Až budeme jednou sčítat ztráty světového liberálního řádění, náš seznam bude vedle mnoha jiných položek obsahovat také tu s názvem „práce“. Věřme, že v té chvíli budeme mít stále ještě možnost dávat náš svět do pořádku. Až přijde řada na práci, budeme ji znovu muset dát její původní smysl.

Nebude to úkol o nic snazší, než je vypořádání astronomických dluhů, záchrana životního prostředí, nastolení sociální spravedlnosti či odebrání střelných zbraní obyvatelstvu. Ona se totiž bez práce, jíž člověk přináší užitek všem, žádná změna k lepšímu neobejde.

Práce jako k úsilí o lepší příští

Práce ve své původní podobě, jako úsilí nutné k udržení života, vznikla - dle biblického vyprávění — ve chvíli, kdy Bůh vypověděl Adama a Evu z ráje. Evě dal bolesti při rození dětí a Adamovi úděl v podobě nikdy nekončícího obdělávání polí, která znovu a znovu zarůstají hložím. Pro úplnost nikoliv nepodstatnou doplňme, že Bůh, ač nerad, tím naplnil přání Adama a Evy žít ve světě, v němž rozhoduje člověk, nikoliv Bůh.

Mohlo by se zdát, že práce je jakýmsi Božím trestem za odmítnutí Boha člověkem, čímsi na způsob prokletí. Vždyť v ráji, v němž Adam s Evou žili do chvíle, než Boha zradili, práce ve smyslu nutnosti nebyla. Avšak Bůh neměl v úmyslu člověka za jeho přečin pouze trestat. Chtěl mu ukázat, že i ve světě, kde bude muset Boha hledat, může najít ztracenou cestu do ráje. Na cestě z ráje do ráje se však neobejde bez práce.

Duchovním smyslem práce — vedle jejího praktického určení, jímž je věčné shánění živobytí - je úsilí o konečné spočinutí v Boží blízkosti. Činorodé počínání prováděné způsobem, z něhož má Bůh radost, to je opravdová práce.

Práce, jak vidět, není věcí samou o sobě, není cílem, ale prostředkem. V sociálním učení katolické církve se v souvislosti s prací setkáváme s pojmem „společné určení statků“. Rozumíme tím, že vše, co lze nalézt v přírodě a je vhodné pro udržení lidského života, je dáno do užívání všem lidem. Člověku je přírodní bohatství svěřeno do péče jako dobrému hospodáři. Má s ním nakládat tak, aby přinášelo „obecné dobro“ (další základní pojem sociální nauky církve). Práce pak je oním nástrojem, jímž člověk nakládá se svěřenými statky.

Odtud je patrno, že nikdo nemůže za svůj nedotknutelný majetek považovat něco, co od základu nevytvořil. Tím mohou být snad nanejvýše věci. Pozemky, přírodní bohatství, energetické a vodní zdroje, to vše jsou statky určené všem. Jistěže mohou být tyto statky svěřeny do péče konkrétním lidem, ale vždy tak, aby byly užívány ku prospěchu všech a s vědomím dobrého hospodáře.

Přepjaté majetkové nároky popírají pravý smysl práce. Výdobytky práce si v takém případě osvojují výhradně vlastníci. Dospíváme tak k tomu, čeho jsme smutnými svědky právě dnes: kapitál a jeho akumulace nabývá vrchu nad prací. Neživý majetek, který může libovolně měnit vlastníka a lze jej všelijak směňovat, je postaven nad práci, jež je bytostně spjata s člověkem.

Práce, ať už děláme cokoliv, je prací jenom tehdy, odpovídá-li mravním nárokům, které stojí nad člověkem, a její plody slouží všem.

Práce v liberálním pojetí

Liberální myšlení je myšlení individualistické. Jeho definičním znakem je zproštění se závazků vůči celku. Liberalismus se snaží vysvléci z omezení, která na jedince klade stát svými zákony a církev svými mravními nároky.

Práce v liberálním pojetí je zbavena požadavku na užitek všem a přináší prospěch vybraným jedincům, respektive skupinám jedinců, dnes převážně korporacím. Tomu, kdo práci koná, už nepřísluší podíl z užitku, který z jeho práce mají všichni, ale protihodnota, o níž rozhoduje neosobní trh. Což není nic jiného, než — lakonicky řečeno — dohoda těch, kteří drží v rukou měšec. Trh, jak víme, je značně nevypočitatelný, zatímco životní náklady člověka práce jsou nemilosrdně vypočitatelné.

Podmínkou práce v liberálním prostředí zdaleka není její smysluplnost. Nemusí být prací dobrého hospodáře, ani prací ve smyslu péče o Zemi svěřenou člověku do užívání. Protože známé liberální maximum říká „starejte se každý o sebe a bude postaráno o všechny“ a nadto se ocitáme v prostředí posedlém směnou všeho na peníze, stává se tím nejdůležitějším na práci její finanční přínos.

Není divu, že za takových okolností, jsou nejlépe placené práce, které málokdy něco vytváří, avšak nejvíce úsilí spotřebují na „odklánění“ finančních prostředků. Jde velice často o spekulace, v lepším případě o práce zbytečné, které jen přináší další práci, nejčastěji o přisvojení si výdobytků práce jiných.

Žádné práce na tom snad nejsou hůře než práce manuální, práce v sociálních službách, práce učitelů, práce služebného zdravotnického personálu a obslužné práce vůbec. Prototypem hrdiny liberální ekonomiky pak je makléř na burze, který obratem ruky vydělá miliony, zatímco stavební dělník je nevydělá za celý život. A to za jeho dřinou stojí hotové domy, mosty, silnice.

Pracovnice v domově důchodců si za koupání, přebalování a krmení babiček a dědečků nepřijde za rok na to, nač si každý měsíc přijde kdejaký bankovní úředník za vymýšlení finančních produktů, jimiž přivede na mizinu svého bližního. Paní učitelka, která svým žákům vpašuje mezi bezduché vzdělávací programy pár zásad křesťanství, obdrží za své sisyfovské snažení zlomek toho, co provozovatel hracích automatů odnaproti.

Ohromný úpadek profesí vytvářejících hodnoty užitečné všem je důsledkem parazitování na lidech práce. Ale abychom nezůstali jen u práce fyzické. Nezaměstnanost a nezaměstnatelnost lidí s vysokoškolským vzděláním je jedním z mnoha důsledků podnikání zaměřeného na co největší a nejrychlejší zisk. V něm není místa pro dlouhodobé koncepce ani pro vědu v pravém slova smyslu. Vědu, která jde za hranice „fachidiocie“ a zohledňuje komplexitu lidského počínání zahrnující vliv na životní prostředí, sociální dopady a mravní oprávněnost.

Práce v liberálním pojetí je tedy vším, jen ne službou všem, jak o ní uvažuje křesťanství. A už vůbec není dílem, jež pomáhá člověku na jeho cestě k Bohu.

Společné znaky

V dosavadních úvahách jsme se vyhýbali pojetí práce, jaké bývalo podstatnou součástí komunistické propagandy u nás. Nemělo by nás překvapovat, že při bližším pohledu na práci komunistickou a práci liberální — jakkoliv by se mohlo zdát, že se od sebe principiálně odlišují - objevíme nejednu shodu.

Obě nejsou určeny k dosažení dobra pro všechny. Práce liberální přesouvá své výtěžky k elitám („Schopnějším náleží řádná odměna; daně jsou trestem za úspěšnost.“) a práce komunistická je používána jako zbraň proti nepřátelům („Podívejte se na úspěchy našeho pracujícího lidu vedeného Komunistickou stranou Československa!“).

Obě jsou ve službách pokrokářství. Liberalismus i komunismus věří v ničím neomezenou inteligenci člověka. Jeho mimořádné schopnosti jej mají opravňovat k podmanění si přírody. Bůh, jak hlásá náboženský deismus, sice kdesi je, ale o činnost lidskou se nestará, a tak je vše dovoleno. Těmito slovy omlouvá svou dobyvačnost liberalismus. Ani komunistům meze stanovené náboženským řádem, zapovězení drancování Země, již Bůh svěřil člověku do péče, nic neříkají. Boha vyškrtli úplně a pak i zakázali.

Tam, kde liberalismus slibuje Růst růstu — přirozeně, že na základě práce těch, kteří pracují a nespekulují (o tom ovšem liberální média mlčí) — tam viděl komunismus vítězství pracujícího lidu (nic na tom, že výdobytky práce si užívala po schůzích vysedávající nomenklatura).

Komunismus je už delší dobu za námi a nic nemluví pro to, že by se měl vrátit. Nicméně pokrytectví, s nímž oslavoval práci, nikam nezmizelo. Po počátečních rozpacích, kdy jsme u nás v prvních letech (nebo jen měsících?) po listopadu 1989 chtěli věřit, že poctivou prací se lze daleko dopracovat, se komunistické pracovní pokrytectví proměnilo v adoraci kapitalistického spekulantství.

Hrdinou doby není ten, kdo pracuje, ale ten, kdo umí věci zaonačit tak, aby z toho měl největší přínos on, případně ti, kteří si jej za jeho vykutálenost platí.

Co s prací do budoucna

Není snad větší lži, než o tom, že není práce. Doslova opak je pravdou. Kam se člověk otočí, tam není ničeho více, než práce. Co všechno je potřeba natřít, uklidit, opravit, o kolik bychom mohli ulehčit život nemocným, stárnoucím, všelijak potřebným, co všechno neděláme a dělat bychom měli pro děti, jak děsivě vypadají opuštěné průmyslové areály, co je všude nepořádku, ohavnosti stavebních „děl“, jak zubožené je životní prostředí, co všechno se tupě dělá mašinami, které jeden problém odstraní a pět jich stvoří?

Nic nevyjadřuje naši krizi přesněji, než lež o nedostatku práce. Je jí opravdu dost a dost jí také vždy bude, jak to Bůh při vyhnání z ráje s těžkým srdcem sdělil Adamovi. Jenom té práce, za kterou se řádně platí, té je zoufale málo.

A tak, až budeme dávat náš svět do pořádku, budeme se znovu muset vrátit k práci užitečné a rozloučit se s prací předstíranou, zbytečnou až škodlivou. Tuším, že budeme muset na stejnou úroveň postavit všechny práce. Neboť všechny, jsou-li smysluplné, jsou také stejně potřebné. Křesťanství má pro to jeden příměr: pro Pána Boha nejsou důležité výsledky (zisk), ale dobrá vůle (užitečná práce).

Budeme muset pochopit, že každá práce má své stránky obtížnější a snazší, že jedno je vždy vykoupeno druhým. Práce kopáče je fyzicky velmi obtížná, avšak vyžaduje jen minimální odbornost. Lehkost duševní je zde vykoupena extrémní námahou manuální. Naproti tomu práce ve vývoji či výzkumu je fyzicky velmi lehká, zato vyžaduje hluboké znalosti a nekonečnou trpělivost.

Pro práci běžného úředníka není třeba pěstovat kreativní myšlení a znalost přírodních zákonů. Jeho práce je rovněž fyzicky nenamáhavá, avšak zdánlivá lehkost úředníkova bytí je vykoupena enormním stresem, sebekázní a strachem z chyby.

A ještě jeden příklad: šéfovské místo je sice obtíženo starostí o celek, zato je však oproštěno od úmornosti opakování, trápení, když se konkrétní dílo nedaří, od tlaku na výkon.

Mohli bychom pokračovat, vždy bychom však došli k témuž: jsou-li všechny práce potřebné a každá má své příjemné i nepříjemné stránky, není důvodu k různým odměnám. A to je ve společnosti, v níž manažer z horních pater má plat rovný pětisetnásobku platu řadového zaměstnance z přízemí, pramálo zkousnutelné.

Změnit smýšlení budou muset obě strany: ti, pro které je výhodný současný systém, v němž je nerovnost falešně vydávána za zásluhy, ale i ti, kteří na něj doplácejí. Vždyť i oni, vyšplhají-li se nahoru, na svou minulost rádi zapomenou a platovou nadřazenost vezmou rázem za svou.

Volání po rovnosti není stádností ani ořezáváním hlav vyčnívajícím, jak to pokaždé slýcháme z liberálního tábora. Je to požadavek ryze křesťanský. Máme-li milovat bližního svého, jak se máme smířit s tím, že mu není umožněno to, co nám? Máme snad být lhostejní k bídě a nedostatku našich bližních a těšit se z našeho nadbytku?

Nerovnost v odměně za práci, byla-li by velmi malá, zanedbatelná, by snad byla ještě snesitelná, ale co nerovnost velká, či dokonce zcela nesouměřitelná? Disproporce takových rozměrů vedou jen k dalšímu stupňování nerovností. Jejich výsledkem není nic jiného, než ovládnutí společnosti prostřednictvím vlastnictví majetku.

Přirozeně, že zdaleka ne každý člověk má stejné objektivní potřeby. Zdědí-li někdo třípodlažní dům, který nechce nechat chátrat, bude na tom jinak, než spokojená majitelka 2+1. Stará-li se někdo o postižené dítě a stárnoucí rodiče, těžko lze jeho výdaje srovnávat s bezdětným párem bez závazků k ostatním.

Práce, jak patrno ze zákonitostí platných pro její odměňování, tak z požadavku na její všeobecnou prospěšnost, je neodmyslitelně spjata s morálním řádem uplatňovaným v celé společnosti. Jeho hlavním mottem musí být starost o druhého. Pouze na takovém základě je možné vyrovnávat disproporce, jež přináší nestejnost postavení i životních cest.

Sociální stát do určité míry znamená - kromě přístupu ke vzdělání, lékařské péči a využívání sociálních služeb — i úsilí o nápravu nejkřiklavějších rozdílů v odměnách za práci. Fakt, že byl u nás téměř zrušen (i tak byla jeho úroveň nedostatečná) a v zemích evropského západu všelijak ořezán, je svědectvím o tom, že mu chyběly pevnější duchovní základy. Šlo v něm vesměs spíše o minimum sociálního smíru než o starost o blaho druhého. Spokojoval se více s maximem snesitelné nerovnosti, než aby usiloval o její minimum.

Se sociálním státem v pojetí, v jakém jej znají například v Rakousku, Německu, ve Skandinávii bude třeba počítat vždy. Avšak pro společnost, jež nemá produkovat nerovnosti, které ji vždy budou ohrožovat, je samotný sociální stát nedostatečný.

Cesta ven z naší krize nepovede přes mírnění následků nerovností, ale přes minimalizaci nerovností. Bez postavení práce na úroveň ctihodné služby, kterou člověk svou činností poskytuje všem svým bližním, to však nepůjde.