Právě probíhající festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět se na jednu stranu tváří jako sociálně kritický počin, na straně druhé však svou selektivitou legitimizuje společenský systém, jenž vytváří problémy, které festival tematizuje.

S trochou nadsázky lze provokovat tezí, že Člověk v tísni může být globálnímu kapitalismu vděčný za nespočetné množství lidského utrpení a sociálních krizí, které následně v podobě vyblýskaného dokumentaristického produktu používá jakožto opiovou injekci pro liberální duši zmírající střední třídy.

„Ano, vím, že důsledky mé práce přispívají k prohlubování chudoby a bídy na světě. Nicméně jsem byl na všech dokumentech Jednoho světa, morálně jsem se upřímně rozhořčil, poslal jsem dárcovskou smsku a poctivě jsem se zúčastnil všech diskuzí. Co po mně ještě můžete chtít?“

Přesto je třeba festivalu přiznat i pozitivní efekt, kdy se k veřejnosti dostává velké množství kvalitních dokumentů, které mají potenciál provokovat kritickou diskuzi (že k tomu povětšinou nedochází a převážně se klouže po slizkém povrchu, je věc druhá).

Letošní ročník vyhmátl důležité téma, kterým je práce. Co to vlastně znamená práce? Jaký je rozdíl mezi prací a zaměstnáním? Které procesy způsobují, že je placené práce stále méně a prudce narůstá počet nezaměstnaných a nezaměstnatelných lidí?

To jsou zásadní otázky dneška, kterých se Jeden svět dotýká z různých úhlů pohledů. Někdy povrchně, jindy zase hlouběji (asi nejzajímavější dokumentem se zdá být film Horníci pod palbou o fašisticko-autoritativních tendencích společenského systému, ve kterém se asymetrie mezi prací a kapitálem bolestivě vykloubila na stranu kapitálu).

Pozoruhodným a podle mého názoru symbolickým aktem, který odhaluje podstatu lidskoprávního dovádění „továrny na dobro“, je však počin ostravského Jednoho světa. Festival dokumentárních filmů o lidských právech pozval na své slavnostní zakončení (v rámci debaty o situaci na Ukrajině) Karla Schwarzenberga. Člověka, který v OSN vetoval zákaz zbraní s ochuzeným uranem a nášlapných min a jenž inicioval zákon, který Ústavní soud ČR zrušil s odůvodněním, že „naplňuje definici nucených prací“ a že „porušuje lidské právo na důstojnost“.

Takže zde máme velice zajímavou situaci, kdy dokumentární festival o lidských právech s tématem „práce“ zve konzervativního politika, který se podílel na zavedení protiústavních „nucených prací“ porušujících lidská práva. Na můj překvapený dotaz mi ředitelka ostravské sekce Jednoho světa odpověděla, že Karel Schwarzenberg je odborníkem na Ukrajinu a že jej považují za přítele Člověka v tísni. (Mám za to, že děti znetvořené ochuzeným uranem Schwarzenbergovo kamarádství s největší českou neziskovkou jistě ocení.)

Na jedné straně se dozvídáme, kterak je to ve Třetím světě hrozné, na straně druhé jako hosta zveme člověka, který nám ten Třetí svět doma ve formě nucených prací zavádí.

Ostatně, když se nad tím tak člověk zamyslí, jaký je vlastně rozdíl mezi „prací“ a „nucenou prací“? Pokud chceme přežít, musíme se (svou pracovní sílu) nuceně prodat na trhu práce (nabízí se paralela s černošskými otroky oblepenými cenovkami na pódiích; svobodný občan však má místo cenovky takzvané curriculum vitea — pokrok je nepopiratelný). Není to náhodou v kapitalismu tak, že každá práce je nucená?

A jaké že je vlastně poselství lidskoprávního festivalu, který jako oficiálního hosta zve politika prosazujícího otrocké nevolnictví?