I když je tedy formální nerovnost šancí ve Straně zelených velmi nízká, v praxi vyžaduje zapojení do politiky pro ženy mnohem větší nasazení než pro muže. A řada z nich politickou dráhu vzdá, nebo se v době rodičovství stáhnou do ústraní.

Strana zelených je aktuálně jedinou parlamentní stranou (zastoupenou v Senátu), která má ve svém čele ženu. Jana Drápalová se stala (úřadující) předsedkyní Strany zelených v červnu 2014 poté, co na základě výsledku voleb do Evropského parlamentu rezignoval Ondřej Liška.

Nová zelená předsedkyně se tak stala i pro členky Strany zelených důkazem, že je možné vystoupat ve stranické hierarchii až na vrchol, byť zatím jen v pozici „krizové manažerky“ po rezignaci předsedy.

Možná si myslíte, že dokud nejsou zelení ve vládě a Jana Drápalová není ministryně či poslankyně, která do své exekutivní či zákonodárné činnosti odráží ženskou životní zkušenost, je to jen prázdná symbolika. Předsedkyně v čele politické strany je však významným indikátorem, že ženy mohou být v této straně úspěšné. A zastoupení žen ve vedení strany také dává naději, že potřeby členek budou snáze vyslyšeny.

Relativně dost žen v historii už bylo poslankyněmi, senátorkami či ministryněmi. Ovšem jen tři české političky v celém dvacátém století byly předsedkyněmi relevantní politické strany (Unie svobody, LIDEM a nově Strana zelených). Konkurence u poslaneckých, senátorských a ministerských mandátů je menší, míst je více, zatímco předsednické křeslo v politické straně jen jedno, a šance ho obsadit tedy velmi nízká.

To je také jeden z důvodů, proč by Strana zelených mohla obnovit diskuzi o spolupředsednictví, tedy rovnoprávném předsednickém tandemu muž-žena.

Poslední diskuze v roce 2011 na pardubickém sjezdu skončila jen kompromisem: předsednictví a místopředsednictví musí zastávat dvě osoby opačného pohlaví. Hierarchický vztah však stále přetrvává. Předsednické křeslo pak od pardubického sjezdu patřilo vždy muži a místopředsednické ženě. Že by náhoda?