Vždycky, když se připomínají určitá výročí, chvalná či nechvalná, vynoří se podobné otázky a žádají se srovnání. Například srovnávání srpna 68 s listopadem 89 a hodnocení tohoto vítězství vzhledem k současnosti. Trochu se po nás chce, abychom se přiznali, že „tohleto jsme tedy nečekali“, a my se tomu poněkud vzpíráme ve smyslu „že se to teda ale čekat dalo“ po tolika letech policejního státu.

Až nyní člověku dochází, že s čím rozhodně nepočítal, je taková četnost a potřebnost různých bezpečnostních složek státu a policejního dozoru. Mnozí jsme si naivně mysleli, že v novém režimu si vystačíme s houfcem policistů, kteří budou řídit dopravu a radit nám, jak se dostaneme na Václavské náměstí.

Když nyní čtu například Lidové noviny, tak zvláště poté, co vyměnili šéfredaktora a jejich majitelem se stal jistý Babiš, soustavně informují své čtenáře o potírání různých druhů zločinnosti, zejména hospodářské kriminality.

Ve jménu spravedlnosti ale zároveň sílí pochybnost o jejím spravedlivém výkonu, což vyvolává potřebu různých dalších hybných pák spravedlnosti, jako je například diskutovaný protikorupční speciál, nový útvar, vtělený do chystané novely zákona o státním zastupitelství.

V LN nyní čtu, jak kriminalisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu znovu vstoupili na pražský magistrát a požádali o „vydání věci ohledně pracovní činnosti JUDr. Janouška pro hlavní město Prahu“. Dál už to člověk ani nečte, protože si to umí představit a vlastně ho to ani tolik nezajímá, pouze mě překvapilo, že onen nechvalně známý Janoušek je JUDr., ale možná je to jiný Janoušek. Jen, hoši, vyšetřujte, když jsme takoví nezbední, a odkládám noviny.

↗

Podle Ondřeje Vaculíka můžeme se značnou mírou nadsázky říct, že žijeme v policejním státě, protože doba čili stav a rozpoložení společnosti si tak výraznou úlohu policejních orgánů žádá. Foto Martin Seidl, MEdiafax

„Útvar pro odhalování organizovaného zločinu“ — to zní, odmyslíme-li si jeho současnou funkci — velice zlověstně. Nevymysleli to a neustavili už kdysi Alois Indra a Viliam Šalgovič na potírání Chartistů? (Za Charty ale Šalgovič už, tuším, nežil.) Převrat jsme vítali zejména také proto, že nový režim už nebude bití, jako byl ten komunismus. Nevěřili jsme ale, že pouhým přejmenováním firemního štítu nám staří příslušníci státní bezpečnosti budou salutovat a usmívat se na nás jako zdvořilí policisté. A ti noví to hned tak nebudou umět.

Proto jsme doufali (i s Janem Rumlem), že společnost sama si takříkajíc ve vlastním zájmu dá pozor na dodržování svých demokratických zákonů, aby policista neměl nic jiného na práci než se usmívat. Tedy čelit případné represi morálkou, která v minulém režimu represi popuzovala, a tím přimět bezpečnostní složky státu k náležitému chování. To bylo strašně naivní a možná jsem si to myslel jenom já. (Ale Zeman Rumla kvůli tomu v televizi neustále peskoval.)

Na druhé straně je pravda, že nový režim lze udržet při životě vlastně jen nějakou obecně sdílenou morálkou. Velebím nové poměry také v tom, že mně umožnili chovat se tak, aby na mě nebylo zapotřebí žádného policisty ani vyšetřovatele — a přitom jednám opravdu svobodně a dělám, co dělat chci nebo to konání považuji za užitečné.

Myslím si, že takhle to má většina z nás, akorát si to neuvědomujeme. Že ta samozřejmost je určitou kvalitou, a kdyby byla samozřejmou úplně všem, pak na představě o houfci usmívajících se policistů není nic naivního.

Dozvěděl jsem se, že v rámci „předvolebního komunálního boje“ už na mě jako na starostu malého města bylo podáno trestní oznámení, a možná ještě nějaká další — prý — přibudou. Protože jsem, jak doufám, nic neprovedl, je rameno spravedlnosti vyzváno k poměrně hloupé práci — musí se k mé nevině také procesně dovyšetřovat, jakože nic, nic. (No ale už jen doufám.)

Mezi námi starosty panuje žert, že na koho z nás nebylo podáno ani jedno trestní oznámení, snad ani není starostou. Dříve by mě nenapadlo, že naše vyšetřovací orgány a soudní moc mohou být zatíženy třeba ještě větším počtem nevin než vin.

Mají-li dostát své cti a svého poslání jako strážců spravedlnosti, pak výsledkem jejich dobré práce musí být v nesčetných případech — nic jako žádný ale veřejně prospěšný výsledek. Tedy odloží to, ale s jakým pocitem — úspěchu, či neúspěchu? Jako že naši předpokládanou vinu se pouze nepodařilo prokázat a oni jsou babralové?

A co my do té doby? Od této chvíle už si přeci nemůžu myslet, že na mě žádného policisty ani vyšetřovatele není zapotřebí. Naopak, já se v zájmu své bezúhonnosti už bez nich neobejdu, sám svou morálku neobhájím, nikdo mi nebude věřit, jako já nevěřím Bémovi a Janouškovi.

Kdo by tušil v listopadu 1989, že bezpečnostních složek státu a soudní moci nám bude nevyhnutelně zapotřebí také na vyšetřování neviny. A že v postavení jakýchsi viníků se klidně ocitneme nikoli v rámci nějaké mocenské zvůle, jako tomu bylo před převratem, ale jen tak, coby jeden z projevů svobodné, demokratické volební rivality či z pouhé škodolibosti toho, kdo trestní oznámení podával. Jako projev občanské starostlivosti nebo radostivosti.

Pokud má čtenář ke mně důvěru, může s mou úvahou sympatizovat, ale podobný text by mohl napsat přeci také Petr Nečas nebo onen JUDr. Janoušek. Jak bychom text četli? Opět by záleželo na tom, máme-li Nečase za pachatele a podvodníka, nebo za toho, kdo nyní pyká kvůli neblahému souběhu okolností, jako zrádce obecně předpokládané morálky.

Se značnou mírou nadsázky můžeme říct, že žijeme v policejním státě, protože doba čili stav a rozpoložení společnosti si tak výraznou úlohu policejních orgánů žádá. Nyní právě ony jsou snad nejhlavnější silou (alespoň podle LN) společnosti. Jsou naší nadějí. A ani bezúhonný člověk si nemůže být jist tím, že s nimi nebude mít nic do činění. Třeba je jen zdánlivě bezúhonný…no jako já furt byl.

Mysle na Vlastu Parkanovou může se stát, že jsem nevědomky, v důvěře k práci svých podřízených, podepsal něco, co bude v rozporu s něčím… co já vím. A za svou pitomost budu nějak pykat. Moc pravděpodobné to není, ale připusťme to jako hru.

V takovém případě by se mimochodem prokázalo, že současné poměry přec jen spějí k těm, které jsme si — pokud jde o spravedlnost — po listopadu 89 přáli. Akorát je k tomu zapotřebí strašně moc policajtů, různých kriminalistů, advokátů, státních zástupců a soudců. A strašně dlouho se to vleče, viďte, JUDr. Janoušku, RNDr. Nečasi a MUDr. Rathe.