Padli jsme si do náručí a nemuseli si nic říkat
Jaromír BláhaDěkovná řeč dlouholetého vedoucího kampaně za záchranu přírody v Národním parku Šumava Jaromíra Bláhy při přebírání ceny EuroNatur.
Vážená paní prezidentko, dámy a pánové,
nejsem zvyklý předčítat dopředu připravenou řeč, věřím více spontánnosti, ale kvůli přípravě překladu mám těchto několik slov napsaných.
Vyprávět dvacetiletý příběh by bylo na mnoho dní. V devadesátých letech znamenala ochrana přírody na Šumavě střet se zbytky komunistické totalitní moci. Dodnes v pohraničí fungují sítě bývalé StB. I když železná opona padla, totalitní myšlení v lidech přetrvává.
Ale v posledních letech se diskuse o Šumavě rozšířila do celé republiky i Evropy. U nás Šumava není jen precedentem úsilí o ochranu posledních zbytků nedotčené nebo málo narušené přírody — všichni správci ostatních chráněných území v zemi vzhlížejí k Šumavě, protože vědí, že se tu rozhoduje i o nich.
Na Šumavě se hraje o úroveň politické kultury. O uchování základních hodnot, jako je úcta k přírodnímu dědictví. Šumava se stala symbolem střetu hodnot.
Bývalý prezident Václav Havel se zasazoval o ochranu šumavské divočiny. Bývalý prezident Václav Klaus se zasazuje o výstavbu sjezdovky v první zóně národního parku na Smrčině, kde je prales a hnízdí tetřevi. Řekl, že bude první, kdo si sjezdovku sjede. Dnes to vypadá, že nesjede.
Chtěl bych se s vámi podělit alespoň o několik pro mne velmi silných momentů.
Jeden, když jsem poprvé přišel do pralesa Trojmezná — nejzachovalejšího zbytku horského smrkového lesa pralesovitého charakteru v České republice s mnohasetletými smrky a kůrovcem. Nemohu popsat intenzivní pocit úcty a pokory, jako bych byl v chrámu. Chrámu přírody.
Ten pocit nevyprchal ani po dvou měsících, po které jsme tam den co den bránili nenásilnou blokádou jeho vykácení. Dnes je tam naučná stezka, která ukazuje turistům, jak se přirozeně obnovuje horský prales.
Druhý, když jsme poprvé vzali skupinu lidí z českých zemí na poznávací pochod napříč národními parky Šumava a Bavorský les. Aby viděli, že příroda nezná hranice a umí žít svým vlastním svobodným životem.
Za umělou státní hranicí nás čekali přátelé z bavorského svazu ochrany přírody (BUND Naturschutz in Bayern) s preclíky, koláči a basou piva. Nečekali jsme to. Padli jsme si do náručí a nemuseli si nic říkat.
A vůbec nejsilnější moment, o kterém se mi dodnes těžko mluví, aniž by se mi chvěl hlas, bylo setkání a krátké soužití s lidmi, kteří přijeli před třemi lety v létě k Ptačímu potoku v centru národního parku — v Modravských slatích, aby tu alespoň na jednom ze vzácných míst vlastním tělem zastavili nesmyslné kácení v divoké přírodě.
Kácení v podmáčených divokých lesích kolem Ptačího potoka začali spolu s námi nenásilnou blokádou bránit nejprve hlavně lidé z dalších ekologických organizací a studenti přírodovědeckých fakult mnoha českých universit.
Ale po té, co proti nim začaly na objednávku politiky zaštítěného ředitele parku zasahovat speciální jednotky policie, přijelo lesy u Ptačího potoka bránit ještě více lidí. Přijížděli lidé z protikorupčních organizací, z organizací na ochranu lidských práv, humanitárních organizací a nadací, učitelé a další lidé, kterým nešlo jen o přírodu.
Na Šumavě se postavili proti zneužívání politické moci, proti rozprodávání demokracie — a vyhráli. Skupina několika set lidí, která gándhíovsky čelila násilí policejnímu i násilí na přírodě, ukázala na vlastním příkladu soužití v extrémních podmínkách způsob fungovaní společnosti žijící v toleranci, lásce a v míru.
Krásné zážitky mám i s lidmi, které do divočiny provádím. Když zdálky vidí les s uschlými stromy, znejistí. Pohled na smrt vyvolá pochybnosti. Ale když pak těmi místy procházíme, když jsme uvnitř, pocity se mění.
Všude jsou vidět tisíce mladých stromků rostoucích často na tlejících tělech svých rodičů a je tu neuvěřitelná rozmanitost struktur — ležící kmeny, pahýly, zarůstající kořenové talíře vývratů, houby, ptáci, hmyz.
Takový les je mnohem živější než zelené monokultury. Smrt tu plynule přechází v nové životy. A člověk zde intenzivně cítí, že je součástí toho všeho plynutí či koloběhu. Mizí naše krunýře, bortí se bariéry mezi člověkem a ostatními částmi přírody.
Psycholog Roger Kaye, který zjišťoval proč je lidem v divočině dobře, shrnul vyjádření návštěvníků oblastí divoké přírody do formulace: „Mám tam pocit, že náležím k něčemu velkému, úžasnému, nekonečnému.“ Myslím, že už jen kvůli tomuhle má naše úsilí smysl — divokou přírodu naléhavě potřebujeme, protože nám umožňuje návrat do přirozeného řádu věcí.
A určitě takové pocity sdílí i další tisíce lidí, kteří do Národního parku Šumava jezdí. V současnosti, když hrozí schválení zákona, který by tam divočinu omezil nebo zrušil a umožnil by další zástavbu, jsme vyzvali veřejnost, aby se národního parku zastala. Výzvu jsme nazvali V každém srdci je kus divočiny. A stovky lidí teď píší poslancům svoje osobní prožitky z šumavské přírody a žádají je, aby ji ochránili.
Nyní se ale do rozhodovacího procesu dostává také nový návrh ministerstva. Současný český ministr životního prostředí i jeho náměstek se snaží vrátit Šumavu na cestu mezinárodně uznávaného národního parku kategorie II. IUCN. Ale ministr neřeší tu věc svým srdcem, řeší ji jako politik.
Říká, že najde politický kompromis a zatím zajistil náležitou ochranu jen 23 % národního parku. Nejpřísnější ochranu přitom potřebují nejcennější části dochované přírody na alespoň polovině jeho území.
Na závěr mi dovolte ještě jedno osobní poděkování. Kolega Jiří Koželouh již řekl, že to vnímáme tak, že udělená cena patří nejen celému týmu Hnutí DUHA, včetně desítek dobrovolníků, kteří svou prací podrželi Šumavu, i když bylo zle a neměli jsme skoro žádné peníze. Patří také kolegům z ostatních občanských organizací a desítkám vědců a odborných pracovníků z Akademie věd i českých universit a Stínové vědecké rady, kteří se osobně na ochraně Šumavy velmi angažovali.
Osobně bych se ale chtěl ještě symbolicky o kus ceny rozdělit ještě s někým. Kousek bych chtěl dát mojí mamince, která mne po celou dobu podporovala a biologicky vzato za to celé (spolu s tatínkem) tak trochu může. Zvláště pak ale mojí ženě Slávce a dětem Jaromírovi, Bětě a Mojmírovi, byť vím, že jim žádný kousek ceny nemůže nahradit manžela a tatínka, jehož velký kus jim Šumava vzala.
Vážená paní prezidentko, vážené členky a členové správní rady EuroNatur,
udělení ceny Euronatur je pro nás obrovskou poctou a zároveň zadostiučiněním a znamením, že mezinárodní společenství lidí vidí naši práci k ochraně divokého srdce Evropy, Národního parku Šumava, který je jádrem evropského zeleného pásu a který se stal precedentem a symbolem. A vidíme, že to nastavení zrcadla, kterým se pro Českou republiku udělení ceny stalo, přineslo významný posun v diskusi a je velkou pomocí v naší další práci. Děkujeme.