V neděli 26. října Francii otřásla zpráva o smrti mladého botanika Rémiho Fraisse. Fraisse se v noci ze soboty na neděli účastnil pokusu o proniknutí na staveniště nové přehrady v močálové oblasti Testet (department Tarn), kde byl zřejmě zasažen granátem hozeným některým z přítomných policistů. Po smrti mladíka se vláda a vedení departmentu rozhodlo stavbu sporného díla pozastavit.

Střet o veřejný zájem

Smrt mladého demonstranta přitáhla mediální pozornost na několik let trvající konflikt mezi ekologickými sdruženími a místní samosprávou ohledně stavby přehrady, jež by zatopila jednu z nejcennějších močálových oblastí ve Francii.

Odpůrci stavby argumentují, že močály v Testetu mají důležitou ekoregulační funkci, vytváří jedinečný habitat a nachází se v něm celá řada chráněných druhů zvířat a květin. Současně poukazují na celou řadu střetů zájmů mezi projektantem a stavitelem stavby. Dle zastánců, tvořených především radními z řad socialistů a gaullistů, je přehrada nutná pro místní zemědělství, které je občas sužované nedostatkem vody v letních měsících. I proto projekt nedávno podpořili v radě departementu Tarn většinou čtyřiceti tří ze čtyřiceti šesti hlasů.

Situaci se snažila prozkoumat nedávno vydaná zpráva ministerstva životního prostředí. Dle autorů zprávy je celé dílo naddimenzované, a existuje riziko, že bude i zbytečné, protože místní extenzivní zemědělství se od roku 1989, kdy vznikly první plány na stavbu přehrady, přeorientovalo z kukuřice na obilniny potřebující méně vody. Dle zprávy by navíc dílo s odhadovanou cenou kolem osmi milionů eur sloužilo jen třiceti malým a středním zemědělcům, zatímco odhady aktivistů mluví o devatenácti zemědělcích a odhady úřadu départementu o osmdesáti jedna.

↗

Ve středu ministryně životního prostředí Ségoléne Royal slíbila projekt přehrady znovu vyhodnotit. Foto Flickr

I přes tyto výhrady, pochybnosti a negativní postoj vládní instituce Výboru pro ochranu přírody se však krajští politici, s podporou ministrů životního prostředí, rozhodli pokračovat dále. Část oblasti, kde má vzniknout nová přehrada, tak zabralo staveniště, zatímco na dalších pozemcích vytvořili ekologičtí aktivisté svou Zone à defendre (Zóna k obraně). V minulých týdnech tak nebyly ojedinělé potyčky s místním oddílem gendermérie, během kterých došlo k několika vážnějším zraněním.

V sobotu se v ZAD konal den akcí, během kterého byly pořádány workshopy a koncerty, a mobilizaci navštívili i europoslanci José Bové (Zelení) a Jean-Luc Melénchon (GUE/NGL). Násilí mezi policisty a demonstranty nabralo na obrátkách až v nočních hodinách, a nejtěžší bitka propukla ve dvě hodiny v noci, kdy se zhruba stovka demonstrantů snažila proniknout do staveniště chráněné géndarmerií.

Očití svědci mluví o neobvykle masivním použití ohlušujících a plynových granátů: dle pitvy zásah jednoho z granátů způsobil smrt Rémiho Fraisse. Policie nejdřív přišla s verzí, dle které na policii zaútočil oddíl anarchistů, který měl prý na policisty házet molotovy. Na podporu verze bojechtivé náplavy házející zápalné láhve však dosud nebyl předložen jediný důkaz. Bližší okolnosti smrti mladého demonstranta by však mělo objasnit vyšetřování „neznámé osoby, jež způsobila neúmyslné zabití při výkonu služby” zahájené prokuraturou v Toulouse.

Infrastrukturální populismus a výjimečný stav

Události kolem budování přehrady v Testetu by bez sobotní tragédie pravděpodobně nikdy nepřekročily rámec místních zpráv. Často se ovšem stává, že marginální případy jsou symptomatické pro obecnější společenské trendy.

Je legitimní zpochybňovat smysl kolektivní akce, do které se Rémi Fraisse zapojil, a která je často špatně snášená i samotnými účastníky hnutí, kteří považují pokusy o narušení „off limits zóny” a následné bitky s policisty za porušení způsobu mobilizace, na kterém bylo dosaženo konsenzu. Tyto střety však nejsou vedeny fantomatickými „anarchisty” či „salónními levičáky z velkých měst”, ale částí hnutí či místních lidí, kteří jsou frustrováni z netečnosti veřejných institucí vůči argumentům sociálních hnutí.

Ve Francii, ale i v mnoha dalších evropských zemích jsou jasné snahy, aby se o plánování a stavbě infrastruktur rozhodovalo v režimu výjimečného stavu bez nepohodlné účasti občanů a organizovaných iniciativ. Pod rouškou nezbytnosti, rychlosti rozhodování, čerpání evropských fondů či domnělých vyšších kolektivních zájmů se schovává snaha marginalizovat ty nesouhlasné hlasy, které se nespokojí jen s navýšením kompenzací, ale chtějí zahájit debatu o smyslu a eventuálně parametrech projednávané stavby.

Pro příklady tohoto trendu není nutné chodit do zahraničí, jak ukazuje novela stavebního zákona, jež má zamezit připomínkování aktivistů a sdružení v průběhu stavebního řízení, či celá peripetie okolo referenda o přesunu hlavního nádraží v Brně.

Tato snaha je podepřena ze strany politiků jistým infrastrukturním populismem, který však sdílí nezanedbatelná část společnosti. Dá se říct, že velká část politické vrstvy i společnosti trpí specifickou pozdně moderní metamorfózou cargo kultu. Podobně jako některé domorodé kmeny na Šalamounských ostrovech, tak i dnešní politici věří (nebo to alespoň předstírají), že výstavba infrastruktury bude onou bájnou lodí, která přinese blahobyt, jak se to částečně dělo v poválečném období.

Tato víra naprosto odhlíží od možných negativních dopadů nových infrastruktur a od vyhodnocování potřebnosti a pozitivních externalit. A podstatná část společnosti tento cargo kult sdílí, když věří ipso facto v pozitivní dopad nových dálnic, vysokorychlostních železnic či přehrad, i přestože tyto zakázky jsou obvykle doprovázeny korupčními skandály a více či méně otevřenými střety zájmů.

Ačkoliv jsou ekologičtí aktivisté médii často označováni za ideologicky zaslepené jedince, jsou to často právě pragmaticky se tvářící politici, komu chybí dostatek reflexe. To například ukázala i nedávná zpráva francouzského Účetního dvora, která stigmatizovala — z čistě ekonomických hledisek — příliš časté stavění vysokorychlostních tratí. Účetní dvůr poznamenává, že ze strany veřejných aktérů je „ekonomický a sociální přínos vysokorychlostních tratí systematicky nadhodnocován.”

Konec projektu?

Po smrti Rémiho Fraisse byla stavba nové přehrady pozastavena, i když předseda départmentu Tarn Thierry Carcenac dal již vědět, že stopka stavbě čtvrtstoletí starého projektu je jen dočasná a v žádném případě ne definitivní. Vláda Manuela Vallse v prvních dvou dnech po smrti mladého aktivisty vynikla svojí mlčenlivostí, což bylo ostře kritizováno Zelenými i Levicovou frontou.

Ve středu však ministryně životního prostředí Ségoléne Royal slíbila projekt znovu vyhodnotit, a její kolega na vnitru Bernard Cazeneuve ujistil, že se případ úmrtí řádně vyšetří. Poněkud pleonastické vyjádření ministra vnitra by mohlo některým škarohlídům znít jako nepřímé přiznání, že v minulosti byly obdobné případy nadužití násilí ze strany policie zametány pod koberec.

Na vládu Manuela Vallse však v posledních dnech vyvíjí silný tlak zelení spojenci, takže možnost, že projekt přehrady bude znovu prodiskutován či zrušen, není zanedbatelná. Přispěla k tomu slova předsedy departmentu Tarn Thierry Carcenaca, který k zabití Rémiho Fraisse poznamenal, že „zemřít kvůli vlastním myšlenkám, to je strašná blbost”, a taky pochybnosti veřejnosti, zda má smyl v dobách škrtů utratit několik milionů eur kvůli zájmu několika málo zemědělců.

Pokud by byl projekt definitivně zastaven, tak by se jednalo pro ekologické hnutí o hořké vítězství. Ukázalo by se, že politika velkých stran radši potopí jeden menší projekt, než aby zpochybnila systém rozhodování v této oblasti, kterou protékají značné peníze. A současně zmařený lidský život je příliš vysokou cenou za zrušení jednoho nesmyslného díla.