Krást se nemá. Říkávala má babička, které komunisti ukradli snad všechno mimo zdravého rozumu a cti. Vím, jak jí hodně lidí závidělo, když řekla, že dostane v restituci zpátky majetek.

Namísto prosperujícího hotelu a statku s řadou pozemků dostala pouze část polností a stavebně zprzněný dům. Tam, kde měli nejúrodnější pole, stály plechové boudy, které nikdo nevrátil, protože zastavený majetek se nevracel. Čtyřicet let staré křivdy nikdo nechtěl napravovat. A podobnou křivdu dnes cítí i obyvatelé nádrže Želivka.

Možná málokdo z Prahy, středních Čech a Vysočiny ví, že denně jim proudí do kohoutků voda pocházející z jedné z nejčistších a nejkrásnějších oblastí České republiky. Nicméně žít na březích Želivky znamená, že lidé, obce i firmy jsou zde velmi omezeny. Vedle omezeného pohybu i po vlastních pozemcích, zde přestává být práce a lidé se začali z této oblasti houfně stěhovat.

Starostům i lidem dochází přirozeně trpělivost

Obce a sdružení kolem vodní nádrže Švihov-Želivka se na druhém setkání jednohlasně usnesly, že budou požadovat od státu kompenzace a náhradu škod, které jim výstavbou přehrady za čtyřicet let vznikly, a o nichž dosud nikdo kompetentní nechtěl slyšet. Přehrada, která je jednou z největších zásobáren pitné vody v České republice, tady stojí čtyřicet let. Za tu dobu se ale o dopady, které její výstavba měla na místní obyvatele, nikdo nezajímal.

Začít se musí od těch nejhlavnějších problémů. Například by se měla změnit občanská vybavenost. Vidět v 21. století děti z Dolních Kralovic cvičit na silnici, protože zde chybí u školy hřiště, je smutné, hloupé a i nebezpečné.

Záchranka do dvaceti minut? Pouze sci-fi z říše pohádek

Další prioritou státu i Středočeského kraje musí být urychlená oprava jediného stávajícího mostu, který oblastí vede, je již v havarijním stavu a je na něm omezena nosnost. V návaznosti na to by měl stát dodržet svůj čtyřicet let starý slib a zahájit výstavbu nového mostu v katastru obce Šetějovice, který by umožnil rozvoj regionu. Ten je kvůli jeho neexistenci odříznut od světa.

Kvůli němu se také do obcí v případě nutnosti nedostane ve stanovený dojezdový čas ani záchranná služba. Nedávno jsme slyšeli od různých ministrů zdravotnictví o kvalitě záchranné služby a době dojezdů. To je vše hezké na papíře, ale když v zimě na Vysočině napadne sníh, tak ani za čtyřicet minut se vám pomoci nedostane.

Peníze by se měly vracet do regionu

Další prioritou je také finanční kompenzace za zatopení stovek hektarů pozemků, za které místní za minulého režimu, kdy přehrada vznikla, nedostali nic. Na ty nezatopené se navíc kvůli nesmyslně přísným ochranným pásmům kolem nádrže nedostanou nebo na nich nemohou hospodařit. Proto je nutné, aby se alespoň část vybraných peněz, které stát, respektive Povodí Vltavy, každoročně získá z prodeje místní vody (téměř 400 milionů korun), vracela zpátky do regionu.

V dalším plánu je zmiňovaná změna ochranných pásem kolem přehrady, která neodpovídá aktuální situaci a potřebám. To by alespoň místně umožnilo například koupání, rybaření či myslivost, ekologické zemědělství nebo včelařství, či vznik naučné stezky po místních turisticky atraktivních lokalitách, nebo plavbu výletní lodi. Osobně jsem přesvědčen o tom, že to kvalitu vody pro téměř dva miliony lidí v žádném případě neohrozí.