Když si představíme ochranu přírody a biologické rozmanitosti, napadne většinu z nás ochrana rostlin a živočichů pomalu mizících z našeho životního prostředí nebo těch, kterým hrozí bezprostřední vyhynutí. Tento pocit je jistě správný - v Evropě je ohroženo 42 % savců, 15 % ptáků a 52 % sladkovodních ryb. Navíc je vážně ohroženo téměř tisíc druhů rostlin.

Ač to však může znít paradoxně, existují naopak i druhy, které je potřeba zlikvidovat, aby byla ochrana biodiverzity možná. Jsou jimi invazní nepůvodní druhy, kterým by spíš slušel název biologičtí okupanti.

Nejen že mají invazní druhy tendenci vytlačovat původní druhy z jejich přirozeného prostředí, ale navíc často ohrožují zdraví a způsobují velké ekonomické škody, které jen v Evropské unii převyšují ročně dvanáct miliard euro.

Podle odhadů se v evropském prostředí nachází více než dvanáct tisíc nepůvodních druhů. Ne všechny jsou nebezpečné, ale více jak desetina z nich se rozmnožila a rozšířila do té míry, že způsobují environmentální, hospodářské a sociální škody.

Invazivní cizí druhy nerespektují hranice a mohou se snadno rozšířit z jednoho státu do druhého, a přestože se řada členských států pokouší proti nim bojovat, jejich snahy jsou často neúspěšné. Navíc chybí nadnárodní koordinace, a tak se snadno snaha jednoho osamělého státu míjí účinkem.

Prevence a zajištění takzvané rychlé eradikace (vymýcení) jsou odsouvány na druhou kolej ve prospěch mnohdy jen krátkozrakých zásahů u následků a škod. Přitom je to právě rychlá reakce v počátcích, která je tím nejefektivnějším a nejlevnějším způsobem pomoci.

Veverka jako veverka?

Thomas Brocklehurst, bankéř z viktoriánského období by se dnes musel zodpovídat autoritám za své nezodpovědné chování. V roce 1876 se rozhodl vypustit do volné přírody pár veverek popelavých, které si dovezl z obchodní cesty v USA. Jeho příklad následovali i další majitelé pozemků, kteří šedé veverky považovali za zajímavý zahradní doplněk k tradičním veverkám s červeným zbarvením.

O více než sto let později žije ve Velké Británii na pět milionů těchto veverek, a pokud nebudou přijata radikální opatření, do dvaceti let zcela vytlačí původní veverku obecnou. Jejich strategie je velmi efektivní - přenášejí smrtelný virus neštovic, na který červené veverky obecné během několika dní umírají.

Proč tedy nenechat vše na přírodě v rámci základního boje - silnější jedinec přežívá? Důvod je především ekonomický. Šedé veverky způsobují jen v britském lesnickém sektoru okusováním stromků roční škody ve výší až padesát milionů liber.

Důkazem, že Britové problém nepodceňují, je i fakt, že samotný následník britského trůnu princ Charles je patronem Fondu na ochranu veverek obecných.

Asijská sršeň dobývá Evropu

Sršeň asijská je zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých původně obývající oblast jihovýchodní Asie. Jde o útočný a dravý druh sršně. Žádný přítulný mazlíček.

Na Tchaj-wanu či v Hongkongu byla pozorována hnízda až o dvaceti tisících jedincích. Loví prakticky všechny druhy hmyzu. Jako škůdce se projevuje v plenění včelích úlů. Člověka v blízkosti hnízda zuřivě napadá, a zatímco evropská sršeň obecná zhruba po dvaceti metrech v pronásledování ustává, Vespa velutina v útoku pokračuje, dokud vetřelce nedostihne.

V tomto roce bylo nechtěně dopraveno obsazené hnízdo tohoto druhu v kontejneru s čínskými bonsajemi do francouzského Bordeaux. Od té doby se podle údajů sdružení francouzských včelařů UNAF areál výskytu vetřelce každoročně posune o sto kilometrů všemi směry. V ČR už bohužel můžeme pomalu pokládat červený koberec…

Okrasná rostlina dusí vodní zdroje

K nejnebezpečnějším invazním druhům na světě se řadí i vodní hyacint původně z brazilské oblasti amazonského deštného pralesa. Díky rychlému množení vodní hyacint vytváří souvislé vzájemně propletené porosty, které jsou dokonce schopny unést člověka. Ne, nejedná se o scénář hollywoodského hororu, ale o reálná fakta.

Vodní hyacint patří s ohledem na množství vytvářené biomasy k nejproduktivnějším rostlinám na zeměkouli a na hektaru vodní plochy může být až dva miliony jedinců. Kořenový systém vytváří příznivé podmínky pro rozvoj vodních larev, zejména moskytů, což navíc představuje značná zdravotní rizika.

Bez intenzivního boje proti vodnímu hyacintu by se např. Panamský průplav stal během pouhých tří let nepoužitelným, rostliny se namotávají na lodní šrouby a husté „matrace“ rostlin přímo brání pohybu dopravy.

Případ pro EU

Výběr výše zmíněných příkladů dokládá, nakolik jsou invazní nepůvodní druhy závažným problémem. Koordinace a spolupráce je navíc základní podmínkou pro to, aby byl boj proti těmto druhům úspěšný.

Všechny členské státy EU invazní nepůvodní druhy na svém území mají. Dopady invazních nepůvodních druhů se týkají celé Unie a budou jimi ve stejné míře zasaženy všechny členské státy, třebaže v různé době a různými druhy.

Evropská unie má proto před sebou jedinečnou příležitost. Po dvaceti letech má na stole návrh legislativy k invazním nepůvodním druhům, který by měl do budoucna evropskou přírodu, její obyvatele a ekonomiku ochránit.

Jak budou konkrétní pravidla vypadat a na které nejproblematičtější druhy bude uvalen zákaz dovozu, prodeje, pěstování nebo chovu a použití se ukáže v následujících měsících během vyjednávání v Evropském parlamentu a Radě pod vedením řeckého předsednictví.

Pavel Poc je hlavním zpravodajem Evropského parlamentu k Nařízení o Invazních nepůvodních druzích ve Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin.