Právě probíhající festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět se na jednu stranu tváří jako sociálně kritický počin, na straně druhé však svou selektivitou legitimizuje společenský systém, jenž vytváří problémy, které festival tematizuje.

S trochou nadsázky lze provokovat tezí, že Člověk v tísni může být globálnímu kapitalismu vděčný za nespočetné množství lidského utrpení a sociálních krizí, které následně v podobě vyblýskaného dokumentaristického produktu používá jakožto opiovou injekci pro liberální duši zmírající střední třídy.

„Ano, vím, že důsledky mé práce přispívají k prohlubování chudoby a bídy na světě. Nicméně jsem byl na všech dokumentech Jednoho světa, morálně jsem se upřímně rozhořčil, poslal jsem dárcovskou smsku a poctivě jsem se zúčastnil všech diskuzí. Co po mně ještě můžete chtít?“