Po roce fungování chce vláda Bohuslava Sobotky vyhodnotit plnění koaliční smlouvy. Předseda druhé nejsilnější strany, šéf hnutí ANO, Andrej Babiš, jako jediný avizoval, že chce dosáhnout změny vládního programu ve dvou oblastech.

Nelíbí se mu, že koaliční smlouva umožňuje zvyšovat daně pro firmy a banky, pokud se nepodaří dostatečně navýšit daňové výnosy. A vymezuje se i proti snaze Ministerstva práce a sociálních věcí prosadit zákon o náhradním výživném na děti, které by za neplatiče poskytnul stát. Proč Andreji Babišovi z více než třiceti stran konkrétních závazků vadí zrovna výživné?

Možnost, že by zálohové výživné šlo ostře proti programu hnutí ANO, je možné rychle vyloučit. Lze připomenout, že ústřední heslo volební kampaně Babišova hnutí v roce 2013 znělo „Aby tu chtěly žít i naše děti“. Dokonce i samotný volební program obsahoval několik tezí, které ostrý programový spor jasně vyvracejí.

ANO kupříkladu chce „solidární společnost bez zneužívání sociálního systému“. Samoživitele a samoživitelky popisuje jako „znevýhodněnou skupinu“ a navíc se zavazuje, že „legislativně zajistí efektivnější vymahatelnost výživného“.

Nebo má Andrej Babiš výhrady z pozice ministra financí a nepozdává se mu vidina výdajů ze státního rozpočtu v kombinaci s převzetím závazku vymáhat pohledávky? Podíval-li by se do zahraničí a téma diskutoval se svými kolegy, zjistil by, že systémy založené na modelu výdaj-pohledávka jsou logicky rozpočtově neutrální.

Výše výdajů je srovnatelná s výší pohledávek (někdy i nižší), takže celková bilance je nulová. Navíc se ministr financí s gustem prezentuje jako někdo, kdo vymáhat pohledávky všeho druhu „prostě“ umí. Proto by měl zůstat klidný a nebát se, že stát přijde o spousty peněz.

Koaliční smlouva a program vlády má přes třicet stran konkrétních závazků. Bylo by pochopitelné, kdyby Babiš-ministr chtěl diskutovat o dalším souladu činnosti jím zřízeného Centra sdílených služeb pod Státní tiskárnou cenin, které by mělo do budoucna centralizovat část informačních systémů ve veřejné správě, působnosti ministerstva vnitra a postupu lidoveckého náměstka na Ministerstvu práce a sociálních věcí při řešení aplikací pro vyplácení sociálních dávek.

Bylo by pochopitelné, kdyby Babiš-předseda hnutí ANO zpochybňoval nutnost nové úpravy financování politických stran. Bylo by pochopitelné, kdyby Babiš-podnikatel napadal záměr legislativně ukotvit neziskové nemocnice nebo zákon o prokazování původu majetku, který by se obracel pouze do budoucna. Namísto toho řeší výživné.

Politická nechuť považovat výživné za nárok, který dítě vůči svému rodiči nevyhnutelně má, byla v minulosti typická zejména pro ODS. Už v roce 1998 se poslanec Andrej Gjurič obával toho, aby se otec nestal „chodící šekovou knížkou“. Poměrně známé jsou i výroky poslance Marka Bendy o tom, že „rozvod je pro mnoho žen způsobem, jak si zajistit pohodlný život“, nebo tvrzení senátora Jaroslava Kubery, že samoživitelky si „mají najít chlapa“, jinak si za své samoživitelství mohou samy.

Možná Andrej Babiš a hnutí ANO konečně „začnou dělat politiku“. Třeba se domnívají, že ostatní strany, zejména ČSSD, raději nad výživným mávnou rukou. Hnutí tak přijde levně k politickým bodům a navíc prosadí ve vládním prohlášení svůj „program“. Volič by ale v tom případě měl vědět, o jaký program se vlastně jedná. Možná však o výživné vůbec nejde. Možná Andrej Babiš chce prostě jenom zastřít, že řadu významných nedodělků má z loňského roku zejména on sám. Chudák výživné.