A tenhle znáte? Muž padá z jedenáctého patra a v desátém si říká: „Tyjo, dobrý. Pěkně to sviští.“ V devátém: „Paráda!“ No a v prvním mu hlavou proběhne: „Wow, boží, takhle rychle jsem ještě nikdy neletěl!“ Anebo jiný. Sedí takhle žába v hrnci s vodou, pod nímž hoří plamen. „Hmm, teplíčko!“ A po pár minutách: „Žjóva, i bubliny!“

Mluvit o pozitivním myšlení, je dneska moderní a myslet pozitivně platí za správnou životní strategii. Takový je alespoň můj dojem. Pozitivita a dobrá nálada vzdor negativním faktům funguje jako svého druhu vstupenka do světa úspěšných. Pochopitelně, protože kdo by chtěl pracovat s morousem?

Domnívám se však, že pozitivní myšlení může být nebezpečné. Ve své extrémní a nekritické poloze totiž zaslepuje a znemožňuje přesné pojmenování věcí.

↗

Řítíme se k zemi, ale je to fakt kruto-přísnej polet! Ilustrace dws4.me

Pouštět se ve veřejném prostoru do polemiky je výzva, která se člověku nemůže téměř nikdy vyplatit. Navíc, když chcete polemizovat s člověkem, kterého si vážíte a který býval sedm let vaším blízkým kolegou. Navíc, když při tom hodláte polemizovat rovněž s tak váženým časopisem, jako je Respekt, o jehož vztahu s Deníkem Referendum kolují hotové legendy. Prekérní situace. Přesto tu potřebu mám.

Předem zdůrazňuji, že to, co se zde chystám psát, není obsahová analýza týdeníku Respekt. Jsou to pouze dojmy jeho čtenářky. Respekt jsem četla několik let velmi pečlivě a pozorně, nyní jej — s tím, jak roste počet médií, která se snažím sledovat — trochu zanedbávám. Už před delším časem jsem si ale všimla jevu, který jsem si sama pro sebe pojmenovala jako „periodickou dávku pozitivních informací“.

Aneb nikdy není tak špatně, abychom mohli napsat, že je špatně. Doba je těžká, lidé propadají chmurám, chmury berou lidem naději a beznaděj není řešení. Proto jim naservírujeme nějaká ta těšítka.

Důvody k panice? Prostě zavřeme oči

Pamatuji si, jak jsem se doslova namíchla u článku Zítra bude líp z ledna tohoto roku, který techno-optimisticky pojednává o budoucnosti lidstva. Jeho tón a logiku snad dobře ilustruje závěrečný odstavec:

„V britském hlavním městě se ve druhé polovině 19. století zcela vážně debatovalo o tom, že velkoměstu hrozí zkáza. Příčinou byla dopravní kalamita: pokud bude na londýnských ulicích přibývat koňských povozů stejným tempem jako dosud, vytvoří se v následujících desetiletích na povrchu tamějších vozovek vrstva koňského trusu dosahující výšky zhruba půl metru. Odklízení takového množství mrvy si nikdo neuměl představit a městu tak hrozil neslavný kolaps. Úvaha byla zcela v pořádku, nepočítala jenom s tím, jak rychle a nepředvídaně se rozvíjí příběh lidského pokroku. Dříve než trus nakonec zaplavily ulice Londýna vozy poháněné spalovacími motory. Auta mají nepochybně své vlastní stinné stránky, Londýn nicméně pulzuje životem dodnes.“

Ano, auta skutečně mají své stinné stránky. And that is the point. Po celou dobu čtení článku jsem si kladla otázku: Jak je možné, že se v autorovi — který připouští, že rychlost nárůstu globální populace i s jejími spotřebitelskými nároky nejde ruku v ruce s kapacitou Země — bere tolik optimismu? Kognitivní dizonance?

Aby bylo jasno, nevadí mi žurnalistika, která je přiznaně zaujatá. Jenom jsem se s vyzněním tohoto textu nedokázala ztotožnit. Dráždil mě. Nelíbí se mi představa budoucnosti, již známe z těch nejodvazovějších sci-fi filmů.

Druhý takový text, který pro mě coby čtenářku drhnul a uvíznul mi v paměti, je Strašidlo nové války z tohoto srpna. Opět se podívejme na jeho závěr:

„Na druhé straně není v povaze aktuálních konfliktů nic, co by nutně muselo směřovat k další temné kapitole lidských dějin. Historie se přiblížila k evropským hranicím blíže, než jsme v posledních desetiletích byli zvyklí, zároveň máme krátkou paměť. Dnešní generace si nemohou dovolit žít s pocitem jistoty o nic více než ty předchozí. Na paniku je však ještě hodně brzy.“

Ano, na paniku je ještě brzy. Zkusme to tedy říkat pořád dokola všem válečným uprchlíkům a obyvatelům starého kontinentu, kteří se děsí přívalu muslimů. Třeba to pomůže… Slova migrant a uprchlík v celé dlouhé analýze současných válečných konfliktů nezazní ani jednou.

No a naposledy se moje poněkud horkokrevná povaha nad stránkami Respektu probudila minulý týden při čtení textu Mizející hlasy džungle, jehož autorem je Vojtěch Kotecký, můj bývalý kolega v Hnutí DUHA. Píše se tu o rapidním vymírání obratlovců mezi lety 1970 a 2010, které popsala nedávná zpráva Světového fondu na ochranu přírody. Jenom během těchto čtyřiceti let jich vymizelo 52 %. 

Zatímco v britském deníku The Guardian si k tomu můžeme v komentáři od respektovaného biologa a spisovatele George Monbiota přečíst otázku: „Kdo ještě věří, že společensko-ekonomický systém, který má takovýto dopad, je zdravý? Kdo, při vědomí této ztráty, může naše počínání nazvat pokrokem?“ V Respektu se Vojtěch Kotecký k takovému závěru nepropracuje, naopak nás seznámí s úspěšným příkladem ozelenění papírenského koncernu Pulp&Paper.

Firma se zavázala, že přestane odebírat dřevo z původních tropických pralesů: „…Pulp&Paper možná tvoří předzvěst nového trendu: nemalou roli v ochraně světové přírody by mohly sehrát progresivnější velké firmy.“

Je to samozřejmě prima zpráva a velký úspěch Greenpeace, kteří mobilizovali spotřebitele k tomu, aby na Pulp&Paper tlačili prostřednictvím odběratelů jejich papíru, třeba firmy KFC. O trendu globální ekonomiky, která má na přírodu zásadně devastující dopad, to však neříká zhola nic.

Vojtěchovi se nabízí kontrovat otázkou: Co bude, až se všechny papírenské firmy světa zařeknou, že končí s dřevem z původních tropických pralesů? Odkud budou surovinu odebírat a za jakých podmínek a kdo ji bude pěstovat? Anebo, co si myslet o opět o něco rychlejším kácení pralesů v povodí Amazonky?

Když jsem si všechny tři zmíněné texty, které v Respektu vyšly v tomto roce, znovu připomněla, zaujaly mě jejich podtituly: Lidstvo se má čím dál lépe a budoucnost může být ještě radostnější; Ukrajina, Palestina, Irák... Proč zatím nepropadat panice; Přestože na světě ubývá zvířat, je důvod k optimismu.

Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Obsedantně pozitivní myšlení znesnadňuje přesné pojmenování věcí. Vzduch v České republice patří mezi nejšpinavější v EU. Jenom na následky znečištění prachem umírá podle Evropské agentury pro životní prostředí každým rokem předčasně více než 400 tisíc Evropanek a Evropanů...

Něco mi to připomíná

Není to nakonec tak, že spokojení lidé jsou poslušnější a mají méně důvodů nesouhlasit se systémem, v němž žijí? Psaní Respektu o civilizačních problémech — a opět mi dovolte připomenout, že toto není důkladná obsahová analýza — působí tak, že jsou prostě předem rozhodnuti nedovolit faktům, aby jejich čtenářům zahnala úsměv z tváře.

Něco mi říká, že už jsem se s tím kdesi setkala. Ovšem, také na přelomu padesátých a šedesátých let představovalo to nejasné a vábivé období „před námi“ opravdu vzrušující téma, doslova protkané pozitivním myšlením.

Jeden příklad za všechny: „Je třeba prodloužit lidský život průměrně na 150 až 200 let. Dát do služeb člověka všechny přírodní síly, energii slunce, větru, podzemní teplo, použít atomové energie. Předpovídat a úspěšně zneškodňovat přírodní pohromy. Vyrábět v továrnách všechny látky známé na Zemi, a to i ty nejsložitější: bílkoviny, jakož i takové, které se v přírodě nevyskytují. Vypěstovat nové druhy zvířat a rostlin. Zmenšit plochy neúrodných krajů, přizpůsobit k životu a obdělat bažiny, hory, pouště, tajgy, tundry a snad jednou i mořské dno. Naučit se řídit počasí, regulovat vítr a teplotu, jako dnes regulujeme řeky, přemisťovat oblaka a podle potřeby rozdělovat déšť i jasné počasí. Myslíte, že je to těžké? Jistě, je to neobyčejně těžké, ale je to nezbytné. Sovětští lidé chtějí dlouho žít, chtějí žít v hojnosti a bezpečí, chtějí být neomezenými pány své země, nezávislí na rozmarech přírody. To znamená, že to vše musí být a také bude vykonáno,“ napsal v roce 1954 sovětský geolog Vladimir Afanasjevič Obručev v časopisu Znanije-Sila.