Ani akademický svět není prost svých krizí. Některé jsou typicky české, ale ani při pohledu do zahraničí se neubrání člověk znepokojení. Je to ještě věda? Má vzdělání vypadat takhle?

Boj, který vzplanul o obsazení míst v Ústavu pro studium totalitních režimů, se vede zejména na frontě tzv. politizace historie. To snad není tak divné, když si uvědomíme, jak a proč ústav vznikl. Ve střední Evropě posledního sta let se nabízí vzácná zkušenost mnohonásobného přeznačení výkladu dějin i v tom případě, že se záměrně nefalšovala nebo nezamlčovala fakta. V českém prostředí můžeme vzpomenout boje o Rukopisy, o smyslu husitství a rekatolizace nebo celý komplex otázek válečných a poválečných dějin, kterým by se zmíněný ÚSTR měl zabývat.

Historie ovšem zůstává pořád stejná, že? Nebo snad ne? A kolik z ní dokážeme pojmout? Z té předlouhé historie, které navíc každým okamžikem přibývá? Dosud byli pracovníci toho ústavu placeni např. za to, aby nacházeli alespoň nějaké náznaky ozbrojeného odporu proti minulému režimu. Těžká práce. Teď by třeba mohli dostat zadání zjišťovat, proč takový odpor prakticky neexistoval. Co je vědečtější? Co je méně politické?