„Bez Arabů, Afričanů, Židů a uprchlíků,“ upozorňuje jedno letošní vánoční přání, „zůstane u jesliček jenom vůl a osel.“ To je trefné: až příliš snadno zapomínáme, že útulný betlémský výjev ve skutečnosti představuje ohromující scénu nepravděpodobného spříznění, jež symbolicky propojuje celý stvořený svět — od zvířat a plodů přírody přes zástupce všech vrstev lidské společnosti až k andělům.

Právě takový podivuhodný smír předpovídá starozákonní Izajášovo proroctví o příchodu spravedlivého panovníka, které později křesťané vztáhli na Ježíše Krista: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat... Kojenec si bude hrát nad děrou zmije... Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ (Izajáš 11, 6—9)

Co Izajáš vykresluje jako dokonalé srozumění, jež má zavládnout na konci časů, to na několika místech Nového zákona v různých podobách skutečně nastává — vždy ovšem jen na vzácný, prchavý okamžik.

Pozoruhodné je, že ve všech těchto příbězích hraje ústřední roli řeč, rozhovor. Když pastýři dorazí do Betléma, vyprávějí Marii, Josefovi i nespecifikovaným dalším přítomným, „co jim bylo řečeno o tom dítěti“ (Lukáš 2, 17—18). Když Ježíš na hoře proměnění zjeví své božství, rozmlouvá při tom s Mojžíšem a Eliášem. A letniční zázrak — zrod církve — se projevuje především tím, že „židé ze všech národů na světě“ slyší galilejské apoštoly „mluvit svou vlastní řečí“ (Skutky apoštolů 2, 4—6).