Začíná debata na téma, kdo se asi tak může stát místopředsedou nebo místopředsedkyní České strany sociálně demokratické. Sjezd čeká nejsilnější stranu domácí politické levice příští rok v polovině března. Shodou náhod to bude jen krátce před pětadvacátým výročím obnovovacího sjezdu z března 1990.

Strana, která vloni oslavovala 135 let od svého vzniku, si letos 19. listopadu připomněla 25 let od obnovení činnosti v roce 1989. Příští rok ji čeká dvacet pět let od obnovovacího XXIV. sjezdu, který se na pražském Břevnově odehrál 24. a 25. března 1990. O pár měsíců později, 19. října, ji pak čeká připomínka sedmdesáti let od XX. obnovovacího sjezdu z roku 1945.

To, co se v sociální demokracii nutně musí ukládat v kolektivní paměti jejích členek a členů, je, že sociálně demokratickou stranu bylo v minulosti třeba opakovaně obnovovat. Že z oněch sto třiceti šesti let, které od jejího vzniku v břevnovském hostinci uplynuly letos na jaře, v domácím prostředí několik desetiletí vůbec neexistovala jako struktura. Krátce šlo o mimikry. Většinou to pod hrozbou represí a trestů nebylo možné.

Noční můrou funkcionářů, kteří dnes stojí v čele strany, pak musí být, že nemohou být těmi, kdo by v životopise měli napsáno, že to byli oni, za koho strana zanikla nikoli na pár let či desetiletí, ale definitivně. Pokud bude strana pořádat nějakou předsjezdovou anketu, ve které se kandidátů bude ptát na jejich cíle, měla by součástí být i otázka, zda je trápí představa, že by jimi řízená strana mohla neexistovat.

Že dnes jde v případě sociální demokracie i politických stran obecně spíše o obhajobu místa na slunci než o viditelný rozvoj, není třeba příliš dokládat. Vstupovat do stran je obecně krok spíše neobvyklý. Těžko sociální demokracii považovat za neproblematizovatelný životní styl, když i ona je spojena s řadou skandálů. A když se najdou i takoví její představitelé, kteří nezvládnou hned říci, jak si představují sociálně demokratickou poštu, školu nebo železnici.

Práce je to tím těžší, čím méně existuje něco, co by se vedle strany dalo nazývat sociálně demokratickým hnutím. Skrze co by se k hodnotám, tradicím a programu sociální demokracie dalo přihlásit jinak než členstvím ve straně často oprávněně vnímané problematicky.

Když si v roce 1938 československá sociálně demokratická strana slavnostním průvodem připomínala šedesát let své existence, dávala podle brožury ke svému slavnostnímu shromáždění přímo na akci prostor i řadě dalších organizací. Byly mezi nimi:

Dělnická akademie, Lidový radiosvaz, Unie socialistických svobodných myslitelů, Ústřední jednota divadelních ochotníků, Organisace sociálně demokratických učitelů a profesorů, Organisace sociálně demokratických právníků, Organisace sociálně demokratických lékařů, Organisace sociálně demokratických techniků, Organisace sociálně demokratických studentů, Svaz Dělnických tělocvičných jednot československých, Svaz dělnických turistů, Ústřední svaz klubů dělnických cyklistů v ČSR, Zdravá generace (ústředí dělnické sociální a zdravotní péče o děti a pracující dorost v ČSR, Ústřední svaz domkářů a malorolníků, Západočeský svaz domkářů a malorolníků, Svaz socialistických živnostníků a obchodníků.

Dnes s přivřením jednoho či obou očí existují tři z nich. Dělnická akademie v podobě Masarykovy demokratické akademie, Svaz Dělnických tělovýchovných jednot a Organisace sociálně demokratických studentů v podobě Mladých sociálních demokratů.

Ten seznam ale snadno můžeme vzít za doklad, že není nic proti sociálně demokratickému hnutí věnovat se cyklojízdám, amatérskému divadlu nebo teorii socialistického hnutí. Že v minulosti i takové organizace mohly počítat s organizační podporou mateřské strany. A že měly své automatické místo na jejích významných akcích.

Těžko očekávat, že se v dohledné době podaří takový vějíř se stranou spojených sociálně demokratických organizací obnovit. Ale i pro dnešní ústřední Lidový dům může být ten seznam opsaný z brožury k šedesátému výročí strany návodem, jak nakládat s lidmi, kteří by jistě v minulosti snadno našli své místo v některé z vyjmenovaných organizací. Dnes je ale nelze počítat jinak než na prstech jedné ruky.

ČSSD dnes poškozuje, že je společně s dalšími stranami vnímána především jako výtah k moci. Do výtahu se vejdou jen vybraní anebo ti, kdo se tlačí. Pod křídla hnutí se vejdou cyklisté jako lékaři a právníci i divadelní ochotníci. A ČSSD se tak příští rok v březnu bude klást i otázka, zda je spíše výtahem nebo hnutím.