Tak se, tuším, jmenoval článek, který jsem krátce po zatčení Věry Jourové na její obhajobu publikoval někdy v říjnu 2006 v MF DNES. Bylo to v době, kdy byla v plném proudu tzv. kauza Budišov a kdy v médiích vycházely den po výsleších účelově vybrané pasáže výpovědí zatčených. A kdy každý týden Radek John v pořadu Na vlastní oči uváděl další a další reportáže Janka Kroupy, v nichž udával tón nejen ostatním novinářům, ale především nápadně často i samotné policii.

Prostě takové to typické české mediální lynčování, kdy je Zlo dopředu definováno, přetiskují se nekriticky policejní spekulace a v zájmu co nejpřísnějšího potrestání viníků jsou zapovězeny všechny pochybnosti. A ti, kdo se odváží pochybovat, jsou označeni za spolupachatele, přesně v duchu věty z Kladiva na čarodějnice: „Bratře Cyrile, dnes je doba, v níž kdo se zastává kacířů, je sám kacíř!“

Věru Jourovou jsem však znal osobně, přišla pracovat z kraje Vysočina na MMR za ministrování Pavla Němce, který jí dal — coby nejhlasitější kritičce práce ministerstva — nabídku jít to do Prahy napravit. Ona nabídku akceptovala a stala se součástí týmu, který připravoval využívání fondů v rámci tehdy jednotného regionálního programu pro všechny kraje. Protože tehdy byl objem prostředků větší než zájem o ně a zkušenosti s fondy nebyly tak rozsáhlé, byla obava, aby se peníze vůbec využily.

Úředníci z MMR tak zčásti fungovali — v rámci možností — jako neplacení poradci zájemců, což asi stálo u počátku problémů s jejím obviněním. Byl jsem však přesvědčen, se znalostí tehdejší situace, že tak závažná obvinění na její adresu nemohou mít oporu v systému, který pro rozhodování a kontrolu čerpání fondů sama nastavila. Proto jsem se jí tehdy i veřejně zastal.

Potkávali jsme se pak po jejím propuštění z vězení opakovaně i s jejím tehdejším obhájcem a řešili její situaci, včetně postupné mediální očisty jejího jména.

A zde je vlastně první věc, která mne u ní lidsky zklamala: v té době ona i její advokát stáli velmi o konzultaci a pomoc v její kauze od jejího někdejšího nadřízeného a tehdy již advokáta Pavla Němce. Věra Jourová se s ním opakovaně setkala, minimálně jednou v mé přítomnosti a on jí bez nároku na honorář pomáhal.

A dá se říci, že s ohledem na některé zapeklitosti její kauzy, které jsou dodnes nejasné, jí pomohl velmi. Když jsem pak slyšel před volbami Andreje Babiše, jak hřímá o justiční mafii a jmenovitě uráží Pavla Němce, zamrzelo mne, že vedle sedící Věra Jourová se s ženskou grácií usmívala a neřekla ani popel.

Podruhé mne nemile překvapila tím, když během kampaně a pak již ve funkci ministryně kritizovala rozdrobení evropských peněz do tzv. ROPů, které označila za jednu z příčin neefektivního využití fondů a korupce. Byla to přitom ona, kdo vehementně, proti zadání vedení ministerstva, prosazoval právě toto dělení s argumentem, že přece v regionech ví nejlépe, jak peníze využít a navíc to budou dělat transparentněji a tudíž s menší mírou korupčního rizika.

Nu a do třetice jsem se musel pozastavit nad tím, že byť ústavní činitel — poslanec a člen vlády — který je placen z veřejných prostředků, přijme odškodnění za nezákonnou vazbu od státu, jehož zájmy má hájit. Chápu, bylo to nesmírně ponižující a traumatizující období, ale znám i další obdobné případy, kdy lidé s podobným osudem odškodnění odmítli jen proto, že se státem obchodují. V této věci má samozřejmě právo se zachovat podle svého uvážení, ale i v souladu s předvolební rétorikou ANO bych očekával, že prostředky věnuje na veřejně prospěšné účely.

Věra Jourová je jistě talentovanou českou političkou, s mimořádně velkými schopnostmi empatie, ale i s velkou schopností se přizpůsobit a nečinit zbytečně nepopulární kroky. To prokázala koneckonců i v situaci, kdy Andrej Babiš donutil její kolegy z vedení ANO rezignovat jen proto, že si jejich zvolení nepřál a ona jako fíkový list setrvala. Přestože zcela jistě věděla o okolnostech, které tento Babišův nedemokratický zásah provázely a v podstatě z hnutí ANO učinily firmu ANOfert.

Stejně tak je to člověk s velkými ambicemi a sebevědomím, které asi nejlépe ilustrovala tím, když po předchozím podnikání v oblasti evropských fondů a půlročním působení v čele ministerstva o sobě s klidem prohlásí, že by si troufla i na místopředsedkyni Evropské komise pro vztahy mezi institucemi.

Nechci být pouze kritický, Věra Jourová jistě v Bruselu ostudu neudělá. Ale jak jsem ze sledování jejího politického života za ty roky pochopil, zcela jistě jde do Bruselu udělat si svojí vlastní kariéru. Což však můžeme těžko vyčítat člověku, který byl před osmi lety vláčen českými médii jako kriminálník a strávil měsíc ve vazbě na Ruzyni — tehdy jedné z nejhorších vazebních věznic — jen proto, že si někdo povídal v hospodě o „Věře“.