Zvídavý novinář z jakési společenské rubriky mne otipoval na „mluvící hlavu“ ochotnou kdykoli okomentovat cokoli a zeptal se, co by mohl politolog dodat k tragickému příběhu Ivety Bartošové. Došla mi řeč. Následně jsem žadonil rozumy u kolegů a přátel. Prý by se přinejmenším politické akcenty najít daly, například téma domácího násilí.

Raději se však přidržím mediální roviny. Ta by mohla být zajímavá i pro tu početnou část čtenářů Deníku Referendum, které jméno Iveta Bartošová nic neříká. (Na rozdíl ode mne, který jsem přes jiný hudební vkus vždy vnímal jistou generační a regionální spřízněnost s touto děvčicou z Beskyd.)

Nejprve jsem se musel seznámit s detaily života a díla zpěvačky, která předčasně ukončila svůj život. Nevěřil bych, co a jak se dá interpretovat. O zpěvu nemluvím záměrně, byť Bartošová ve svých nejlepších časech vynikala příjemným hlasem a vrozenou melodičností. Až (pravděpodobně) poslední dvě natočené písničky, kterých se ujali autoři, kteří v první půlce 80. let stáli u zpěvaččiných začátků (skladatel Pavel Vaculík a textař Vladimír Kočandrle), vrátili po úmorném oblouku Bartošovou zpět ke kořenům kompaktní osmdesátkové muziky.

Horší bylo prokousat se osobními vztahy této celebrity. Pěvečtí partneři Sepeši a Penk, legendární kapelník Štaidl, herec Pomeje, nějaký únosce, jakýsi Macura, podivný italský baron, řádný manžel Rychtář (ten, co si tak oblíbil kamery a nevynechal je ani v den smrti a dnech následujících) a určitě ještě spousta dalších, kteří mi protekli pod prsty.

Poznání první: hvězda showbyznysu k sobě přitahuje nevyrovnané existence, exhibicionisty, rozené ochranáře, ale i vyslovené pošuky. Submisivní Bartošová s manýry primadony si vždy dokázala najít vhodný protipól.

Poznání druhé: komerční média ničí životy slavných. Kdo jimi opovrhuje, koleduje si od bulváru o nelítostný nářez. Kdo se pokouší jeho choutky uspokojovat a „předplácet“ si příznivé reference, nakonec přizpůsobuje svůj život fotografům a kameramanům a navozuje si stresové situace. S tím souvisí „znárodnění“ svého života. Kdejaká tetka a kdejaký puberťák může získat dojem, že o hvězdě všechno ví a prožívá s ní její osud. Z jedné internetové diskuse: „Teď už nemá nic smysl.“ „Bez Tebe mě, Ivetko, život nebaví.“ „Byla jsi moje všechno!“

Poznání třetí: v honu za sledovaností (čteností), potažmo prachama jde novinářská etika stranou. Tím nemyslím jen zasahování do života „obětí“, ale také galimatyáš priorit a hodnot. Kolik jen předních stran věnovaly zpěvaččině smrti i seriózní zpravodajské deníky. V den pohřbu jsem si pustil zprávy TV Prima. Na úvod Iveta Bartošová. No jo, u komerční stanice se dá pochopit, že pohřeb předřadí dalším událostem, pomyslel jsem si.

Ubíhaly minuty, desítky minut, pořád jen Bartošová. Poslední reportáž o ní v 19,20. Když po dvou minutých skončila, moderátoři se rozloučili a spustili mříž. Následovaly Krimi zprávy a pak VIP zprávy z vyšších kruhů (hádejte, komu byly věnovány!). Prima zapomněla na Ukrajinu, Radu ministrů EU, zasedání vlády i výjezd ministrů na Šluknovsko. Den prostě přinesl jen jedinou zprávu.

Lidé to tak chtějí? Někteří určitě. Od poctivého novináře bych ale očekával, že nebude kolem diváků, čtenářů a posluchačů za všech okolností vytvářet virtuální realitu a podsouvat mu, co je a co není důležité. Copak nestačí, jakou popelkou je v našich médiích zahraniční zpravodajství? Iveta Bartošová hrávala ve svém oboru první ligu.

Ovšem ročně ze světa odchází spousta skvostných umělců, vědců, politiků — prakticky bez zájmu. Žít a umírat v přímém přenosu je výsadou i prokletím jen nemnoha. Těch, co mají potenciál doplnit či rovnou nahradit všední každodennost oddaných davů. S těmi přitom nemanipulují celebrity, nýbrž média.

Karel Hvížďala k tomu v Českém rozhlase Plus poznamenal: „Bohužel skoro všechna média si začala klást zavádějící otázky typu, jestli smrt paní Bartošové změní bulvár. Ten zůstane zcela jistě beze změn, ale její smrt změnila popnoviny, které den po sebevraždě věnovaly skoro všechny této smutné události několik tiskových stran a televize změnily kvůli tomu program, ač normálně by tato zpráva patřila jen do kulturní rubriky. Způsob referování stáhl tato média ještě blíže k bulváru.“ A navrch přihodil přesnou otázku: „Dokážeme ještě někdy zasypat hluboký příkop mezi prostředím a pseudoprostředím, abychom se ve svém okolí vyznali?“

Jsem v tomhle ohledu skeptik. Rubikon byl překročen. Není cesty zpátky, jak praví název poslední Ivetiny skladby. Čistá mysl a kritický rozum zůstane jen těm, co se bránili a ubránili až doposud. Ti, co se potřebují vyléčit a opřít o hůl racionality, by museli leda sledovat veřejnoprávní stanice nebo číst deníky, jako je tento. I tady na vás sice vybafne ze sloupku nebohá Bartošová (jež se vlastně konečně dočkala klidu), ale aspoň v souvislostech vážnějších, než byly její milostné či opojné avantýry.

Nechci být cynický. Ale napadá mne, že spousta hvězd ještě žije. Neskoupí si příště někdo vysílací práva na jejich úmrtí? Nehoufují se sponzoři pohřbů? Nepředtáčejí televize obrazový materiál pro bezprostřední použití? A nenapadne nějakého vypečeného demagoga, že na pozadí podobných událostí lze podsouvat i politická poselství a manipulovat s pocity a návyky nalomených voličů?

Jako kulisu pro přemýšlení ale raději doporučuji Beethovenovu Osudovou, Nohavicovu Never more nebo téměř optimistického Boba Dylana s jeho Not Dark Yet…