Myšlenka na výstavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe, překračujícího hlavní evropské rozvodí, je velmi stará. Do jisté míry navazuje na úpravy voroplavby na Vltavě od Budějovic za doby Karla IV., výstavbu plavební komory za Marie Terezie u Hříměždic a řadu dalších návrhů do rozhodnutí o postavení koněspřežné železnice Linec-České Budějovice, od počátku navrhované pro parní trakci. Pak se návrhy periodicky opakovaly.

Z konce první republiky se zpravidla cituje publikace Antonína Bati Budujeme stát pro 40 milionů lidí. I v podmínkách klasické industriální společnosti, tedy také s hromadnými přepravami paliv a surovin, předpokládá ale Baťův kolektiv jako zásadní podmínku vybudování desítek přehrad s hydroelektrárnami, protože uhlí jako energetický zdroj jednou nebude, a také s dalšími doplňkovými funkcemi (omezení povodní, závlahy), aby se rozmělnil podíl nákladů na dopravu a vodní infrastruktura byla gratis. Jedna z největších nádrží se předpokládala například na Berounce u Křivoklátu, většina dalších (vesměs menších) na horních tocích Labe, Moravy a Odry a jejích přítoků.

Efektivní, jen s malým podílem státní pomoci, byla za první republiky oderská plavba. Odra byla kanalizována do Kozlí, výše k hranicím byla jen regulovaná. Při malé plavební hloubce se vypouštěním vody z přehrad na Nise zvyšoval průtok. Vítkovické těžařstvo jako hlavní přepravce mělo ve Švédsku vlastní důl vysoce kvalitní železné rudy, kterou dováželo do Ostravy, a zpětně se po proudu do Štětína a Švédska přepravovalo uhlí a koks. Důl byl prodán na základě zákona o vlastnictví přírodních zdrojů státu jen tuzemskými subjekty, v reakci na znárodnění v ČR.

Pod vlivem odkladů prodloužení kanalizovaného úseku Odry na československé hranice část plavbařů dokonce doporučovala urychleně dobudovat moravskou větev kanálu a tím se v rámci RVHP vytvořil tlak na Polsko, aby pokračovalo v kanalizaci až k těmto hranicím.

Po druhé světové válce proběhlo několik spíše propagačních cyklů D-O-L, opírajících se o financování, které bylo u projektu vždy hlavním problémem. Problém poptávaných objemů přepravy se lehce přecházel poukazem na převody přeprav zejména z přetížené železnice. To ale v postindustriální společnosti znalostí a služeb již není zapotřebí - na těžkou přepravu věcí má železnice většinou dostatek kapacity a je tu i doprava potrubím.

Na tržby z přepravy se tedy příliš nehledělo. Zdrojem financování postupně měly být:

•velkoplošné závlahy na Moravě, takže by na dopravu připadl jen podíl nákladů na proplavovací zařízení, stejně v zásadě dotovaná státem. To tehdejší ministerstvo zemědělství odmítlo,

•těžba uhlí na Ostravsku, s výskytem detritických vod, které se měly vypouštět do Odry a končit v Baltu. Aby bylo znečištění Odry ještě přijatelné, měla se na Moravu čerpat v případě potřeby do zdrží na trase kanálu voda z Dunaje. To ovšem bylo pro báňská odvětví nepřijatelné. To také ale ještě nepředstavoval znečištěný Balt zásadní ekologický problém pro EU!