„V šumavském národním parku za vlády zelených aktivistů došlo k tomu, že byl přeložen pramen Vltavy z původního místa v uschlém lese do místa nového. Pracovníci šumavského národního parku byli také nuceni předstírat, že uschlé stromy nejsou dílem kůrovce, ale dílem polomů. V noci za svitu reflektorů byli nuceni přisazovat sazenice, které se sázely pod uschlé stromy,“ vyjevil scény jako z hororu na pondělním brífinku prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček.

Zeman zároveň jeho prostřednictvím vyjádřil „přesvědčení, že takzvaná bezzásahová zóna Národního parku Šumava by měla být minimalizována, aby byla poskytnuta ochrana živočichovi, který se jmenuje člověk a aby tedy starostové šumavských obcí měli právo spolurozhodovat o tom, co se v šumavském národním parku bude dít.“

Když už se na Hradě amatérští biologové, ekologové a lesní inženýři tak zevrubně věnují ochraně šumavských živočichů, mohli rovnou připojit jména těch nejohroženějších — tedy ta, co zde najdete o čtyři odstavce výše. Jenže prezidentův tým si víc potrpí na temné obrazy než na jména, čísla, fakta.

Občanská válka o Šumavu nebere konce. Nerozsekly ji ani vzory správy národních parků v sousedním Bavorsku a dalších končinách civilizované Evropy.

Jsme zemí, jež není bůhvíjak zalidněná, šumavským obcím se vede podstatně lépe než těm v Krušných horách či v podhůří Jeseníků, přesto co chvíli leží na stole argument o devastaci a vylidňování vesnic v jihozápadním cípu země. Bylo by mimochodem zajímavé vést úvahu, jaká by byla realita, kdyby nedošlo k cílené likvidaci tamních sídel s převážně německy mluvícím obyvatelstvem po roce 1948.

Jistou pomocí šumavským obcím by mohl být nápad ministerstva životního prostředí na předefinování zonace národních parků. Počítá s tím, že nejcennější místa by spadala do tzv. klidového území, které by bylo ale přístupnější „šetrnému turismu“ než dnešní první zóny.

Zákon by tedy upravoval čtyři typy zón a bránil by dalšímu rozšiřování rozlohy národních parků. Povedené je, že — jak píše iDNES — „ministerstvo životního prostředí v právě dokončené novele zákona o ochraně přírody navrhuje, aby tato norma minimálně patnáct let zůstala ve schválené podobě. Má to zamezit tomu, aby se upravovala pravidla s každým novým ministrem.“

Plán roztomilý, jen poněkud kolidující s ústavními principy. Uměl bych si představit hned tucet dalších norem, které by mohly obsahovat patnáctiletou pojistku proti novelizaci čipernými poslanci a senátory. Možná by nakonec šlo i zrušit volby…

Na druhou stranu si ale přístup ministra Richarda Brabce (ANO) zaslouží respekt. Odolává lobbistům a snaží se o čerstvý přístup k Šumavě a dalším parkům. Jeho nadhled manažera má něco do sebe, přestože resortní novela je nyní kritizována nezvyklou koalicí šumavských starostů a environmentálních aktivistů. Laika musí napadnout, že léta soupeřící týmy nestojí o překreslování zažitých lajn na pomyslném hřišti.

Nikdo nemá patent na pravdu, ani ministr, a třeba se ukáže být jeho přístup mylným. Přesto Brabcova personální politika i snaha překonat přízemní přestřelky nad zákonem o Šumavě, místo kterého nabízí zevrubnou legislativní úpravu všech národních parků, si předběžnou pochvalu zaslouží. Přinejmenším není ideologicky ani majetkově determinován jako řada těch politiků, co si na výklad „šumavské pravdy“ dosud dělali nárok.