Hana Marvanová, advokátka, bývalá dlouholetá politička a v posledních letech „občanská aktivistka“ skončila ve funkci první náměstkyně ministryně spravedlnosti Heleny Válkové.

Její interpretace důvodu svého konce ve funkci je taková, že za jejím odvoláním jsou „tlaky“ lobbyistických skupin — konkrétně České advokátní komory, Exekutorské komory, notářů a soudců — které odmítaly pozitivní změny, jež ona prosazovala. Svá závažná obvinění však nijak nepodložila a razantně se proti nim ohradila většina nařčených.

Těžko vidět do hlavy někoho, jako je Hana Marvanová. Autor těchto řádek s ní má osobní — rozporuplné — zkušenosti. Ta první je z roku 2002, kdy Vladimír Špidla prosazoval vládu koalice tří stran, tehdy ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, protože chtěl ukončit éru tzv. Opoziční smlouvy. Hana Marvanová coby předsedkyně Unie svobody se však postavila proti se zdůvodněním, že pravicová Unie svobody přece nemůže vstupovat do vlády s levicovou ČSSD.

V podtextu jejího odporu byl ještě antikomunismus, který tehdy splýval některým politickým elitám s pravicovostí, a také osobní nenávist vůči některým lidem, kteří měli mít v této vládě konkrétní roli v čele s Miroslavem Kalouskem. Nakonec se to vyřešilo její rezignací a odchodem do advokacie. Proto bylo pro mne velkým překvapením, s jakým nadšením nastupovala do pozice náměstkyně za hnutí ANO, vlastněného oligarchou s komunistickou a pravděpodobně také estébáckou minulostí a navrch ve vládě v čele s levicovou ČSSD.

Další zkušenost je někdy z let 2007/8, kdy Jiří Paroubek intenzivně řešil problém nájemníků bytů OKD a jeho poradce a bývalý šéf Úřadu vlády Ivan Přikryl přivedl Hanu Marvanovou jako advokátku, která by mohla v této věci pomoci. U představování jsem byl tehdy přítomen a padla otázka, zda má Hana Marvanová s mojí osobou případně nějaký problém. Příjemně mne překvapila její usměvavá tvář a medová slova o tom, že v žádném případě, ba naopak!

O to větší bylo pro mne překvapení, když jsem před Vánoci 2013 na jedné akci Hanu Marvanovou potkal, a ona se do mne veřejně pustila s tím, že jsem pohřbil Unii svobody, pomáhal lidem jako Jiří Paroubek a navrch jsem součástí justiční mafie.

Z vlastních zkušeností tedy mohu mít pochopení k rozčarování ministryně Válkové z toho, jakými změnami prošel její původně přátelský vztah s její dnes již bývalou první náměstkyní.

Problém ovšem je, jak jednoduše Haně Marvanové prošla její interpretace odchodu, kdy z ministerstva podle většiny médií odchází protikorupční bojovnice, plná nepřekročitelných zásad, která chtěla prosadit plno krásných a užitečných věcí, kterým ovšem chtěla zabránit jakási mocná, tajná lobby všech možných malých českých „bilderberčat“.

Skutečnost je taková, že ministerstvo spravedlnosti si určilo do legislativního plánu vlády plno úkolů s navrch šibeničními termíny, které by těžko zvládalo i při standardním fungování úřadu. Během úřadování paní exnáměstkyně však odešlo z její sekce hned několik legislativců zcela, další pak měli zdravotní dovolenou.

Vzhledem k tomu, jak ostře vystoupila po svém odchodu vůči partnerům ministerstva v podobě profesních komor, si lze učinit obrázek o průběhu dialogu ministerstva s těmito přirozenými oponenty v legislativním procesu. Výsledkem je, že u většiny zákonů a novel, jejichž přípravu měla Hana Marvanová jako náměstkyně na starosti, bude pravděpodobně nutné pousnout termín jejich předložení do vnějšího připomínkového řízení.

Bohužel, opět je i na tomto příkladu vidět, jak pokřivená je veřejná debata, jak média stále fungují na černobílé škále „Dobro vs. Zlo“ a jak nekriticky přijímají příběhy o střetu jedince s mocnými mafiemi jen proto, že o tom někdo veřejně, bez důkazů mluví.

Je přitom mnoho závažných otázek, které položeny nebyly: například v jakém stadiu je příprava zákona o státním zastupitelství. Zákona, který byl sepsán úzkou skupinou lidí okolo Unie státních zástupců v čele s Lenkou Bradáčovou a lobbyistickými a politickými metodami vnucen veřejnosti a politikům jako jediné, zjevené Dobro.

Zákon přitom jednostranně zvyšuje pravomoci malé skupiny lidí v čele státního zastupitelství a je navíc plný přechodných a podle všeho účelových ustanovení, která mají petrifikovat moc těch, kdo za prosazováním tohoto zákona stojí a naopak vystrašit ty, kdo by se v soustavě proti zákonu postavili.

Snese-li tak nějaká struktura — a to i s ohledem na podivnosti okolo například stíhání komunálních politiků či plošném úniku odposlechů před hlavním líčením z trestních spisů — označení blízké „lobbyistickým skupinám“ či dokonce mafii, je to právě jistá skupina lidí v policii a státním zastupitelství. Ta navíc disponuje obrovskou konkrétní mocí, včetně spřátelených novinářů, kteří jsou včas a exkluzivně zásobováni informacemi, díky nimž zásadním způsobem ovlivňují veřejnou a politickou debatu.