Pomalu se blíží rok od zvolení nového papeže Františka. Na veřejnosti zachovávají vysocí církevní hodnostáři dekórum a vzdávají nejvyššímu pontifikovi povinnou úctu, přicházejí však zprávy, že jsou k němu radikálně odmítaví za zavřenými dveřmi. Krotí nadšení členů i nečlenů římské církve a cenzurují papežovy výroky.

11. ledna se o něm Dominik Duka vyslovil v Parlamentních listech takto: Často se na něj odvolává ultralevice, která nám, věřícím, chce dávat lekce o jeho sociální nauce. … Papežova nauka není založena na třídním boji, nenávisti k utlačovatelům nebo závisti bohatým. Naopak zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství, která umí svým členům pomáhat a projevuje se skromností a sebekázní.

Nikdo z těch, kdo oceňují papežova vyjádření k sociálním poměrům, se nehlásí k třídní nenávisti. Pokud někdo znovu a znovu omílá téma třídního boje, tak je to pravice. Ta neustále třídí společnost na ně, ty lepší a na nás ostatní, lůzu, chátru, jak nás chápe i Duka sám, který demonstraci odborů a občanských iniciativ 21. dubna předloňského roku obvinil, že usiluje o ochlokracii, tedy vládu lůzy.

Alfou a omegou levice je překonání třídních rozdílů obhajovaných pravicí. Odváží-li se někdo z nás promluvit o beztřídní společnosti jako cíli, přijde od pravice výsměch a vysvětlení, že třídní rozdíly jsou nutné.

Duka říká polopravdu, když o papeži tvrdí, že zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství. Sociální harmonie v papežově pojetí je cíl. Není to však popis současné společnosti. Není to tak, že přirozené ekonomické procesy občas někomu způsobí potíže a individuální charita je řeší.

Mírnění jednotlivých osobních tragédií je jistě chvályhodné a nanejvýš žádoucí. Papež však zcela jasně a jednoznačně ukazuje nutnost řešit příčiny, tedy nutnost společenských reforem. A není v tom sám. Jan Pavel II., jehož církev blahoslavila a jehož svatořečení je ohlášeno na 27. dubna letošního roku, v encyklice Laborem exercens jednoznačně odmítá kapitalismus a požaduje reformy.

Vše nasvědčuje tomu, že František, muž evangelia stanul v čele náboženské organizace infikované zlem, tvrdé, nehumánní, autoritářské, intelektuálně chabé, podporující diktátorské režimy a popírající občanskou svobodu. Byl by zázrak, kdyby pohnul tímto mohutným útvarem směrem k Ježíši Kristu, kdyby se římská církev vrátila k plnému společenství v Kristově církvi.

Ve stejný den, kdy kardinál Duka uveřejnil svůj text o papeži, vyřešila Pravoslavná církev v českých zemích svůj tři čtvrti roku trvající problém. Vloni vystoupila jistá osoba s obviněním, že vladyka Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska, má s ní nemanželské děti a další děti s jinými milenkami. Zde je nutno podotknout, že v pravoslaví se za biskupy vybírají kněží, kteří jsou zároveň mnichy.

Metropolita odstoupil a odešel do monastýru v Těšově u Chebu. Xenia Raptsunova podle dalších zpráv svá obvinění odvolala a vladyka Kryštof je ochoten se podrobit genetickému testu. Osmaosmdesátiletý vladyka Simeon pověřený do volby správou metropolitního stolce odhadl, že příčinou je konflikt o to, kdo bude spravovat zaokrouhleně 1 146 000 000 Kč, které tato církev má dostat podle zákona o takřečeném vyrovnání státu s církvemi.

V konfliktech doprovázejících dvě kola volby arcibiskupa došlo k zapálení auta, pokusu o vypálení bytu, k výhrůžkám fyzickým násilím i na dětech a k vulgárním pomluvám. Vše to je veřejně dostupné. Všechno rovněž nasvědčuje tomu, že letošní lednové řešení je v rozporu se základními pravidly zdejší pravoslavné církve a že toto z kanonického hlediska problematické řešení bude pravoslavným světem uznáno. Že puč proti legálnímu představenému bude posvěcen.

Občas se tvrdívá, že tradiční církve, jakými jsou pravoslavní a římští katolíci, mají v sobě tato rizika, protože neprošli reformací. Může na tom být něco pravdy. Ale shodou okolností se se zprávami o římanech a pravoslavných u mne sešla třetí zpráva, tentokrát však soukromého rázu. Dokonce bohužel natolik soukromého, že si musím nechat podrobnosti pro sebe.

Mohu zde uvést jen to, že jedna z církví navazujících na radikální větev reformace, jedna z církví evangelikálních, konkrétně jeden její sbor se v citlivé osobní kauze někoho ze svého členstva zachoval pyšně moralizátorsky, zcela podle farizea z Ježíšova podobenství, který se modlí: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám (Mt 18, 11,12).

Při dnešní vládnoucí ideologii „nás slušných lidí“ to není nic překvapujícího. Přesto, že farizej asi opravdu vše to dodržoval, Ježíš říká, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus (Mt 18, 14).

Kde hledat oporu? Ještě před rokem jsme ji hledali úporně. Některým stačil sekulární humanismus, někteří jiní, a k nim se počítám, chtěli mít humanismus zakotven ve skutečnosti, která nás přesahuje a umožňuje svobodně překročit přírodní danosti tvůrčím činem. Žili jsme pod nejhorší vládou za řadu uplynulých desetiletí.

Pod vládou, již Jakub Patočka k velkému zděšení pravicových žurnalistů před několika dny vyhodnotil jako horší než poslední vláda za komunistického režimu. Byla to vláda, jejíž více než tři čtvrtiny se obměnily od jmenování po volbách roku 2010, vláda, jejíž členové a podporující poslanci se veřejně obviňovali z odposlechů a jiného špehování, kteří odcházeli z ministerských postů po obviněních z kriminálních deliktů.

Do půlky loňských prázdnin nám vládl kabinet, který se několikrát pokusil omezit ústavní práva občanů a až zásahy Ústavního soudu tomu zabránily. Tato vláda zadlužila Českou republiku jako žádná předtím. Omezila koupěschopnost obyvatel natolik, že paralyzovala ekonomiku v době, kdy se okolní země probíraly z vleklé ekonomické krize.

Zdálo by se, že teď je klid. Pokud se podaří vybojovat poslední zápas s Hradem, budeme mít vládu s několika nadějnými osobnostmi, vládu, kterou zmíněný Jakub Patočka odhadl již ve druhém dni voleb, krátce po oznámení výsledků, v komentáři pod názvem Z voleb může vzejít relativně dobrá vláda (Deník Referendum. 26. 10. 2013).

Jeho tehdejší optimismus se naplnil téměř doslova. Odhlédneme-li od pokusu o vnitrostranický převrat v ČSSD, probíhala povolební jednání o vládě civilizovaně, racionálně, krok za krokem. Dá se očekávat, že se leccos začne napravovat. Že vůči pravicovým reformám se začnou prosazovat alternativy nabídnuté v posledních letech občanskými iniciativami. Je to vláda středová, kompromisní, ale nemůže být horší, než vláda Nečasova a Kalouskova.

Přesto však, tak jako papež nemůže sám změnit poměry v náboženské organizaci, v jejímž čele stanul 13. března minulého roku, nemůže sám změnit církev, nemůže Michaela Marksová-Tominová sama, se vší svou zkušeností a odvahou změnit sociální situaci v České republice.

Překvapující výběr radikálního kritika poměrů Jana Kellera do role lídra sociálně demokratické kandidátky do Evropského parlamentu nezmění poměry v Evropské unii. Jiří Dienstbier v čele legislativní rady vlády a resortu lidských práv nezajistí dokonalé dodržování nejen občanských svobod, ale i sociálních a jiných lidských práv, například práv Romů a bezdomovců.

Předpokládaná nová vláda může začít měnit poměry, ale bude potřebovat nevládní sektor, občanské iniciativy dohlížející na jednotlivé agendy. Bude třeba spojit projevy sympatie a podpory nové vládě s ostražitostí a důslednou kritikou všeho, co ohrožuje lidskou důstojnost.

Potřebujeme oporu pro tento zápas, možná pro svou nejednoznačnost těžší, než dosavadní. Jak se zdá, u církví ji (na rozdíl od některých jiných zemí) nenajdeme. Já ji nacházím u Toho, jehož se církve stále víc neprávem dovolávají.