Pozitivní myšlení vocáď pocáď
Zuzana VlasatáSnad jen jedna věc je horší než bezbřehá deprese, a tou je obsedantní optimismus. Vymírají druhy? Množí se války? Mají auta své stinné stránky? V Respektu říkají: zavři oči, svět se točí, všechno bude fajn.
A tenhle znáte? Muž padá z jedenáctého patra a v desátém si říká: „Tyjo, dobrý. Pěkně to sviští.“ V devátém: „Paráda!“ No a v prvním mu hlavou proběhne: „Wow, boží, takhle rychle jsem ještě nikdy neletěl!“ Anebo jiný. Sedí takhle žába v hrnci s vodou, pod nímž hoří plamen. „Hmm, teplíčko!“ A po pár minutách: „Žjóva, i bubliny!“
Mluvit o pozitivním myšlení, je dneska moderní a myslet pozitivně platí za správnou životní strategii. Takový je alespoň můj dojem. Pozitivita a dobrá nálada vzdor negativním faktům funguje jako svého druhu vstupenka do světa úspěšných. Pochopitelně, protože kdo by chtěl pracovat s morousem?
Domnívám se však, že pozitivní myšlení může být nebezpečné. Ve své extrémní a nekritické poloze totiž zaslepuje a znemožňuje přesné pojmenování věcí.
Pouštět se ve veřejném prostoru do polemiky je výzva, která se člověku nemůže téměř nikdy vyplatit. Navíc, když chcete polemizovat s člověkem, kterého si vážíte a který býval sedm let vaším blízkým kolegou. Navíc, když při tom hodláte polemizovat rovněž s tak váženým časopisem, jako je Respekt, o jehož vztahu s Deníkem Referendum kolují hotové legendy. Prekérní situace. Přesto tu potřebu mám.
Předem zdůrazňuji, že to, co se zde chystám psát, není obsahová analýza týdeníku Respekt. Jsou to pouze dojmy jeho čtenářky. Respekt jsem četla několik let velmi pečlivě a pozorně, nyní jej — s tím, jak roste počet médií, která se snažím sledovat — trochu zanedbávám. Už před delším časem jsem si ale všimla jevu, který jsem si sama pro sebe pojmenovala jako „periodickou dávku pozitivních informací“.
Aneb nikdy není tak špatně, abychom mohli napsat, že je špatně. Doba je těžká, lidé propadají chmurám, chmury berou lidem naději a beznaděj není řešení. Proto jim naservírujeme nějaká ta těšítka.
Důvody k panice? Prostě zavřeme oči
Optimismus je takový zažraný názor, že věci jsou dobré, i když nejsou.
Voltaire: Candide aneb Optimismus
Ovšem jak dalece mi v tom napomáhají mezery ve znalosti neoliberálního žurnalismu je otázkou.
Žurnalismus se sklonem k hrubě neomalenému optimismu totiž svádí i k humorné náladě, tedy k odolnosti a k optimismu.
George Monbiot není "respektovaný biolog a spisovatel". Vystudoval sice zoologii, ale celý život je novinářem a politickým aktivistou. Jeho argument o tom, že vymíráním druhů je vinen náš společenský systém je ostatně oslaben údajem téhož WWF, že druhová rozmanitost se v rozvinutých státech Evropy a Ameriky naopak zvýšila o 10%.
Války jsou strašná věc a ze situace na Ukrajině nemůže mít nikdo dobrý pocit, fakt ale je, že v posledních 20 letech vede lidstvo nejméně válek ve své moderní historii.
Ve skutečnosti, těch argumentů pro optimismus je celkem dost. Epidemie AIDS vypadala před 20 lety jako neřešitelná globální katastrofa, teď se díky moderním lékům a epidemiologickým opatřením situace stabilisuje i ve většině států Afriky. Průměrný věk se prodlužuje a obezita je už větší globální problém než hladomory.
Navíc si myslím, že úvodní úvaha autorky neplatí. Kdo je optimista, vypadá naivně, a předpovídání konce světa je sexy. Jak píše v dnešní Orientaci LN ekonom Petr Houdek, sociologové dokládají, že pesimismus zní hodnověrně, zatímco optimismus působí povrchně. My optimisté vypadáme jako hlupáci, jen malou omluvou nám může být fakt, že k tomu metru hnoje na ulicích Londýna nikdy nedošlo.
Mimochodem, víte, že pravděpodobnost, že vás na ulicích Londýna někdo zavraždí, byla v 17. století asi osmkrát vyšší, než je dnes?
Populární zdroj kupř. zde: http://news.nationalgeographic.com/news/2014/09/1409030-animals-wildlife-wwf-decline-science-world/
Hezký den. :-)
What's a wonderful world!
Jen pořád nechápu, proč WWF tu závěrečnou zprávu vydali s číslem 52 %. Případně, proč bych to číslo měla zpochybňovat.