S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Případ Národní muzeum

Národní muzeum vytvářelo, vytváří a bude vytvářet konkrétní obrazy a příběhy o minulosti, jejichž prostřednictvím bude formulovat pozitivní či negativní hodnoty a normy. A ty mohou v určitých souvislostech představovat specifické politikum.

V průběhu panelové diskuze, konané ve dnech 20. a 21. listopadu 2013 v rámci kolokvia k novým expozicím Národního muzea, položil moderátor debaty Martin Sekera generálnímu řediteli instituce Michalu Lukešovi případnou otázku. Zeptal se ho, zda předpokládá, že se budoucí politické elity pokusí v muzeu v nějakém směru seberealizovat.

Michal Lukeš stávající i budoucí politická zadání vyloučil. Připustil ovšem možnost, že se různé názorové proudy více či méně pozitivním nebo negativním způsobem pokusí chystané nové expozice NM ovlivnit. V tuto chvíli by tedy mohl být český člověk klidný, neboť onen symbol národa stojící na horním konci Václavského náměstí uprostřed Prahy by měl být prost politických tlaků.

A přesto může jedna věc zarazit – jakýsi automatický předpoklad toho, že politické či názorové tlaky mohou přicházet do muzea pouze z venku a že tedy samotná instituce představuje sama o sobě „nevinný“ a názorově nezatížený subjekt.

Jenže zůstalo opomenuto, že samo Národní muzeum je již z principu své podstaty coby paměťové instituce subjektem na poli vytváření kolektivních i individuálních představ o minulosti. Ale nejen o ní! Samo může vlastně jisté tendence vůči společnosti když ne přímo vytvářet, pak přinejmenším podmiňovat.

Z vyjádření generálního ředitele se přitom může zdát, že veškerá zodpovědnost tvůrců expozice by měla spočívat ve snaze vyrovnat se s oněmi předpokládanými tendencemi přicházejícími z vnějšku.

Chci ovšem namítnout – pokud zůstaneme konkrétně u historické expozice, pak její tvůrci v čele s vedením Národního muzea mají daleko větší zodpovědnost, než se může na první pohled zdát. Nejde totiž vždy jen o to, co přichází z venku. Co mám na mysli?

Národní muzeum je institucí vytvářející a distribuující vědění. To je neoddiskutovatelný fakt. Tvrzení, že vědění znamená moc, se možná bude zdát někomu obehrané. Jenže v principu stále platí.

Také Národní muzeum v kontextu historie vytvářelo, vytváří a bude vytvářet konkrétní obrazy a příběhy o minulosti, jejichž prostřednictvím bude formulovat i rozličné pozitivní či negativní hodnoty a normy. A ty mohou v určitých souvislostech představovat specifické politikum.

Věda a na ní navázaná popularizace totiž nepředstavují ryze autonomní oblasti lidských aktivit stojící a priori mimo mocenské vazby. Vědění není hodnotově neutrální a z principu svobodné od společensko-politického kontextu. To mějme na paměti třeba v okamžiku, kdy budeme uvažovat o tom, zda a jakým způsobem se muzea podílejí na formování identit, pamětí či historického vědomí společnosti. Právě i té české.

Proto je důležité diskutovat nejen o tom, co bude v rámci historických expozic Národního muzea tradováno, ale také jak a proč. Zaráží mě, že tato diskuze neproběhla. Vlastně ještě před tím, než začaly odborné týmy s přípravou prvních plánů a vizí oněch výstav, měly být jasně deklarovány cíle a úmysly expozic – jaké příběhy národních i středoevropských dějin chceme nabídnout a proč?

Co jimi chceme návštěvníkům muzea říci? Jaké momenty a proč vybereme z dějin jako významné? Co je rovněž důležité – chce Národní muzeum ve vztahu k minulosti pouze poučovat, definovat, charakterizovat, tedy nabízet hotové odpovědi, nebo má rovněž ambici klást otevřené otázky a nutit návštěvníky k přemýšlení o dějinách a jejich prostřednictvím i o vlastních hodnotách a současnosti?

Zkrátka již v prvních chvílích práce na nových expozicích měly být veřejně diskutovány právě takové fundamentální otázky. A stejně tak v tento moment měly být také do hry vtaženy externí autority z domova i ze zahraničí. Teprve posléze měla přijít na řadu příprava konkrétních podkladů. Ne naopak, jak to učinilo Národní muzeum.

V panelové diskuzi zaznělo také, že tvůrci výstavy jsou limitováni exponáty, které mají v rámci své muzejní instituce k dispozici. Zkrátka že musí vařit z toho, co je na místě. Takové prohlášení ovšem zavání jistým fatalismem.

Máme snad věc chápat tak, že dosavadní sbírkotvorná činnost byla bezkoncepční? Nebo odpovídala požadavkům předcházejících období, ale není v moci současných tvůrců se z nich vymanit a proto předem rezignovali na alternativní přístup k věci?

Anebo odlehčeně řečeno, že by skutečně příslovečná materiální základna muzea určovala její ideovou nadstavbu? To by pak bylo jistě fatální. Ale ani ne tak pro tvůrce, jako spíše pro publikum, které bude za několik let expozice navštěvovat.

Někdo by mohl namítnout, že přeháním, vždyť Národní muzeum má rovněž relaxační funkci. Ano, má a s tím nepolemizuji. Má být ale ambicí Národního muzea pouze pobavit? Notabene když přinejmenším již sama architektura výstavních prostor, jejich nasvícení, grafika textové části či případný zvukový doprovod působí na emoce a vyvolávají dojmy? Tedy opět vlastně formují a třeba jen podprahově ovlivňují?

Pak se návštěva Národního muzea coby volnočasová aktivita může stát momentem ovlivnění návštěvníka. Ostatně i ten volnočasový návštěvník si vybírá Národní muzeum z nějakého konkrétního důvodu. Nešel do kina, ale právě do vrcholné muzejní instituce.

V souvislosti s historickými expozicemi má Národní muzeum vůči české společnosti velkou zodpovědnost, které by si mělo být stále vědomo a jíž nelze přehlížet. V rámci diskuzí by nemělo pouze klást otázky odborníkům mimo vlastní instituci.

Jednotlivé tvůrčí týmy by samy měly být podrobeny důkladnému tázání tak, aby obhájily státní investici do celé přírodovědecké i společenskovědní expozice v celkové výši 0,5 miliardy Kč a ta se v budoucnu skutečně zhodnotila. Nepléduji zde pro jeden konkrétní historický příběh českého národa či státu, který je v rozporu s tím, který expoziční vize průběžně nabízí a nakonec nabídne.

Přimlouvám se naopak za otevřenost expozic vůči návštěvníkům! Ti by měli snadno a rychle zjistit mimo jiné jaké je tázání výstavy; jaké hodnoty chce expozice vědomě artikulovat; že prezentované dějiny představují naši současnou konstrukci a že nabízené obrazy minulosti jsou jen jedním z možných pohledů na historii; že existují protikladné výklady minulých dějů a momentů. A že dějiny již ze své podstaty představují ono politikum, o kterém musíme rozhodnout teď a tady.

Pokud nebudou výsledné historické expozice již ze strany samotných tvůrců reflektovány jako výsledek vědomého výběru s konkrétním úkolem, pak budou reprezentovat maximálně tak představu těchto autorů o podobě z principu nemožných objektivních dějin.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.