Když si představíme ochranu přírody a biologické rozmanitosti, napadne většinu z nás ochrana rostlin a živočichů pomalu mizících z našeho životního prostředí nebo těch, kterým hrozí bezprostřední vyhynutí. Tento pocit je jistě správný - v Evropě je ohroženo 42 % savců, 15 % ptáků a 52 % sladkovodních ryb. Navíc je vážně ohroženo téměř tisíc druhů rostlin.

Ač to však může znít paradoxně, existují naopak i druhy, které je potřeba zlikvidovat, aby byla ochrana biodiverzity možná. Jsou jimi invazní nepůvodní druhy, kterým by spíš slušel název biologičtí okupanti.

Nejen že mají invazní druhy tendenci vytlačovat původní druhy z jejich přirozeného prostředí, ale navíc často ohrožují zdraví a způsobují velké ekonomické škody, které jen v Evropské unii převyšují ročně dvanáct miliard euro.

Podle odhadů se v evropském prostředí nachází více než dvanáct tisíc nepůvodních druhů. Ne všechny jsou nebezpečné, ale více jak desetina z nich se rozmnožila a rozšířila do té míry, že způsobují environmentální, hospodářské a sociální škody.

Invazivní cizí druhy nerespektují hranice a mohou se snadno rozšířit z jednoho státu do druhého, a přestože se řada členských států pokouší proti nim bojovat, jejich snahy jsou často neúspěšné. Navíc chybí nadnárodní koordinace, a tak se snadno snaha jednoho osamělého státu míjí účinkem.

Prevence a zajištění takzvané rychlé eradikace (vymýcení) jsou odsouvány na druhou kolej ve prospěch mnohdy jen krátkozrakých zásahů u následků a škod. Přitom je to právě rychlá reakce v počátcích, která je tím nejefektivnějším a nejlevnějším způsobem pomoci.

Veverka jako veverka?