Zakažme si levici
Filip OutrataPojmy levice a pravice jsou v krizi a hrozí jim úplné vyprázdnění. Zkusme se jich tedy na čas zbavit a jejich používání si zakázat.
Zkusme to. Zakažme si na nějakou dobu, třeba i pod finanční pokutou, ve všech typech médií používání pojmů levice a pravice a všech jejich odvozenin. Bylo by to užitečné hned v několika směrech.
Bez slov, která jsou tím zatíženější emocemi, čím jsou nekonkrétnější a neuchopitelnější, bychom se určitě obešli. Skutečnosti, které tato slova někdy vystihují a jindy zakrývají, by samozřejmě nezmizely, jen by na ně možná bylo lépe a jasněji vidět.
V něčem by to bylo těžší — namísto jednoduchého onálepkování té které politické strany, politika, myslitele či aktivisty jako levicových, potažmo pravicových (s patřičným negativním či pozitivním nábojem), by bylo nutné vždy hledat diferencovanější popis na základě konkrétních názorů a postojů k těm či oněm problémům.
A ještě lepší by bylo soustředit se přímo na základní témata, kolem nichž se tyto pojmy utvářejí: vztah ke státu a pojetí jeho role, vztah států a nadstátních institucí, soukromé vlastnictví a jeho limity, svoboda a její hranice, lidská práva, ekologické a sociální externality hospodářského růstu.
Vedlejším, ale ne nepodstatným ziskem zákazu levice a pravice by bylo, že by ubylo vášnivých diskusí mezi „levičáky“ a „pravičáky“ například na Facebooku. Nebo možná neubylo, ale odehrávaly by se trochu jinak, o něco věcněji a snad i o něco empatičtěji.
Možná bychom po čase zjistili, že už slova levice a pravice ani nepotřebujeme. Nebo bychom se k nim vrátili, ale dokázali bychom je chápat rozrůzněněji, s citem pro kontexty, ve kterých se používají, a pro jejich bohatou historii.
Žádný zákaz samozřejmě nepomůže. S pojmy levice a pravice budeme žít i nadále, potýkat se se zátěží, která se na ně za staletí jejich používání a zneužívání nabalila, řešit jejich krizi a pak opět vyhlašovat jejich nový začátek.
Kdybychom si ale dovolili test své levicové (pravicové) identity tím, že bychom ji na čas odložili a s konkrétními otázkami a problémy se potýkali bez ní, „jako by levice (pravice) nebylo“, možná by se pak tolik potřebné usilování o novou, moderní levici (pravici) dařilo o něco lépe.
Předběžně tolik: ano, jak levicovost tak i pravicovost jsou mnohdy jenom čistě fundamentalistické postoje, jejichž tvrdošíjným zastáváním a obhajováním se zakrývá jenom vlastní neschopnost či neochota přemýšlet skutečně o věcech tohoto světa.
V tomto smyslu by skutečně mohlo být pozitivním přínosem používání těchto pojmů (to jest přesněji řečeno, těchto floskulí) zakázat, aby byli lidé-občané tímto způsobem donuceni, zase alespoň trochu začít přemýšlet samostatně, a nikoli podle prefabrikovaných ideologických schémat.
A je nutno souhlasit s autorem i v tom, že - samozřejmě! - toho tradičního dělení na levici a pravici se nezbavíme, to je objektivně dané; ale tato nucená abstinence od inflačního nálepkování těmito označeními by mohla vést k tomu, že bychom se k používání těchto pojmů mohli vrátit s vyšší mírou rozmyslnosti, kdy by se zase diskutovalo o skutečných obsazích těchto pojmů, a s nimi spojených životních a světonázorových postojů.
Isaac Asimov se v jedné kapitole svého životopisu označil jako jeden z těch, co jsou ocejchováni slovem na "l". Myslel liberál, ale mě, Evropanovi, na mysl vytanulo jiné slovo. Zakážeme li si ho, nabudou jeho významu jiná. Protože, ať chceme nebo ne, to nejsou nálepky, jenž spadly z nebe. Ony vznikly právě z toho řešení konkrétních problémů. Nakonec se vždycky lámal chleba. A bylo se pro, anebo proti. Jednota, právo, svoboda, rovnost, bratrství. V kultuře, politice, ekonomice. Všechno nebo nic, jinak nám to spadne na hlavu. Berte, nebo nechte být.
Škatulky vytváří rozdíly tam, kde nejsou. Ale zrušit všechny škatule znamená nevidět rozdíly tam, kde jsou.