Krást se nemá. Říkávala má babička, které komunisti ukradli snad všechno mimo zdravého rozumu a cti. Vím, jak jí hodně lidí závidělo, když řekla, že dostane v restituci zpátky majetek.

Namísto prosperujícího hotelu a statku s řadou pozemků dostala pouze část polností a stavebně zprzněný dům. Tam, kde měli nejúrodnější pole, stály plechové boudy, které nikdo nevrátil, protože zastavený majetek se nevracel. Čtyřicet let staré křivdy nikdo nechtěl napravovat. A podobnou křivdu dnes cítí i obyvatelé nádrže Želivka.

Možná málokdo z Prahy, středních Čech a Vysočiny ví, že denně jim proudí do kohoutků voda pocházející z jedné z nejčistších a nejkrásnějších oblastí České republiky. Nicméně žít na březích Želivky znamená, že lidé, obce i firmy jsou zde velmi omezeny. Vedle omezeného pohybu i po vlastních pozemcích, zde přestává být práce a lidé se začali z této oblasti houfně stěhovat.