Židovské muzeum v Praze připravilo výstavní cyklus, který postupně dokumentuje neznámé kapitoly z historie holocaustu českých a moravských Židů, z něhož zná veřejnost především osudy obětí z ghetta v Terezíně a v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau.

Úvodní část cyklu odhalila transporty vězňů do ghett a mnoha vyhlazovacích lágrů na území Pobaltí (2005) a následně na obsazeném území Polska (2007). Nyní se v rámci výstavy nazvané „Od té doby věřím na osud...“ Transporty protektorátních Židů do Běloruska v letech 1941—1942 zaměřuje na tragické dějiny šoa v oblasti Běloruska, kam byla během jednoho roku násilně odvezena více než polovina všech českých a moravských Židů: 48 991 z nich zde bylo zavražděno, přežilo pouhých 549 osob.

Závěrečný díl připomíná příběhy lidí, kteří zmizeli z ghetta v Minsku, z vyhlazovacího tábora v Malém Trostinci a na slepé koleji železniční zastávky v Baranoviči, kde bylo v plynových nákladních vozech zavražděno 6 981 našich židovských spoluobčanů. Konce války se dožilo jen 22 osob.

Tyto příběhy českých obětí šoa v Bělorusku jsou složeny ze střípků vzpomínek několika přeživších vězňů, protože větší část dobových materiálů nacisté zničili. V expozici je doplňují výpovědi místních obyvatel a Židů odvlečených z Rakouska a Německa a protokoly pozdějších výslechů vojáků okupační armády a místních kolaborantů.

Oficiální snímky nacistické propagandy, fotografie ze soukromých alb, dokumentární záběry osvobozeneckých armád, to vše na výstavě ukazuje jak realitu všedního dne, tak i atmosféru strachu, beznaděje, cynismu a krutosti.

Pro výstavu byly použity části filmového materiálu z dokumentu Lukáše Přibyla, tvůrce mezinárodně oceněné filmové tetralogie Zapomenuté transporty, díky němuž byla odhalena zapomenutá část tragické historie šoa na východě Evropy.

Obsazení Polska v roce 1939 a Sovětského svazu v roce 1941 otevřelo prostor pro přesídlení a fyzickou likvidaci mnoha skupin obyvatel, které nacisté považovali za méněcenné. Bělorusko a vzdálená místa obsazené východní Evropy nacisty využívali jako laboratoř pro své rasové představy a výzkumy.

Idea „konečného řešení židovské otázky“ měla v této části Evropy povahu systematického vyvražďování místního židovského obyvatelstva, po němž následovala likvidace Židů z mnoha evropských zemí. V těžce postiženém Bělorusku zahynuly více než dva miliony obyvatel a mezi nimi téměř 600 tisíc Židů.

Záměrem výstavy „Od té doby věřím na osud...“ je vytvořit symbolický pomník lidem, kteří nemají skutečné hroby, a ukotvit místa, kde byli zavražděni, v dějinách české společnosti. Zároveň chce změnit historické povědomí české veřejnosti o dějinách šoa.

Je určena zejména mladým lidem, kteří si dosud neuvědomují tragické následky nacistické propagandy a dosud přehlíží nebezpečí kultury, která pod oficiální fasádou měšťanského umění manipuluje s veřejným míněním a spěje krok po kroku k projektům společnosti bez soucitu s bližními, kde lidský život ztrácí svou důstojnost.

„Od té doby věřím na osud…“ Transporty protektorátních Židů do Běloruska v letech 1941—1942. Kurátorka Jana Šplíchalová, Židovské muzeum Praha — Galerie Roberta Guttmanna, otevřeno denně kromě sobot a židovských svátků od 9 do 18 hodin. Výstava potrvá do 30. ledna 2011.