V průběhu panelové diskuze, konané ve dnech 20. a 21. listopadu 2013 v rámci kolokvia k novým expozicím Národního muzea, položil moderátor debaty Martin Sekera generálnímu řediteli instituce Michalu Lukešovi případnou otázku. Zeptal se ho, zda předpokládá, že se budoucí politické elity pokusí v muzeu v nějakém směru seberealizovat.

Michal Lukeš stávající i budoucí politická zadání vyloučil. Připustil ovšem možnost, že se různé názorové proudy více či méně pozitivním nebo negativním způsobem pokusí chystané nové expozice NM ovlivnit. V tuto chvíli by tedy mohl být český člověk klidný, neboť onen symbol národa stojící na horním konci Václavského náměstí uprostřed Prahy by měl být prost politických tlaků.

A přesto může jedna věc zarazit — jakýsi automatický předpoklad toho, že politické či názorové tlaky mohou přicházet do muzea pouze z venku a že tedy samotná instituce představuje sama o sobě „nevinný“ a názorově nezatížený subjekt.

Jenže zůstalo opomenuto, že samo Národní muzeum je již z principu své podstaty coby paměťové instituce subjektem na poli vytváření kolektivních i individuálních představ o minulosti. Ale nejen o ní! Samo může vlastně jisté tendence vůči společnosti když ne přímo vytvářet, pak přinejmenším podmiňovat.

Z vyjádření generálního ředitele se přitom může zdát, že veškerá zodpovědnost tvůrců expozice by měla spočívat ve snaze vyrovnat se s oněmi předpokládanými tendencemi přicházejícími z vnějšku.

Chci ovšem namítnout — pokud zůstaneme konkrétně u historické expozice, pak její tvůrci v čele s vedením Národního muzea mají daleko větší zodpovědnost, než se může na první pohled zdát. Nejde totiž vždy jen o to, co přichází z venku. Co mám na mysli?