Budova bývalého Federálního shromáždění na pražském Václavském náměstí hostila ve středu 19. května hojně navštívený seminář věnovaný prezentaci českých a československých novodobých dějin v Národním muzeu.

Setkání se odehrálo po ostré kritice, které byla v odborné obci podrobena expozice pod názvem Křižovatky české a československé státnosti. Tu Národní muzeum otevřelo v říjnu loňského roku v Národním památníku na Vítkově.

Expozice ve vítkovském památníku se opírá o tzv. osudové osmičky (léta 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989) moderních českých, resp. československých dějin; stručně je charakterizuje a návštěvníkovi předkládá související předměty.

Podle kritiků expozice je návštěvníkovi Vítkova představen pouze ten výklad nejnovějších českých dějin, který Čechy líčí jako národ z podstaty demokratický. Jako by cestu „od demokrata Masaryka k demokratu Havlovi“, jak expozici popsal jeden z účastníků semináře, ve dvacátém století kazily pouze vnější zásahy (např. německá nebo sovětská okupace).

Tuto interpretaci, která by při určitém zdůvodnění jistě byla akceptovatelná, expozice nijak neuvozuje ani neproblematizuje: neptá se po vztazích mezi Čechy a ostatními národnostmi Československa. Nezajímá ji, zda politika KSČ v roce 1948 — třeba i jen shodou náhod — neměla podporu většiny obyvatel. I kdyby si autoři expozice položili jen tyto dvě otázky, nemohli by návštěvníkovi výše zmíněný jednoznačně demokratický výklad českých dějin předložit.

Stejně tak se kritici Křižovatek české a československé státnosti ptají, proč expozice s tímto názvem zcela pomíjí Slováky (a tedy i slovenské interpretace minulosti) a de facto i české a slovenské Němce. Ti přitom v minulém století až do počátku druhé poloviny čtyřicátých let tvořili přibližně třetinu obyvatel společného státu.

Další nejen dílčí kritiky zformulovali např. Petr Zídek v článku Palachovy boty. Dnes o expozici v Národním (Lidové noviny, 7. listopadu 2009) anebo mladí historici Jakub Jareš a Matěj Spurný v textu pod názvem Orgie národní mytologie. Expozice v Národním památníku na Vítkově (Dějiny a současnost 1/2010).

Obdobné výtky zaznívaly minulou středu od různých řečníků, a to se na semináři zdaleka nehovořilo jen o expozici na Vítkově. Tématům moderních dějin se totiž Národní muzeum v poslední době věnovalo hned v několika výstavách: k devadesátému výročí vzniku ČSR šlo o výstavu Republika. V přízemí Federálního shromáždění stále běží výstava Za svobodu, věnovaná minulému režimu s důrazem na padesátá a sedmdesátá léta. Období pražského jara přiblížilo Národní muzeum před dvěma lety veřejnosti výstavou ...a přijely tanky. Zvláště dvě posledně zmíněné výstavy byly hodnoceny jako nevybízející k otázkám a idealizující chování české společnosti v minulém století.

Účastnici semináře se ptali, jak tyto interpretace vznikají, kdo plánuje témata jednotlivých výstav či zda Národní muzeum své projekty před jejich realizací konzultuje s lidmi v jiných institucích. A hlavně — jak bude vypadat expozice moderních dějin, kterou se Národní muzeum chystá otevřít v roce 2018.

Ta otázka není předčasná. Na roky 2011—2015 je naplánována generální rekonstrukce historické budovy Národního muzea, během které bude tato budova kompletně uzavřena. Expozice novodobých českých dějin by měla být otevřena tři roky nato. Protože novou — a doposud nikde neexistující — expozici moderních českých a československých chystají především pracovníci muzea, je otázka, zda budou mít dostatek prostoru tuto „národní prezentaci“ důkladně promyslet. Není přitom pochyb, že její výstavní zpracování bude ležet právě na jejich bedrech.

V rámci zmíněného semináře zástupci Národního muzea představili způsob, jakým se výstava připravuje. Řekli, kolik peněz která z výše uvedených výstav stála. Popsali, jaké procento předmětů si na dané výstavy vypůjčili u které instituce.

Vznik interpretací, které jsou nakonec veřejnosti v expozicích předkládány, jejich příspěvky pomíjely: kdo a proč například rozhodl, že v expozici věnované československé státnosti nebudou zastoupeni Slováci? Proč například z vítkovského památníku zmizela celá řada artefaktů upomínajících na etapu jeho komunistické minulosti? Protože to v obou případech jsou výrazné prvky interpretace.

Tendenci, která byla patrná ze středečního setkání, by šlo formulovat jako snahu širší akademické veřejnosti vyprávění o minulosti demokratizovat. Podle historiků dnes nelze nabízet jeden autoritativní výklad dějin, který — jak vidíme na příkladu vyprávění o „zlém komunistickém režimu“ — je širokou veřejností dlouhodobě odmítán nebo ignorován. Je třeba přinejmenším na odborné úrovni nechat zaznít celou řadu různých interpretací minulosti a snažit se představit to relevantní z nich.

Zapojení veřejnosti do diskuse o národní prezentaci dějin si zástupci Národního muzea, soudě dle jejich vystoupení na středečním semináři, neumějí představit. Zapojení široké odborné veřejnosti české, slovenské a zahraniční do projektu, který v podobě muzea nemá na české půdě srovnání, je ale v každém případě nutností.