Ani akademický svět není prost svých krizí. Některé jsou typicky české, ale ani při pohledu do zahraničí se neubrání člověk znepokojení. Je to ještě věda? Má vzdělání vypadat takhle?

Boj, který vzplanul o obsazení míst v Ústavu pro studium totalitních režimů, se vede zejména na frontě tzv. politizace historie. To snad není tak divné, když si uvědomíme, jak a proč ústav vznikl. Ve střední Evropě posledního sta let se nabízí vzácná zkušenost mnohonásobného přeznačení výkladu dějin i v tom případě, že se záměrně nefalšovala nebo nezamlčovala fakta. V českém prostředí můžeme vzpomenout boje o Rukopisy, o smyslu husitství a rekatolizace nebo celý komplex otázek válečných a poválečných dějin, kterým by se zmíněný ÚSTR měl zabývat.

Historie ovšem zůstává pořád stejná, že? Nebo snad ne? A kolik z ní dokážeme pojmout? Z té předlouhé historie, které navíc každým okamžikem přibývá? Dosud byli pracovníci toho ústavu placeni např. za to, aby nacházeli alespoň nějaké náznaky ozbrojeného odporu proti minulému režimu. Těžká práce. Teď by třeba mohli dostat zadání zjišťovat, proč takový odpor prakticky neexistoval. Co je vědečtější? Co je méně politické?

Ale najdeme i další příklady. Nikdy jsme nebyli tak dobře zásobeni daty, která nás informují o stavu a vývoji počasí a klimatu. Máme tedy v té věci jasno? Jak kdo. Zdá se mi (nemám to vědecky ověřeno), že např. česká média s obzvláštním zalíbením setrvávají u prohlášení menšiny tzv. klimatických skeptiků, kteří tvrdí že ke klimatické změně (globálnímu oteplování, skleníkovému efektu atd.) nedochází, což se ale dá prohlašovat stále obtížnější, takže druhá linie obrany říká, že tato změna není způsobena lidskou činností — a že tedy nemusíme nic měnit.

Zcela převažující a lépe fundovaný vědecký názor, že je tomu naopak a že je nejvyšší čas začít jednat, je sice také referován, ale v rámci tzv. vyváženosti obvykle s obligátním dodatkem, že jsou tu i názory těch klimaskeptiků. Je ale vyvážené, když se okrajovému názoru dostává stejného prostoru jako názoru převažujícímu? Když se pak dozvídáme, že studie těchto vědeckých outsiderů platí firmy zainteresované na těžbě a zpracování fosilních paliv, je snad někdo, koho by to překvapilo? Je to věda, nebo politika, nebo byznys?

Překvapuje snad někoho, že vědecké studie o vlivu kouření na zdraví, které si zaplatily tabákové firmy, docházejí k zjištění, že kouření vlastně vůbec není tak nebezpečné? Popřípadě ve studiích určených pro lobování u vlády odborníci naopak tvrdí, že stát při prodeji tabákových výrobků vydělá na daních a ještě ušetří na důchodech, když kuřáci dříve umřou. Tomu se říká veselá věda.

Propojení vědeckých a vojenských institucí je kapitola sama pro sebe. Není nijak povznášející.

Dalším aktuálním příkladem je debata kolem ekonomické studie Reinhartové a Rogoffa, která na základě chybných údajů údajně podpořila škrtací mánii neoliberálních vlád. Ze studie samé to prý tak úplně nevyplývá, ale studie se hodila těm, kdo chtěli likvidovat veřejné služby a sociální stát beztak, z ideologických důvodů. Dotyční vědci se proti tomuto použití své práce nijak neohradili. Stejně tak se Tomio Okamura a Petr Hampl chytají stébla jedné pochybné studie Charlese Murraye, aby našli potvrzení toho, co si už dávno mysleli, že na chudé musí být přísnost. 

Neoliberály hrdě proklamované a tvrdě prosazované reformy akademického vzdělávání mají vést k tomu, aby byly univerzity stále více financovány soukromými firmami — a samozřejmě také podle přání těchto firem koncipovaly vzdělávací programy a vyráběly odborníky použitelné pro jejich vlastní rozkvět. Něco podobného se dlouhý čas dařilo i na plzeňských právech ve vztahu k některým politickým kruhům. Tam už nešlo ani o použitelné vzdělání, jen o titul poskytující zdání vzdělanosti. A vzato kolem a kolem, tak se to vyplatilo. Postihy minimální, kauza vyšuměla. Akademická svoboda zvítězila.

Mladí lidé toužící po vzdělání nebo po lepším postavení se v tomto systému během studia v některých zemích zadlužují na celý život a často zároveň vytvářejí armádu nezaměstnaných akademiků, kteří nemají šanci dluh splatit. Nikdy dosud nebylo v Evropě tolik vysoce kvalifikovaných nezaměstnaných, což je nesporný úspěch systému.

Systém vědy a vzdělávání jistě dál funguje, je v něm spousta svědomitých vědců a učitelů, kteří převážně odvádějí dobrou a smysluplnou práci, u nás ovšem mizerně hodnocenou; ale zdá se mi, že směr kterým se to všechno ubírá, není dobrý a znamení rozkladu přibývá. Kritické a nezávislé poznání a vzdělávání, které neprodukuje pouze technokraty, ale kultivované a odpovědné osobnosti s širokým rozhledem nám asi bude brzy chybět.