Polemika, která se rozpoutala nad dokončenými Velkými dějinami zemí Koruny české, má širší význam, jelikož upozornila na obecnější problémy podpory české vědy.

Oč šlo: Ladislav Horáček, majitel nakladatelství Paseka, si v Lidových novinách (28. 3.) posteskl, že devatenáctisvazkové Velké dějiny vydala Paseka „tak trochu navzdory“ oficiálním historickým institucím. S Horáčkem v LN polemizoval předseda Akademie věd Jiří Drahoš (2. 4.); tamtéž naopak Horáčka podpořili Petr Zídek (2. 4.) a Josef Chuchma (3. 4.).

Bibliografické záznamy těchto článků lze najít v katalogu Akademie věd. Mimochodem: internetový archiv Lidových novin je nepředplatitelům k ničemu; články si za mikroplatbu nepřečtou a dokonce o nich v archivu ani nenajdou záznam (ale to je zas téma na jindy).

Spouštěčem sporu bylo vyjádření ředitelky Historického ústavu Akademie věd Evy Semotanové, že její instituce by na projekt rozsahu Velkých dějin nestačila „organizačně, finančně ani personálně“. Přitom, jak připomíná Zídek, Historický ústav má sedmdesát osm zaměstnanců, kdežto Horáčkova Paseka začala Velké dějiny vydávat „s osmi zaměstnanci včetně dvou skladníků“.

↗

Nemají-li české vědecké ústavy skomírat v nejistotě, musí se tedy, jak upozorňuje i fórum Věda žije, posílit jejich institucionální financování. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Vyjádření Semotanové se tedy Zídkovi jeví „jako čirý výsměch“. Pro srovnání navíc Zídek uvádí, že dva obdobně rozsáhlé knižní projekty, jež zpracovává Historický ústav (Akademická encyklopedie českých dějin a Biografický slovník českých zemí), postupují mnohem pomaleji než Velké dějiny. Je ale situace opravdu takto jednoznačná?

Problém je, že nemá-li člověk podrobný vhled do práce českých historiků, stěží dokáže situaci posoudit. Ještě větší obtíž tkví v tom, že jsme si pořádně neujasnili, k čemu přesně vědecké ústavy potřebujeme. To se promítá i do nešťastně nastaveného systému financování vědy, s příliš vysokým podílem projektového financování. Vědci v ústavech tak musí soutěžit o granty (které většinou ani nedostanou), což jim ubírá energii a čas na dlouhodobou badatelskou činnost.

Role vědeckých institucí je přitom v lecčem nezastupitelná. Například Ústav pro českou literaturu provozuje řadu cenných internetových databází či archivů, třeba úžasnou plnotextovou databázi české poezie 19. a 20. století (Česká elektronická knihovna). Nic z toho by se v daném rozsahu, kvalitě a bezplatné online dostupnosti nedalo pořídit jinak než za veřejné peníze.

Nemají-li české vědecké ústavy skomírat v nejistotě, musí se tedy, jak opakovaně upozorňuje i fórum Věda žije, posílit jejich institucionální financování. To pochopitelně neznamená, že by si vědci v ústavech měli dělat, co je zrovna napadne. Také institucionální podpora musí jít v ruku v ruce s pravidelným hodnocením.

Jenže zavést smysluplný a důvěryhodný model hodnocení vědy se v Česku stále nedaří. Dosavadní pokusy směřovaly k posílení objektivity a nezávislosti hodnocení — ovšem s velmi neuspokojivými výsledky.

Absolutní nezávislost je samozřejmě nemožná. Ale je otázka, jestli se v nevelké české vědecké komunitě lze k nezávislosti byť jen funkčně přiblížit. Proto bychom mohli zvážit opačnou cestu tzv. „participativní evaluace“ a přiznaně zapojit do hodnocení i samotné vědce. Při tomto přístupu není proces hodnocení „kafemlejnkem“, který má vyplivnout objektivní výsledky; hodnocení se tu odehrává v dialogu, na kterém se podílejí všichni aktéři.

Začít s veřejnou diskusí o tom, k čemu nám jsou vědecké ústavy, by každopádně bylo žádoucí. Díky ní by například i nehistorici mohli podloženě posoudit, jestli doba patnácti let, za kterou se Akademická encyklopedie prokousala k písmenu „Č“, je dlouhá, krátká nebo přiměřená.