A nezdá se, že by to přítomným pánům v čele s předsedou sociální demokracie Bohuslavem Sobotkou zásadním způsobem vadilo. Když totiž v nedělním vysílání v Otázkách Václava Moravce padla poměrně nečekaná otázka, jak to, že sociální demokracie, ač „na papíře“ rovné příležitosti mužů a žen má, nenominovala na své posty ve vládě ani jednu ženu.

Jak už včera ve svém sloupku poznamenala Saša Uhlová, odpovědí bylo jen nejasné uhýbání, ze kterého vyplynulo, že se žádné vhodné ženy na dané posty buď nenašly, nebo převážila jiná kritéria (i když už se nedozvíme jaká).

Resorty „mužské“ a „ženské“

Ač příjemně překvapena několikaminutovým dušením předsedy největší levicové strany a následným manévrováním, pochopitelně jsem si nemohla nevšimnout poněkud nešťastné formulce, v níž se moderátor snažil možnému předsedovi vlády nastínit, na které pozice by se ženy hodily.

Jako kdyby existovaly nějaké zásadní a nepřekonatelné překážky, které by ženám bránily obsadit resorty, jakými je průmysl a obchod, doprava či finance. (I když poslední dvě ministerstva v kontextu této vlády připadají nikoliv sociální demokracii, ale ANO Andreje Babiše.)

Koneckonců i samotné uvažování v intencích maskulinity a feminity, které jsou asociované s konkrétními agendami ve vládě, do značné míry odráží stereotypní uvažování přisuzující ženám primárně pečující role. Pokud by se žena stala ministryní školství, zdravotnictví, práce a sociálních věcí nebo by vedla agendu lidských práv, zřejmě by žádná velká diskuse nebo pobouření nenastalo.

Všichni si ale ještě dobře vzpomínáme, jak zásadní problém tvořila nikoliv nezkušenost s agendou, ale především pohlaví Karolíny Peake, když se na velmi krátkou dobu stala ministryní obrany. Skutečně tedy nezáleží, jak s oblibou tvrdí všichni kritici poukazování na genderovou nerovnost v politice, zda v čele daného resortu stojí muž nebo žena?

Ženy jen pro čas krize

Nedá se říct, že by české politické strany neuměly své političky řádně využít. Krásným příkladem je padlý hegemon české pravice Občanská demokratická strana, která ve chvíli odhalení skandálů Petra Nečase, či spíše jeho nové manželky Jany, nasadila do první linie komunikace s veřejností i volební kampaně Miroslavu Němcovou.

Stejně tak se jednou z mediálních tváří ČSSD stala při povolebním „puči“ Michala Haška Alena Gajdůšková.

Po ministru Drábkovi z TOP 09 se ministryní práce a sociálních věcí stala zase Ludmila Müllerová. Aniž bych chtěla nějak zpochybňovat schopnosti těchto žen, je evidentní, že právě čas krize je jedním z mála momentů, kdy se systematicky dostávají, dost možná i celkem účelově, do popředí politického života. Právě kvůli své „neobvyklosti“ více než kdo jiný mohou představovat, byť třeba jen na oko, změnu nebo posun do jiného stylu politiky.

To, co valné většině českých politických stran chybí, je systematická práce se ženskou částí své členské základny, která by jim poskytovala soustavnou přípravu na nejvyšší posty. Málo žen se neobjevuje jen ve vládě, ale i ve stínových vládách nebo širším výběru kandidátů, ať už na vnitrostranické posty nebo právě posty vládní.