Jiří Přibáň uvádí ve svém článku „České společnosti hrozí politická perverze“ tři charakteristiky české společnosti, které hrozí kolapsem a směřují mimo hranice klasické demokracie. Ač se s popisem v zásadě shoduji, přece jen bych tento souhlas doplnila několika poznámkami.

K uvedeným procesům dochází ve většině, ne-li dokonce všech, zemích EU a USA. U nás demokracie nese ještě posttotalitní podoby, prostředí je jednodušší a méně diferencované, občanská společnost nevyvinutá, takže destruktivní rysy, patrné všude, zde mají transparentnější a vyhrocenější podobu.

Privatizace státu je zde jistě mnohem znatelnější než v bývalých západních demokraciích bohatších o půl století postupného budování demokratických struktur. Zde jsou tyto struktury jen křehkou skořápkou nad zaběhanými mechanismy byvších navyklých pořádků mocenských klik. Mladá demokracie přebere nejdřív formu. Než začne zarůstat do povědomí lidí, trvá to generace. Ty však dorůstají v atmosféře, kdy už vytoužený svět jeví známky postupujícího úpadku.

↗

Podle Jiřího Přibáně existují tři charakteristiky české společnosti, které hrozí kolapsem a směřují mimo hranice klasické demokracie. Foto nakladetlství Portál

Stejně je tomu s třetím bodem Přibáňovy analýzy, „mylné představě české společnosti o významu protestů“. I ta není zdaleka osamocená. Naopak, zdá se, že v celé americko-evropské demokracii se zvedá vlna přesvědčení, že občanská společnost ztrácí dřívější vliv a to, že „její protesty zdaleka nemají takový význam“ a bezmoc se vylévá do ulic, je obecně považováno za jednu ze slepých uliček doby — ohrožení demokracie.

Toto „prokletí“ vychází nejen z lokálního ovlivnění německým romantismem, ale z romantismu v celé Evropě, jehož asi nejdůležitějším podložím je protest proti technokratismu a odcizenosti přebujelého osvícenství — stejně jako je tomu nyní. Tato vlna se přinejmenším periodicky vrací.

Samy o sobě by tyto odchylky byly pochopitelné — dovedu si představit, že obzvlášť při pohledu z Cardiffu se zdejší společenská situace může jevit dost bizarní, chápu i autorovo zaujetí pro uchování nezávislé a kvalitní justice jako jednoho ze skutečných pilířů demokracie.

Problém ale vidím v tom, že příliš obracejí naši pozornost k jevům, v nichž se ztrácí to, co by postkomunistické regiony měly možná poskytnout nejvíc — srovnání a analýzu zkušeností se zrozením totality z lůna demokracie, která je bezpochyby hrozbou století minulého a zatím i tohoto, ať ze strany levé či pravé. Je hrozbou vycházející ze současného stavu člověka a společnosti. A my ji známe na několik způsobů.