Konečný postoj KDU-ČSL ve věci poměru sil v nově vznikající koaliční vládě, obsazení konkrétních resortů a návrhy nominantů na tyto pozice může být legitimně nahlížen jako ústupek silnějším partnerům a omezení vlastního manévrovacího prostoru.

Časté výtky vůči přijetí tohoto řešení a kritika nedostatečně průrazného postoje lidovců ve finále koaličních jednání nepoukazují jenom na promarněné šance na prosazování vlastních programových priorit, ale dokonce i na potenciální fatální důsledky přijetí tohoto řešení.

KDU-ČSL byla vzhledem k poměru sil mezi politickými formacemi, vzešlého z říjnových sněmovních voleb, postavena do situace apriorního předpokladu vládního angažmá, kteréžto skutečnosti se od počátku drželi nejen média a političtí komentátoři, ale především potenciální koaliční partneři.

Poté, co se vedení ČSSD a ANO rozhodla vytvořit společný vládní projekt, byla vládní účast třetího partnera v podobě KDU-ČSL vzhledem k stranické konfiguraci téměř nevyhnutelná. Obavy lidovců z potenciální vládní účasti jako možného nástroje posílení vlastního obrazu coby strany bažící po vládních postech jsou sice navýsost odůvodněné, avšak zároveň i unáhlené a další jednání o parametrech vládního angažmá spíše komplikující než usnadňující.

Vládní účast KDU-ČSL by jistě byla voliči trestána v následujících volbách, kdyby se jí nepodařilo uskutečnit klíčové priority svého programu a naopak se ochotně podílela na zradě vlastních principů výměnou za vládní funkce. K takové situaci však dosud nedošlo a výsledek vzešlý z koaličních jednání nic takového ani nesignalizuje. Naopak může být nahlížen jako dobré východisko pro realizaci vyřčených cílů.

Pokusme se nyní stručně načrtnout základní kontury manévrovacího prostoru a oblastí zájmu, které je vzhledem k hlubším strukturálním a systémovým vlivům, determinujícím pozici KDU-ČSL v české společnosti i na politické scéně možno v rámci vzniklého nastavení sledovat.

Strana trvalé menšiny

Zdroje voličské legitimace a konstrukce volebnímu apelu KDU-ČSL musejí při sledování cíle jejího opětovného etablování coby stabilního relevantního aktéra českého stranického systému vycházet ze zásadního vědomí role křesťanských demokratů v české společnosti s ohledem na sociodemografické, historické i konjunkturální limity. Dlouhodobou pozici KDU-ČSL a její ospravedlnění tak lze označit jako pozici „strany trvalé menšiny“. 

Tato pozice znamená, že KDU-ČSL se při konstrukci svého ideového a programového sdělení obrací na voliče dominantně akcentující hodnotové postoje, které v celku společnosti nelze označit za všeobecně sdílené, většinové či „mainstreamové.“

Na pozadí voličské legitimace KDU-ČSL stojí vidění světa a hodnotové orientace příslušného (menšinového) segmentu společnosti, které (většinový) zbytek společnosti pokládá minimálně za druhořadé, podřadné či dokonce nepřijatelné. Zájem této minority by tak měl být v politickém diskursu artikulován jako důraz na ta témata a souvislosti, o nichž by se při nepřítomnosti daného aktéra v politickém rozhodování vůbec nehovořilo.

Tato opce ovšem neznamená vázanost voličské legitimace strany na jeden institucionalizovaný zájem, nýbrž širší hodnotovou relevanci, jejímž pojítkem jsou ideové obsahy, spojené s duchovním poselstvím křesťanství a jeho kulturním a civilizačním dědictvím. Jde tedy o posun od konfesijního reprezentanta meziválečného politického katolicismu k nadkonfesijní „straně křesťanských hodnot“. 

Tomuto obecnému ideovému zadání musí KDU-ČSL vyhovět při konstrukci konkrétního volebního apelu a vyjádření programových priorit, o což se v uplynulých volbách, které přinesly lidovcům úspěšný sněmovní restart, pokusila.

Úsilí lidovců o získání resortu zemědělství nelze pochopit bez zohlednění této optiky. Tento resort je pro většinu členů strany nejen symbolicky spojen s nejúspěšnější érou v jejích polistopadových dějinách v době předsednictví Josefa Luxe, nýbrž tématicky se dotýká oblastí rozhodování, jež významně ovlivňují život velké části lidoveckého elektorátu, kterou představují voliči žijící na venkově.

Resort zemědělství byl v několika předchozích vládách spravován zástupcem nejsilnější vládní strany a nikdy se netěšil mimořádnému politickému ani mediálnímu zájmu. Výsledkem této situace je dlouhodobě neřešená koncepce zemědělské politiky státu, její propojení s unijní úrovní, jakož i uskutečňování rozvojových cílů ve venkovských regionech.

Situace, kdy se ministrem financí má stát majitel největšího zemědělsko-potravinářského koncernu v ČR, však posiluje význam dané problematiky a její relevanci v politickém zápase. Z tohoto důvodu je snaha KDU-ČSL uskutečnit zde klíčové programové priority v podobě podpory zemědělského podnikání, potravinové soběstačnosti, ekologických a energetických projektů v oblasti zemědělské prvovýroby apod. zcela opodstatněný a plně slučitelný s pozicí strany, reprezentující specifický minoritní zájem.

Z podobných důvodů je pochopitelná i preference pro resort kultury. Zde se při rozsahu jeho rozpočtové kapitoly dá konkrétními kroky zvýraznit mimoekonomický význam příslušných rozhodnutí, jež jsou spojena s hodnotovým zakotvením KDU-ČSL.

Juniorní partner, nikoliv otloukánek

S pozici strany trvalé menšiny je spojena i konkrétní úloha, kterou KDU-ČSL může v rámci vládní koalice sehrávat tak, aby byla věrohodným a důstojným koaličním partnerem, a přitom nevyprázdnila své hodnotové poselství a nezradila své voliče a program.

Silnější partneři jsou vždy v pokušení svého juniorního partnera systematicky ostrakizovat. Juniorní partner dostane vlastní pole působnosti i v oblastech, které by s ohledem na programové priority mohly zůstat v hájemství silnějších stran. V případě problémů koaličního vládnutí a negativních ohlasů voličů vládních stran je tento partner označen za „okopávače kotníků“ a učiněn zodpovědným za veškeré dosavadní vládnutí.

Pokus ČSSD a ANO takto veřejně deklasovat KDU-ČSL coby nositele tohoto přístupu na samém začátku koaličních vyjednávání skrze zcela zbytečné otevření konfliktních témat vedlo lidovce k úvahám o odchodu do opozice, avšak ve finále si Bělobrádkův tým dokázal úspěšně vyvzdorovat tři vládní posty, což má významný symbolický rozměr.

V minulosti totiž nejslabší koaliční strana vždy disponovala minimálně třemi vládními křesly. Jedinou formací po roce 1992, která obdržela pouze dvě vládní funkce, byla Bendova KDS, která však nikdy neprošla volbami samostatně. KDU-ČSL tak měla být nabídkou pouze dvou vládních postů degradována na úroveň podobného „ocasu“ vládní většiny. Konečný zisk tří křesel toto nebezpečí odvrátil.

Společná odpovědnost, ne pašalíky

V podobném duchu pak lze polemizovat i s poslední častou výtkou, tedy, že rezignací na snahu získat další významné resorty lidovci fakticky rezignovali na prosazování vlastních priorit v jejich rámci. Tato výtka však nebere v potaz skutečnost, že drtivá většina rozhodnutí zde je realizována legislativní cestou.

Pokud jde o přípravu norem a obsahy věcných záměrů příslušných zákonů, je v české politice běžnou praxí vzájemná resortní kontrola koaličních stran skrze působení vlastních náměstků ministrů. Pro KDU-ČSL je tak důležité mít důležitých ministerstvech své kompetentní zástupce na pozici náměstků. Ministerstva nejsou državami jednotlivých stran a jejich parciálních zájmů. Tato personální otázka však bude ještě řešena v budoucnu.

Apriorní hodnocení výsledku koaličních vyjednávání z pohledu KDU-ČSL jako prohry, ústupku či rezignace na vlastní programové cíle lze poměrně snadno relativizovat poukazy na její pozici „strany trvalé menšiny“ a interpretace této skutečnosti jako důkaz nevyhnutelného selhání v budoucnu, mající fatální důsledky pro stranu v dalších volbách se jeví bezpředmětná.

Lidovci dali najevo, že uvažují jinak než ostatní aktéři. Tato jinakost může být sice omezující či dokonce komplikující politické působení, avšak interpretovat jí jako slabost je v zorném úhlu zmíněných souvislostí zcela nepřístojné. Tato jinakost je naopak potenciální síla.