, autor to tak určitě zamýšlel.

Otázkou ovšem je, zda tím napadal Pepíka jako individuum — jeho chování či charakter nebo zda se vyjádřil ke konkrétní situaci — např. že Pepík po pádu do močůvky je podobný onomu zvířeti, Pepík tak vypadá směšně, Pepík teď páchne aj. Výběr tu máme značný, ne-li neomezený.

Že by tak autor napadal všechny Pepíky na světě, lze pochybovat, i když to teoreticky musíme připustit. Při interpretaci také v tomto případě nezáleží jen na obsahu, formě a situaci, ale i na vztahu autora a příjemce, resp. interpretátora. Jsou-li „přátelé či nepřátelé“, ovlivní to jejich interpretaci.

Nahraďme však našeho „Pepíka“ symbolem nějaké víry, náboženství či přesvědčení - křížem, půlměsícem, srpem a kladivem, nebo jejich zosobněním — Kristem, Mohamedem, Marxem — ale i třeba J. V. Stalinem. (Ne nadarmo v padesátých letech vysokoškolští studenti - aspoň u nás — nazývali výuku marxismu-leninismu „nábíčko“.)

Zde symbolika dostává ideologický a silně emocionální náboj. U symbolů se tedy projevuje ideologický aspekt. A zde působí - obrazně řečeno, „nebezpečí tří F“: fundamentalismu, formalismu a — ve svých důsledcích — fanatismu.

Mesianismus, který provází velká učení, názorové systémy, usilující o všeobecnou platnost, tyto procesy posiluje. Nejhorší je na tom, že fanatismus jedné strany vyvolává kontraprodukci fanatismu druhé strany. Dochází tak k posilování fanatismu a to oboustrannému. Jediným řešení, nemá-li konfliktní charakter pokračovat a zesilovat, je komunikace na základě racionální analýzy, která brání falešné generalizaci.

Nelze tvrdit, že islám rovná se terorismus, s odvoláním na vytržené citace z kontextu koránu, neboť korán obsahuje i zcela opačné formulace. Nelze také tvrdit, že neexistuje souvislost islámu s terorismem, neboť nositelé „islámského“ terorismu se islámu dovolávají (opět na základě vytržených citátů z koránu).

Věcná diskuse o této problematice však musí být založena na znalosti faktů a dějin, kde média, nemluvě o jednotlivých osobnostech, mají velmi značnou úlohu.

Na závěr bych ovšem rád podotknul, že dráždit hada bosou nohou nemusí být často nejefektivnější způsob komunikace. Zvláště tehdy, chci-li hada přesvědčit, že jeho interpretace jablka v ráji není nejsprávnější.