Tak se, tuším, jmenoval článek, který jsem krátce po zatčení Věry Jourové na její obhajobu publikoval někdy v říjnu 2006 v MF DNES. Bylo to v době, kdy byla v plném proudu tzv. kauza Budišov a kdy v médiích vycházely den po výsleších účelově vybrané pasáže výpovědí zatčených. A kdy každý týden Radek John v pořadu Na vlastní oči uváděl další a další reportáže Janka Kroupy, v nichž udával tón nejen ostatním novinářům, ale především nápadně často i samotné policii.

Prostě takové to typické české mediální lynčování, kdy je Zlo dopředu definováno, přetiskují se nekriticky policejní spekulace a v zájmu co nejpřísnějšího potrestání viníků jsou zapovězeny všechny pochybnosti. A ti, kdo se odváží pochybovat, jsou označeni za spolupachatele, přesně v duchu věty z Kladiva na čarodějnice: „Bratře Cyrile, dnes je doba, v níž kdo se zastává kacířů, je sám kacíř!“

Věru Jourovou jsem však znal osobně, přišla pracovat z kraje Vysočina na MMR za ministrování Pavla Němce, který jí dal — coby nejhlasitější kritičce práce ministerstva — nabídku jít to do Prahy napravit. Ona nabídku akceptovala a stala se součástí týmu, který připravoval využívání fondů v rámci tehdy jednotného regionálního programu pro všechny kraje. Protože tehdy byl objem prostředků větší než zájem o ně a zkušenosti s fondy nebyly tak rozsáhlé, byla obava, aby se peníze vůbec využily.