Předsedkyně jako indikátor
Monika HorákováStrana zelených je aktuálně jedinou parlamentní stranou, která má ve svém čele ženu. Zelení by mohli obnovit diskuzi o spolupředsednictví, tedy rovnoprávném předsednickém tandemu muž-žena.
Do Strany zelených jsem vstoupila před půl rokem. Za tu dobu jsem se zúčastnila sedmi schůzí místní organizace v Praze 2, pěti schůzí rady této místní organizace, tří schůzí Mediální a kulturní odborné sekce (z toho dvou v Praze a jedné v Olomouci), jedné schůzky Genderové odborné sekce, dvou krajských schůzí pražských zelených (z toho byla jedna dvoudílná) a jednoho celostranického sjezdu. Zapojila jsem se do dvou předvolebních kampaní a teď pracuji na třetí. Celkem jsem napočítala téměř čtyřicet zelených schůzek za šest měsíců.
Na mnohé schůze se mnou chodí i děti. Na zelených schůzích v Praze 2 bývá naštěstí dětí víc. Tím také stoupá akceptance mírného nedospěláckého hluku. Také čas a místo konání schůzí se částečně přizpůsobuje případné přítomnosti dětí. Neschůzujeme po nocích a pokud se scházíme v kavárně nebo restauraci, pak v takové, kde mají dětský koutek.
V jiných politických stranách by se rodinám s dětmi mohlo o takovém přístupu jen zdát, i tak ale musím říct, že slaďování rodinného a politického života je velmi náročná disciplína. V české společnosti ji zatím absolvují převážně ženy a je jich spíš méně než více. Také děti, které chodí na zelené schůze v Praze 2, tam chodí se svými maminkami, nikoli s tatínky.
I když je tedy formální nerovnost šancí ve Straně zelených velmi nízká, v praxi vyžaduje zapojení do politiky pro ženy mnohem větší nasazení než pro muže. A řada z nich politickou dráhu vzdá, nebo se v době rodičovství stáhnou do ústraní.
Strana zelených je aktuálně jedinou parlamentní stranou (zastoupenou v Senátu), která má ve svém čele ženu. Jana Drápalová se stala (úřadující) předsedkyní Strany zelených v červnu 2014 poté, co na základě výsledku voleb do Evropského parlamentu rezignoval Ondřej Liška.
Nová zelená předsedkyně se tak stala i pro členky Strany zelených důkazem, že je možné vystoupat ve stranické hierarchii až na vrchol, byť zatím jen v pozici „krizové manažerky“ po rezignaci předsedy.
Možná si myslíte, že dokud nejsou zelení ve vládě a Jana Drápalová není ministryně či poslankyně, která do své exekutivní či zákonodárné činnosti odráží ženskou životní zkušenost, je to jen prázdná symbolika. Předsedkyně v čele politické strany je však významným indikátorem, že ženy mohou být v této straně úspěšné. A zastoupení žen ve vedení strany také dává naději, že potřeby členek budou snáze vyslyšeny.
Relativně dost žen v historii už bylo poslankyněmi, senátorkami či ministryněmi. Ovšem jen tři české političky v celém dvacátém století byly předsedkyněmi relevantní politické strany (Unie svobody, LIDEM a nově Strana zelených). Konkurence u poslaneckých, senátorských a ministerských mandátů je menší, míst je více, zatímco předsednické křeslo v politické straně jen jedno, a šance ho obsadit tedy velmi nízká.
To je také jeden z důvodů, proč by Strana zelených mohla obnovit diskuzi o spolupředsednictví, tedy rovnoprávném předsednickém tandemu muž-žena.
Poslední diskuze v roce 2011 na pardubickém sjezdu skončila jen kompromisem: předsednictví a místopředsednictví musí zastávat dvě osoby opačného pohlaví. Hierarchický vztah však stále přetrvává. Předsednické křeslo pak od pardubického sjezdu patřilo vždy muži a místopředsednické ženě. Že by náhoda?
A pokud jde o předsedkyně politických stran neměli bychom zapomenout na Alenu Hromádkovou, zakladatelku a předsedkyni DEU - zřejmě toho nejlepšího, co konzervativní pravice byla schopná dát v Čechách dohromady. Tato strana se díky senátnímu postu také stala parlamentní.