Můj dobrý známý z generace mých rodičů, Vídeňák Richard Schattenberger, mi vyprávěl snad všechny historky svého života. Protože byl ročník 1928, musel jako všichni šestnáctiletí chlapci narukovat na konci války do německé armády. Absolvoval krátký, asi měsíční výcvik v Jindřichově Hradci a pak šup s ním na západní frontu, kamsi do Holandska. Do konce války zbývaly pouhé měsíce a bojové nasazení roty, do níž Richard patřil, už nedávalo žádný smysl. Bylo to jasné i Richardovým velitelům.

Richard zasáhl do bojů pouze jednou. To když jeho jednotku poslali, aby co nejdéle hájila jakousi pozici. Na cestě na zmíněný post překvapily vystrašené šestnáctileté vojáky kanadské bombardéry. Nic tak obrovského do té doby Richard a ostatní chlapci neviděli. Na volné pláni byli pro Kanaďany jak terče na střelnici. Richard a jeho kamarádi odhodili, co mohli, a utíkali, kam se dalo. Oblast už mezitím obklíčily americké pozemní síly, a tak po několika hodinách chůze za děsivého strachu z těch strašných strojů upadl Richard s kamarády konečně do amerického zajetí. To byla úleva.

Brzy nato válka skončila. Richard trávil čas v zajetí prací ve statku pár kilometrů od tábora. Žádným hladem ani žízní netrpěl. Selka, které se muž nevrátil, byla šťastná, že mladý hoch zastane chlapskou práci. Večer se Richard vracel do zajateckého tábora. Žádný strážný s ním nechodil, a když Richard uvážil, že zůstane přes noc na statku, stačilo to nahlásit příslušnému důstojníkovi. Richard se vrátil domů do Vídně o prázdninách 1945.

To s Richardovým tatínkem to bylo docela jinak. Narukoval na ruskou frontu. Tam padl do zajetí a válku naštěstí přežil. Také on musel v Sovětském svazu pracovat v zemědělství, avšak hladu a drsných podmínek si užil až až. Korespondence od něj žádná nepřicházela i přes četné dotazy na Červený kříž. Nakonec vše dobře dopadlo a vrátil se i on. Doma už jej málem pohřbili. Na domovní dveře zaklepal na jaře 1946. Jak znalci poměrů v sovětských zajateckých táborech dosvědčí, Richardův tatínek měl pořádný kus štěstí.

První neuskutečněný ráj

Srpen roku 1968 znamenal pro nás, obyvatele Československa — kromě jiného — velké a zásadní vystřízlivění. To, o čem se do srpna 1968 nechalo pochybovat, bylo po srpnu jasné jak slunce na obloze: o nás se nerozhodovalo u nás, ale v Moskvě!

Ne že by zárukou dobrého rozhodování byla příslušnost mocných k domácímu lidu. Rozhoduje-li se však zvenčí, musel by být ve hře velmi vysoký mravní princip, aby se tak dělo pro dobro domácích. To přirozeně případ vztahu Sovětského svazu k jeho satelitům nebyl.

Ruská moc uplatňovaná nad polovinou Evropy to dobře věděla, a tak domácí raději nedráždila. Vojáci zůstávali ukryti za zdmi kasáren a jejich nevzhledné náklaďáky připomínající kryté vozy z dob osídlování Ameriky jsme na silnicích téměř nepotkávali.

Nápis v azbuce byl k vidění snad jedině na výrobním štítku vozu metra a ruská jména v telefonních seznamech, včetně těch vnitropodnikových, se nevyskytovala vůbec. Rusky mluvícího poradce běžný smrtelník nepotkal za celou normalizaci.