Zvídavý novinář z jakési společenské rubriky mne otipoval na „mluvící hlavu“ ochotnou kdykoli okomentovat cokoli a zeptal se, co by mohl politolog dodat k tragickému příběhu Ivety Bartošové. Došla mi řeč. Následně jsem žadonil rozumy u kolegů a přátel. Prý by se přinejmenším politické akcenty najít daly, například téma domácího násilí.

Raději se však přidržím mediální roviny. Ta by mohla být zajímavá i pro tu početnou část čtenářů Deníku Referendum, které jméno Iveta Bartošová nic neříká. (Na rozdíl ode mne, který jsem přes jiný hudební vkus vždy vnímal jistou generační a regionální spřízněnost s touto děvčicou z Beskyd.)

Nejprve jsem se musel seznámit s detaily života a díla zpěvačky, která předčasně ukončila svůj život. Nevěřil bych, co a jak se dá interpretovat. O zpěvu nemluvím záměrně, byť Bartošová ve svých nejlepších časech vynikala příjemným hlasem a vrozenou melodičností. Až (pravděpodobně) poslední dvě natočené písničky, kterých se ujali autoři, kteří v první půlce 80. let stáli u zpěvaččiných začátků (skladatel Pavel Vaculík a textař Vladimír Kočandrle), vrátili po úmorném oblouku Bartošovou zpět ke kořenům kompaktní osmdesátkové muziky.

Horší bylo prokousat se osobními vztahy této celebrity. Pěvečtí partneři Sepeši a Penk, legendární kapelník Štaidl, herec Pomeje, nějaký únosce, jakýsi Macura, podivný italský baron, řádný manžel Rychtář (ten, co si tak oblíbil kamery a nevynechal je ani v den smrti a dnech následujících) a určitě ještě spousta dalších, kteří mi protekli pod prsty.