Vláda ČR schválila 8. ledna návrh novely vysokoškolského zákona (č. 111/1998 Sb.), která má přenést kompetenci jmenování profesorů z prezidenta republiky na druhého nejvyššího ústavního činitele v zemi, tedy na předsedu Senátu Parlamentu ČR. Začíná tak další dějství sporu o jmenování profesorů. (O předchozím dění pojednává například článek „Prezidentská novela vysokoškolského zákona“, na nějž budu nyní mírně navazovat.)

Politici se na tuto novelu tváří poměrně vstřícně a je dost možné, že si neuvědomují, že její přijetí by uškodilo nejen akademickému světu univerzit, ale (a možná i více) jim samotným.

Co by tato změna znamenala pro vysoké školství? Předseda Senátu PČR je jistě důstojným představitelem společnosti, tak v čem by mohl být problém? V tom, že je třeba interpretovat nikoli izolovaný cílový stav, ale samotnou změnu.

Pak ovšem lze vnímat přenos kompetence z prvního na druhého nejvyššího ústavního činitele jako určité snížení významu, který společnost (respektive její nejvyšší představitelé) přikládá vzdělanosti a vědě. Symbolická role hlavy státu je navíc — přes respekt k ostatním ústavním činitelům — jedinečná.

K posunu by došlo i z hlediska vztahu státu k akademické samosprávě. Pokud provádí akt přijetí rozhodnutí akademické samosprávy nejvyšší představitel státu, vyjadřuje tak respekt státu vůči akademické samosprávě.

V okamžiku, kdy by se tato role přenesla na níže postaveného představitele státu, tato symbolika by byla oslabena. Stát by získával navrch oproti akademické samosprávě. Jako by ji stát (prostřednictvím svého nejvyššího orgánu, tedy prezidenta republiky) již nemusel respektovat.

A co by tato změna znamenala pro politiky? Domnívám se, že další velkou ránu politické kultuře — stejně jako celý tento spor. Pokusím se nastínit tři jevy, které mi připadají zásadní.

1) Celý spor začal, když prezident republiky Miloš Zeman prohlásil, že odmítá jmenovat profesorem Martina Putnu, přestože mu to přikazuje vysokoškolský zákon. Formální předkladatel návrhů na jmenování profesorem, tehdejší ministr školství, mládeže a tělovýchovy prof. Petr Fiala, namísto toho, aby vyžadoval zákonný postup i za cenu podání správní žaloby na prezidenta, začal s prezidentem vyjednávat o „kompromisu“.

Co to znamená? Prezidentův postoj a zejména pak jeho akceptování prof. Fialou legitimizovaly pohrůžku nedodržení zákona coby nástroj politického vyjednávání — s tím, kdo nechce konat v souladu se zákonem, je správné jednat o kompromisu.

2) Prezident Miloš Zeman nechce jmenovat profesory. On sám, ostatní politici i mnozí novináři často mluví o tom, že se chce „vzdát svého práva“. Správná formulace ovšem je, že se chce „zbavit své povinnosti“. Politici se tváří tak, že se s tím nedá nic dělat a že je třeba vyjednat takovou změnu zákona, která by stávajícímu nositeli prezidentského úřadu vyhovovala.

Práva a povinnosti prezidenta republiky se ovšem nevzala jen tak z ničeho — skrze Ústavu a zákony mu je určil zákonodárce. Prezident je součástí moci výkonné, a tudíž má vykonávat svou pravomoc v mezích a způsobem, který mu vytyčila moc zákonodárná (Parlament ČR).

Z tohoto pohledu by mohla být zajímavá i úvaha, zda se o pravomocích prezidenta republiky vůbec mají poslanci a senátoři (kteří o nich rozhodují) se stávajícím prezidentem bavit — zda se vlastně už nejedná o vstup moci výkonné do působnosti moci zákonodárné…

Podstatnější ovšem je, že politici přijali za legitimní to, že v situaci, kdy člověk zastávající konkrétní funkci nechce plnit povinnosti pevně spojené s onou funkcí, se jednoduše přepíšou zákony a on je od povinností osvobozen — zřejmě by pak bylo nejlepší měnit kompetence spojené s každou funkcí vždy, když se jí chopí někdo jiný, a to podle jeho přání.

3) Celý spor dobře demonstruje účelové a utilitaristické chování mnoha našich politiků, kteří si zřejmě nepamatují, co říkali a dělali ještě před krátkou dobou. Levicoví politici, kteří se ještě před několika měsíci zastávali akademické samosprávy, dnes bez mrknutí oka přikyvují prezidentovi, který nechová k akademickému prostředí sebemenší respekt.

Pravicoví politici, kteří se minimálně posledních osm let systematicky snaží akademickou samosprávu omezit a ony ostrůvky svobodného a otevřeného myšlení, kterými univerzity v naší společnosti jsou, zničit, se dnes bez uzardění ohánějí akademickými hodnotami. Absence zásadovosti, zneužívání idejí ke svému prospěchu a bezskrupulózní názorové veletoče — to je reálná česká politika.

Spor o jmenování profesorů není jistě tím nejzásadnějším, co se v české politice odehrává, je to ale dobrý příklad, na němž lze ilustrovat mnohé její negativní rysy. Není nejzásadnějším problémem ani pro vysoké školství. Ovšem je třeba si uvědomit, že univerzity již mnoho let vedou se státem vleklý souboj o svou identitu, hodnoty a principy a vlastně i samu existenci.

Bohužel, zdá se, že politici napříč politickým spektrem nejsou a nebudou ochránci akademických hodnot a institucí, které je přenášejí z generace na generaci.

Pokud jsou u moci, snaží se akademický svět nějakým způsobem spoutat, neboť v kritickém a otevřeném myšlení spatřují logicky potenciálního oponenta. Pokud jsou v opozici, zastávají se jej, jen pokud to pomůže jim samotným moc nabýt. Je otázkou času, jak dlouho si ještě toto chování politiků nechá akademický svět líbit…