Kde najít oporu?
Ivan ŠtampachByl by zázrak, kdyby sám papež František dovedl vrátit římskou církev k plnému společenství v Kristově církvi. Stejně tak předpokládaná nová vláda u nás může začít měnit poměry, ale bude potřebovat nevládní sektor dohlížející na jednotlivé agendy.
Pomalu se blíží rok od zvolení nového papeže Františka. Na veřejnosti zachovávají vysocí církevní hodnostáři dekórum a vzdávají nejvyššímu pontifikovi povinnou úctu, přicházejí však zprávy, že jsou k němu radikálně odmítaví za zavřenými dveřmi. Krotí nadšení členů i nečlenů římské církve a cenzurují papežovy výroky.
11. ledna se o něm Dominik Duka vyslovil v Parlamentních listech takto: Často se na něj odvolává ultralevice, která nám, věřícím, chce dávat lekce o jeho sociální nauce. … Papežova nauka není založena na třídním boji, nenávisti k utlačovatelům nebo závisti bohatým. Naopak zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství, která umí svým členům pomáhat a projevuje se skromností a sebekázní.
Nikdo z těch, kdo oceňují papežova vyjádření k sociálním poměrům, se nehlásí k třídní nenávisti. Pokud někdo znovu a znovu omílá téma třídního boje, tak je to pravice. Ta neustále třídí společnost na ně, ty lepší a na nás ostatní, lůzu, chátru, jak nás chápe i Duka sám, který demonstraci odborů a občanských iniciativ 21. dubna předloňského roku obvinil, že usiluje o ochlokracii, tedy vládu lůzy.
Alfou a omegou levice je překonání třídních rozdílů obhajovaných pravicí. Odváží-li se někdo z nás promluvit o beztřídní společnosti jako cíli, přijde od pravice výsměch a vysvětlení, že třídní rozdíly jsou nutné.
Duka říká polopravdu, když o papeži tvrdí, že zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství. Sociální harmonie v papežově pojetí je cíl. Není to však popis současné společnosti. Není to tak, že přirozené ekonomické procesy občas někomu způsobí potíže a individuální charita je řeší.
Mírnění jednotlivých osobních tragédií je jistě chvályhodné a nanejvýš žádoucí. Papež však zcela jasně a jednoznačně ukazuje nutnost řešit příčiny, tedy nutnost společenských reforem. A není v tom sám. Jan Pavel II., jehož církev blahoslavila a jehož svatořečení je ohlášeno na 27. dubna letošního roku, v encyklice Laborem exercens jednoznačně odmítá kapitalismus a požaduje reformy.
nepochybně je Vaše zkušenost s katolickou církví – při uvážení, že každý z nás zná jen její určitý výsek (různě velký) – jiná než moje.
Pravdou jistě je, že v katolické církvi není vše tak, jak by dle jejího učení být mělo, ale nedělejme si iluze, že v jiných organizacích, které se také zaštiťují všelijakými pravidly, je to lepší.
S kritikou pana kardinála Duky s Vámi souhlasím. Nicméně rád bych také viděl u hlavních autorů Dukovy sžíravé kritiky jejich podstatně vyšší úroveň objektivity, tolerance, a zejména ochoty vidět věci očima druhých, než jak to oni, Dukovy kritici, nenachází u pana kardinála Duky. A to tedy nevidím.
Že by však katolická církev byla „náboženskou organizací, která je infikovaná zlem, je tvrdá, nehumánní, autoritářská, intelektuálně chabá, podporuje diktátorské režimy a popírá občanskou svobodu“, v tom se zcela jistě mýlíte. Moje zkušenost, která vychází s trvalého styku s mnoha obyčejnými věřícími, s knězi, také s jáhny, a která zohledňuje také aktuální texty, vyhlášení i činy katolické hierarchie, Vašemu soudu naprosto odporuje.
A tak tu oporu, o níž mluvíte v posledním odstavci, já v katolické církvi nacházím.
Přeji Vám vše dobré, Jiří Vyleťal
Kamarád,výtvarník a spisovatel, kdysi řekl, že římská církev je největší zločinecká organizace. Také se mi to nezdálo. Uvažoval jsem však, který z papežů v historii učinil něco dobrého pro České země. Upálení M.J.Husa, následné křižácké války, pokrytecká smlouva s podobojími na basilejském sněmu, vzápětí pošlapávána, podrážení nohou králi Jiříkovi, který se snažil o světový mír, spojení trůnu a oltáře s Habsburky. Nechci samozřejmě všechno házet na papeže, byli v tom i jiní - kardinálové, biskupi - mluvím o nich, protože jejich jednání nejvíc určuje postavení církve ve světě. Opravdoví zbožní věřící byli v církvi vždycky, a nemluví se o nich - ani komunisté a socialisté,ani reportéři se jich nedovolávají, zato papež František je stále v ohnisku pozornosti.
Zbožní věřící se těžko vyrovnávají se skutečností zla ve špičkách církve - organizace. Nechtějí soudit, omlouvají, dokonce jsem slyšel argument: je to známka pravosti církve, důkaz, že ji Duch Svatý vede přes všechno zlo, které je v ní. (Byl Jidáš známkou pravosti Ježíšovy činnosti?). Jistě jsme všichni vděčni Bohu za papeže Františka. Podaří se mu prlomit tendenci v církvi sahající až ke Konstantinově době, totiž: ukazovat Ježíšovu moc fyzickou mocí církve, ukazovat Ježíšovu nádheru, nádherou zlata, být světskými reprezentanty Ježíše, který přišel dát svůj život za nás. Papež František není prvním reprezentantem církve, který vzal Ježíšova slova - kdo chce být mezi vámi největším, budiž služebníkem všech - vážně, byli a jsou i jiní, např. + Helder Camara. Je však mezi námi. Je příkladem. Budou jej následovat další? Stane se římská církev částí Ježíšovy církve?