KDU-ČSL ani pořádně nestihla oslavit své znovuzrození ve volbách do Poslanecké sněmovny a už musela řešit, zda se zúčastní budoucí vládní koalice. Ještě nedlouho před volbami to vypadalo na většinové vítězství levice a jednobarevnou vládu sociální demokracie s podporou komunistů.

Nečekaně masivní vzestup Babišova hnutí a stejně překvapivý propad preferencí ČSSD však tyto předvolební plány poslaly do říše snů. Lidovci si samozřejmě návrat do vysoké politiky toužebně přáli, ale zřejmě by další čtyři roky raději strávili v klidnějších vodách opozičních poslaneckých lavic.

Jednání o společné budoucí vládě mezi ČSSD, ANO a lidovci probíhají (i neprobíhají) už poměrně dlouho. Politici se totiž rozhodli řídit starým známým příslovím, co se vleče, neuteče.

Hned na začátku uvázly povolební rozhovory na vnitřních sporech v sociální demokracii. Pak se zase nějakou dobu zdálo, že těžko řešitelným problémem budou daně a církevní restituce. Koaliční smlouva se však nakonec zrodila relativně hladce a její obsah působí dojmem celkem přijatelného a rozumného kompromisu.

V zápětí se však ukázalo, že problémem při konečné dohodě bude hlavně rozdělení ministerských postů. Lidovci prohlásili, že dvě silnější strany si společně rozebraly klíčová ministerstva a jim milostivě nabídly jen zbylé resorty, o které samy zájem neměly. ANO a ČSSD zase poukazovaly na volební výsledek lidovců a že prý se vydírat nenechají. Pravdu měli asi svým způsobem všichni.

Lidovci chtěli nejprve tři „plnohodnotná ministerstva“ a posléze především ministerstvo zemědělství. To jim také nakonec bylo společně s ministerstvem kultury a bez portfeje nabídnuto. Nejprve to vypadalo, že ani s touto variantou spokojeni nebudou, ale v zápětí celostátní výbor KDU-ČSL Sobotkovu nabídku přijal. První místopředseda Jurečka v té souvislosti celkem výstižně vyjádřil svůj pocit, že budoucí koaliční partneři jich už mají plné zuby.

Následně pak lidovci na uvedené resorty nominovali ze svých řad Jurečku, Hermana a Bělobrádka. Stali se tak vlastně (trochu paradoxně) první stranou, která oznámila všechny svoje nominanty do budoucí vlády.

Do personální podoby vlády ovšem také hodlá mluvit prezident Zeman. Údajně chce jmenovat pouze na slovo vzaté odborníky, ale spíše nechce na ministerských postech své bývalé i současné odpůrce. V tomto ohledu může mít velký problém i Marian Jurečka, který se v minulosti nelichotivě vyjádřil o slavné Zemanově viróze u korunovačních klenotů.

Lidovecký šéf Bělobrádek poměrně často během vyjednávání o vládě odhadoval šanci na dohodu poměrem padesát na padesát. Tento postoj je poměrně signifikantní. Již mnohokrát v minulosti se lidovcům vyčítalo spekulativní lavírování a nejednoznačná vyjádření. Ponechat si otevřené dveře k různým možnostem je zkrátka výhodné. Lidová strana si zřejmě nikdy k srdci příliš nebrala biblické: „Vaše řeč budiž ano, ano - ne, ne.“

Po neúspěchu ve volbách v roce 2010 lidovci pochopili, že jejich jedinou nadějí na uchování vlastní existence je obnova tradiční křesťanské image. V české společnosti totiž asi jen od předsedy KDU-ČSL nezní divně poděkování Bohu za volební výsledek. Předchozí pokus o proniknutí k liberálnějšího městskému elektorátu z éry Čtyřkoalice se z dlouhodobého hlediska příliš nezdařil.

Tito voliči se po zániku ODA a Unie svobody většinou přiklonili k TOP 09 nebo k zeleným. V sekulární české společnosti nemůže důraz na křesťanské hodnoty přinést žádné straně dvouciferné procentní zisky. Může ale zajistit stabilní věrnou přízeň určitého počtu voličů, která bude stačit na překonání existenční pětiprocentní hranice.

KDU-ČSL se ze svého neúspěchu poučila také v personální rovině. Členská základna se celkem prozíravě rozhodla odstřihnout od dosavadních známých tváří a do svého předsednictva si zvolila mladé neokoukané lidi (Bělobrádek, Jurečka, Bartošek, Liptáková), kteří sice nemají zkušenosti z „velké“ (a často ani z „malé“) politiky, ale také nemají žádné máslo na hlavě.

Dosavadní předsedové v polistopadové éře strany byli většinou nepřehlédnutelné a výrazné osobnosti (Lux, Kalousek, Čunek, Svoboda). Ve společnosti obvykle vyvolávali výrazné sympatie či antipatie nebo obojí zároveň. Současný předseda Bělobrádek však rozhodně není charismatickým typem politika, který v lidech vzbuzuje silné emoce jakéhokoli druhu.

Po svém zvolení ovšem vstoupil do povědomí veřejnosti razantním výrokem, že jako veterinář si poradí s každou sviní. Skutečně dělá dojem tvrdého vyjednávače, který se nedá opít rohlíkem a nikoho se nezalekne. V médiích většinou působí obezřetně, mluví poměrně málo a věcně. V tom je například pravým opakem Cyrila Svobody, který možná někdy mluvil až příliš, stále se usmíval a žoviálně se bavil s novináři.

Předseda křesťanské strany ovšem zase nemůže působit až příliš tvrdě, protože mezi lidoveckými voliči jsou také maminky s dětmi nebo staré babičky. Zřejmě proto Bělobrádek v souladu s novou slunečnicovou image strany na předvolebních billboardech zjemnil svůj dosud strohý vzhled intelektuálními brýlemi a mírným úsměvem.

KDU-ČSL se kdysi dávno sama označila za klidnou sílu. Sílu sice lidovci postupně nabírají, ale klidu si asi v blízké budoucnosti příliš neužijí. Pokud by do vlády nešli, okamžitě zazní kritika, že utíkají před odpovědností. Účast ve vládě jim zase možná přinese výčitky, že v dostatečné míře nedokázali prosadit a realizovat svůj program. Rozhodují se tak vlastně mezi méně špatným a horším řešením, což jistě není záviděníhodná volba.

Začátkem ledna 2014 to vypadá, že v příští vládě budou zástupci ČSSD, ANO i KDU-ČSL. Na tahu je teď ovšem prezident Zeman. Jeho dosavadní slova a činy dávají tušit, že se (nejen při sestavování nové vlády) ještě můžeme dočkat nejrůznějších překvapení a zvratů. Jisté je pouze to, že i v roce 2014 si s českou politikou užijeme hodně nefalšované estrádní zábavy.