Rád bych s mírným odstupem reagoval na článek Jana Randáka „S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Případ Národní muzeum“. Především bych chtěl Janu Randákovi poděkovat. Musím ocenit, že text se promyšleně věnuje snažení Národního muzea a tvorbě jeho nových expozic.

Fundovaně a oprávněně klade dotazy, snaží se upozornit na rizika, konstruktivně kritizuje. Chytrý text chytrého člověka, který si dal práci zamyslet se nad tak důležitou a klíčovou záležitostí, jako jsou budoucí expozice Národního muzea.

Mým úmyslem tak není s autorovým textem zásadně polemizovat, spíše se pokusit odpovědět na některé jím vznesené otázky a ze strany Národního muzea doplnit některé teze, které možná prozatím dostatečně nezazněly, případně unikly autorově pozornosti.

Budu velice rád, pokud tento můj virtuální dialog s Janem Randákem pomůže k vyvolání intenzivnější veřejné debaty, než tomu bylo doposavad, a čím více konstruktivních otázek v ní bude položeno a zodpovězeno, čím více varovných ukazováčků směrem k vedení muzea a členům autorských týmů zdviženo, tím lépe.

To, že s mocí přichází velká odpovědnost, si naprosto uvědomuji. Nemohu na tomto místě než zopakovat, co jsem již řekl ve svém úvodním slově k zmiňovanému kolokviu k novým expozicím: „…v Národním muzeu bezpochyby nemáme patent na to, jak nejlépe budovat expozice, naopak si uvědomujeme, jaký náročný a složitý úkol před námi leží, a budeme jedině vděční, pokud nás podněty zvenku obohatí, posunou nás o kus dál. Případně nás upozorní na záležitosti, které si v ponoření do věci možná neuvědomujeme, nebo je přehlížíme.“

Jan Randák svůj příspěvek zahajuje reakcí na můj dialog s moderátorem diskuze, ve kterém jsem vyloučil možnost politických zadání a tlaků na podobu budoucích expozic, ovšem mimo jiné konstatuje: „Jenže zůstalo opomenuto, že samo Národní muzeum je již z principu své podstaty coby paměťové instituce subjektem na poli vytváření kolektivních i individuálních představ o minulosti. Ale nejen o ní! Samo může vlastně jisté tendence vůči společnosti, když ne přímo vytvářet, pak přinejmenším podmiňovat“.

S faktem, že především samo Národní muzeum tím, co, jak a proč ve svých výstavách a expozicích prezentuje a interpretuje, vytváří a ovlivňuje obecné představy nejen o historii, naprosto souhlasím. Musím však odmítnout, že si v Národním muzeu tento fakt neuvědomujeme a opomíjíme ho, naopak.

Autor postavil myšlenkový konstrukt své kritické připomínky na jedné konkrétní otázce a odpovědi na ni, ovšem nezmínil důležité teze, které dialogu předcházely a na kolokviu též zazněly. Nemohu hodnotit, zda úmyslně či z nepozornosti, ovšem tento fakt jeho úvahu, potažmo na téma autorské odpovědnosti při interpretaci dějin, mírně znehodnocuje, což je škoda.

Z mé odpovědi na danou otázku by se skutečně mohlo zdát, že veškerá zodpovědnost autorů spočívá ve vyrovnávání se s tendencemi přicházejícími zvenku a vedení muzea skutečně čeká na to, co „přijde z vnějšku“.

Rád bych však podotknul, že jedna z mých úvodních vět ke kolokviu byla: „Již před několika lety začala uvnitř Národního muzea probíhat mnohdy i celkem bouřlivá diskuze nad podobou budoucích expozic. Diskuzní kroužky se postupem času proměnily v autorské týmy, které i na základě výsledků předchozích debat začaly fakticky pracovat na přípravě nových expozic, pochopitelně se základním zadáním, které naformulovalo vedení muzea.“

Proč vedení Národního muzea samo podnítilo tuto vnitřní diskuzi v instituci, nechalo dostatečný čas na její průběh a nezasahovalo do mnohdy ostrých střetů jednotlivých názorových proudů při uvažování o nových expozicích? Především proto, že si uvědomovalo, jakou odpovědnost má instituce jako celek, a zároveň i to, že nebezpečí sklouznutí k nezdravým tendencím začíná nejprve uvnitř, než venku.

Muzeum není jen kamenná budova, ani kolektivní orgán bez individuálních pohledů na věc. Naopak, ducha muzea tvoří celá řada vzdělaných a fundovaných odborníků a osobností, kteří formují různé názorové proudy a pohledy.

Tato diskuze proto musela proběhnout, abychom sami nejprve konstruktivně zjistili, jaký je stav idejí, myšlenek, názorů a schopností Národního muzea, aby vedení instituce mohlo naformulovat takové zadání, které nebude jen zbožným přáním, ale které též muzeum dokáže s čistým svědomím naplnit a převzít za něj mnohokráte zmiňovanou odpovědnost.

Zároveň si jako ředitel Národního muzea i jako historik samozřejmě uvědomuji, že zcela objektivní interpretace dějin neexistuje, a že vždy půjde jen o jeden z možných pohledů na historii. Proto jsem též na kolokviu odmítl politická a ideologická zadání, ale naopak zcela otevřeně upozornil, že žádná interpretace dějin se neobejde bez jisté subjektivní podmíněnosti.

„Žijeme v 21. století … jsme Národní muzeum České republiky, naše republika leží v srdci Evropy a je v podstatě jedno národnostním státem Čechů…“ Tolik několik poznámek k tomu, co dle mého názoru bylo opomenuto, nikoliv ovšem ze strany Národního muzea.

Jakkoliv považuji Randákovu úvahu za chytrou a inspirující, za její slabé místo, které autora do jisté míry i usvědčuje z neznalosti základních principů fungování a smyslu muzeí, považuji až rozhořčené pohoršení se na limity, které pro autory expozic plynou z obsahu a rozsahu sbírky Národního muzea. Každé muzeum, i to s názvem Národní, utváří především jeho sbírka, ta muzeu dodává jeho význam a nadčasovou společenskou hodnotu.

Stálé expozice musí být postaveny na originálních sbírkových předmětech, jejichž prostřednictvím jsou pak návštěvníkům vyprávěny jednotlivé příběhy. Exponáty dávají expozicím a výstavám ten jedinečný duch autenticity a jedinečnosti. Pokud věc poněkud odlehčím, těžko si lze představit, že Národní muzeum připraví výpravnou expozici „Dinosauři“ a vystaví na ní jen tu jednu malou kostičku, kterou ve svých sbírkách má.

Expozice není kniha, ve které se text doplňuje ilustračními obrázky. Expozice pak nejsou jen autorským pohledem na určitou událost či fenomén, jsou též obrazem dějin a smyslu vlastního muzea, nejen jako výstavního prostoru, ale především sbírkotvorné instituce.

Sbírka Národního muzea je tvořena téměř dvě stě let, v současnosti obsahuje okolo dvacet milionů sbírkových předmětů. Její tvorba byla bezpochyby ovlivněna jednotlivými obdobími, ve kterých vznikala, a byla podmíněna tehdejším stupněm poznání, úrovní vědy, dobovými společenskými a politickými vlivy. Je tak naopak tím nejcennějším, co muzeum má, unikátním vědeckým pramenem, nemilosrdně dokumentujícím naše dějiny.

Vzhledem k rozsahu a pestrosti sbírky Národního muzea, však nemusí mít nikdo obavy, že by toto „vaření na místě“ jakkoliv autory omezovalo při tvorbě expozic s vysoce aktuálním a moderním sdělením.

Co se týče výzvy autora k veřejné diskusi, rád bych nejprve doplnil několik faktů, které jsem ve článku Jana Randáka nenašel, a měly by zaznít, jelikož nezasvěcený čtenář by se domnívat, že se Národní muzeum náhle na sklonku roku 2013 probudilo a rychle uspořádalo jedno kolokvium na téma svých nových expozic. To by bylo vskutku podivné. Ovšem tak to jistě nebylo, není a nebude.

Již na jaře 2010 Národní muzeum uspořádalo seminář věnovaný výstavní prezentaci českých a československých dějin, na kterém se snažilo diskutovat a vyhodnotit své dosavadní počiny. Seminář byl otevřený i kritickým názorům a pochopitelně na něm byla otevřena i otázka budoucích expozic. Ostatně na stránkách Deníku Referendu o něm informoval Patrik Eichler.

Obdobný seminář byl připraven též na téma prezentace přírodních věd. V červnu tohoto roku potom muzeum uspořádalo tiskovou konferenci „pod velrybou“, na které mimo jiné prezentovalo prvotní obrysy nových expozic. V roce 2012 po zmiňované vnitřní diskusi následovala další tisková konference, na které již byly prezentovány konkrétní záměry a části nových expozic.

V roce 2013 pak bylo vydáno zvláštní vydání časopisu Muzeum, věnované všem aspektům rekonstrukce Historické budovy, včetně přípravy expozic. Jelikož jsem si vědomi, že nově expozice nebudou reprezentovat pouze Prahu, ale celou naši vlast, osobně jsem v tomto roce navštívil většinu krajů české republiky, abych jejich hejtmany seznámil s našimi záměry.

V příštím roce se pak do krajů vypraví i autorské týmy expozic, aby muzejníkům, pedagogům a dalším zájemcům detailně prezentovali naše uvažování o novém Národním muzeu, a především s nimi diskutovali a vyslechli si jejich názory. Souběžně začala debata s představiteli České komory architektů nad způsobem výběru architektonického a designového ztvárnění interiérů expozic, tak aby byla zaručena co nejlepší kvalita a veřejná soutěž.

Následující rok plánujeme uspořádat i na toto důležité téma další veřejné kolokvium, stejně jako otevřenou debatu se studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po vyhodnocení právě skončeného kolokvia a veřejných reakcí budou bezpochyby následovat další otevřené debaty, opět přenášené on-line.

V žádném si netroufám tvrdit, že víc nešlo a nelze udělat, rádi si v Národním muzeu necháme poradit a inspirovat se a za každou, třeba i kritickou reflexi naší práce jsme a budeme vděční.

Na základě svých zkušeností jsem však přesvědčen, že diskuze se má vést nad konkrétním materiálem, ne pouze nad idejemi něčeho, co možná někdy bude. Velice často se totiž takovéto debaty stávají bezbřehými a v záplavě různých myšlenek a názorů se nakonec utopí vlastní realizace.

Národní muzeum nyní předložilo konkrétní materiál veřejnosti a budu velice rád, pokud se diskuze nad ním povede co nejvíce fundovaně, s uváděním veškerých faktů a souvislostí. Jen taková diskuze bude konstruktivní, zodpovědná a realizaci našeho vskutku zodpovědného úkolu pomůže.