Rád bych s mírným odstupem reagoval na článek Jana Randáka „S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Případ Národní muzeum“. Především bych chtěl Janu Randákovi poděkovat. Musím ocenit, že text se promyšleně věnuje snažení Národního muzea a tvorbě jeho nových expozic.

Fundovaně a oprávněně klade dotazy, snaží se upozornit na rizika, konstruktivně kritizuje. Chytrý text chytrého člověka, který si dal práci zamyslet se nad tak důležitou a klíčovou záležitostí, jako jsou budoucí expozice Národního muzea.

Mým úmyslem tak není s autorovým textem zásadně polemizovat, spíše se pokusit odpovědět na některé jím vznesené otázky a ze strany Národního muzea doplnit některé teze, které možná prozatím dostatečně nezazněly, případně unikly autorově pozornosti.

Budu velice rád, pokud tento můj virtuální dialog s Janem Randákem pomůže k vyvolání intenzivnější veřejné debaty, než tomu bylo doposavad, a čím více konstruktivních otázek v ní bude položeno a zodpovězeno, čím více varovných ukazováčků směrem k vedení muzea a členům autorských týmů zdviženo, tím lépe.

To, že s mocí přichází velká odpovědnost, si naprosto uvědomuji. Nemohu na tomto místě než zopakovat, co jsem již řekl ve svém úvodním slově k zmiňovanému kolokviu k novým expozicím: „…v Národním muzeu bezpochyby nemáme patent na to, jak nejlépe budovat expozice, naopak si uvědomujeme, jaký náročný a složitý úkol před námi leží, a budeme jedině vděční, pokud nás podněty zvenku obohatí, posunou nás o kus dál. Případně nás upozorní na záležitosti, které si v ponoření do věci možná neuvědomujeme, nebo je přehlížíme.“

Jan Randák svůj příspěvek zahajuje reakcí na můj dialog s moderátorem diskuze, ve kterém jsem vyloučil možnost politických zadání a tlaků na podobu budoucích expozic, ovšem mimo jiné konstatuje: „Jenže zůstalo opomenuto, že samo Národní muzeum je již z principu své podstaty coby paměťové instituce subjektem na poli vytváření kolektivních i individuálních představ o minulosti. Ale nejen o ní! Samo může vlastně jisté tendence vůči společnosti, když ne přímo vytvářet, pak přinejmenším podmiňovat“.

S faktem, že především samo Národní muzeum tím, co, jak a proč ve svých výstavách a expozicích prezentuje a interpretuje, vytváří a ovlivňuje obecné představy nejen o historii, naprosto souhlasím. Musím však odmítnout, že si v Národním muzeu tento fakt neuvědomujeme a opomíjíme ho, naopak.

Autor postavil myšlenkový konstrukt své kritické připomínky na jedné konkrétní otázce a odpovědi na ni, ovšem nezmínil důležité teze, které dialogu předcházely a na kolokviu též zazněly. Nemohu hodnotit, zda úmyslně či z nepozornosti, ovšem tento fakt jeho úvahu, potažmo na téma autorské odpovědnosti při interpretaci dějin, mírně znehodnocuje, což je škoda.

Z mé odpovědi na danou otázku by se skutečně mohlo zdát, že veškerá zodpovědnost autorů spočívá ve vyrovnávání se s tendencemi přicházejícími zvenku a vedení muzea skutečně čeká na to, co „přijde z vnějšku“.