Budu psát o naší matce. Říkám o naší, hodilo by se o mé, otec nežije a jsem jedináček. Ona to číst nebude. Tzv. přístup k internetu má, ale nevstoupila do něj nikdy. Její syn občas zvažuje, že neumírá a mohl by jí zasvětit; lékaře navštěvuje méně, než příležitostně, žije sama, tedy není kdo, by jí chorobu diagnostikoval. Mezi samotou a opuštěností je někdy propastný rozdíl, ovšem jindy je samota úlevnou propastí opuštěných. Ale nakonec zjistím, že pro to nemá důvod.

Potenciál pár dlouhých let před sebou neznamená, že matka nevystačí se vzpomínkou na základní administrativní dovednosti, které jí ale už život dal. Psaní na stroji, vaření kávy, trojčlenka. Z výrůstků na ruce stanoví dlouhý nebo krátký měsíc, pěje v originále laudatio na Maa a vyjmenuje, po eliptických drahách běhající, planety. Kauzu „Pluto“ nenačínáme.

Objevit matce nový svět internetu, nemá synáček trpělivost. Kde bych ale případně začal? Všechny slevy a výhodné akce jsou čajíček proti odřezkům salámů neviditelným psům většiny seniorských domácností. Šťastní poptávají u Alberta! Naťuklé konzervy v elegantním obchůdku s prošlým zbožím na Lidické, hned vedle hotelu Slovan, neinzeruje na netu nikdo.

Chtěla by moje matka vstoupit do sporů o pravici s lidskou tváří, respektive moderní levici, mezi Patočkou a Taberym, na sociálních sítích? Pokusem sama sebe obhájit á la Dimitrov, doposud psychiatrií přesně nepojmenovaným druhem analytického chaosu a liberální vírou, že skončí vše dobře (rozuměj: cíl je blízko nás), by do party, zapadla. A urážet se umí excelentně.

Kde jsou východiska osvíceneckého dialogu „on the air“? Patočkovi se matka mnoho těší z malé penze a výdobytků dneška, jichž neužívá. Taberymu nezpůsobně oceňuje skryté půvaby vlastního mládí. Promítané na pre-normalizační lněné plátno, jinak též moskevské plátno s ohraničenými skvrnami zaschlé krve (po úřadování spasitele).

Zbývá porno. Skočme klasiku, kdy on přichází, rázně plácne blondýnu po zadku, v ní gesto vzbudí vášeň, zamilovaně pod něj klekne a jako od panáčka v kostele se pečlivě vyzpovídá, aby na závěr přijala, jemně hereticky, tělo zakouzlené v krev. Tuhle romantiku si určitě dopřával i Johann Strauss ml., když komponoval Netopýra. Internet nabízí těžší kalibry, je nejde svěřovat Deníku Referendum.

Neexistuje žádný společný zájem deklarovaný vůlí lidu, ale jen co si příroda, třebas menšinově, žádá. Hlasováním se tu nic nepohne. Matku by internetové porno zajímalo, Především, a dnes asi jen, vědecky. Teoretická stránka sexuality je ženám nesmírně přitažlivá. S vyšším vzděláním a volebním právem se ženy otevřely.

Studium „explicitní“ problematiky, kterou dosud cudně vyměšovaly nudnými „story“ o nepořádné sousedce a opilém hasiči, jim nahrazuje pavlač, o kterou přišly nástupem moderny (a někdo by šel klidně dál). On má pár kliků na půlminutu štěstí. Jí milióny variant lidskosti umožňují být se všemi. Jenže o tomhle syn se svojí matkou prostě mluvit nechce a nemá (konkrétně Ex 20:12, obecně mj. teze 75).

Mluvit začal syn. „Přišli jsme založit, ehm, spořící účet,“ řekl jsem pobočnici banky v zelené dekoraci. Fantastické. Přímo geniální. Vy už jste si na internetu našly produkt. Geniální. Je to nejlepší řešení. Podívat se, vyhledat optimální produkt a přijít sem.

Pak už jednoznačně můžeme pracovat s konkrétním obrysem vašeho zájmu a jen modifikovat. Modifikovat produkt! Ale nač ta složitost… Jsme moderní, internetová banka. Vše je přehledné, snadné a netrvá to déle, než deset minut. Opravdu. Produkt za deset minut. A produkt, který jinde nenabízí. Žádné skryté poplatky.

„Vy jste doprovod?“ klade dotaz paní v zeleném na matku vedle jejího syna. „Já jsem doprovod,“ řekl jsem a úsměv paní v zeleném se skončil. „Máte email?“ ptá se paní v zeleném. „Ne, moje matka nemá email,“ odpověděl jsem a matka začínala tušit, že se jí něčeho nedostává, i když netušila čeho konkrétně. Syn byl nadále klidný.

Na internetovou banku s reklamou vod Vosto5 mírně komisní kurátorka, ale stále jen banka. V zasklené kóji České spořitelny by rozhodně patřila k těm milejší. Toto se uhraje na humor. Různé tvary poházené v prostoru, snad kvůli dojmu bezprostřednosti a mírumilovnosti.

Kdyby sem přišel český herec Rosenberg, aby natočil v bance díl Rychlých prachů, výsledek by působil amorálně a zvrhle, ale o to je zájem. Paní se jeví nesmlouvavě. Dala by Rosenbergovi nebo ne? Podle všeho by záleželo, jestli má nebo nemá email.

„Bez emailu nejde mít účet v Air bank,“ sdělila mé matce paní v zeleném, čímž jí na chvíli uklidnila, ta se domnívala, že email je něco zlého a ona ví, že nic takového nemá. Nebude problém. „Máme společný email,“ řekl jsem a syn se konečně nepříjemné paní v zeleném vybarvil. Kolik takových mladých chodí s nemohoucími po sociálkách a bankách, aby je připravili o zbytky?

„Opravdu?“ zeptala se paní v zeleném tak nahlas až se matka lekla. Nic zlého, jen kurátorka Air banky netušila, že někdo na sedmdesát má uši. Matka má rozhodně lepší sluch, než kupříkladu čich; zkažené maso z lednice, mimořádně lacině pořízení u Alberta, vyhazuju já. Matka šokovaně mlčí, syn kývne, ona napodobí, takto, v opačném gardu, to bylo na počátku jejich vztahu, ale vysloví i souhlas. „Ano, používáme,“ řekne. Barva tváře Air kurátorky ladí s dekorací.

„Pracujete s internetem?“ „Ne, to ovšem není možné založit účet.“ „Ne, skutečně, to nelze jinak.“ „Sama se tu musíte přihlásit.“ „Nesmím pomáhat, všude nás sledují kamery.“ Rosenberg by se nemusel tahat s kamerou. „Tak to zkus,“ řekne syn. „O nic nejde,“ směje se a ví, že tento boj právě prohrává.

Matce je najednou tolik, že by to ani ve virtuální bance nevložili na všecky spořící účty, pod zelenou podlahou jich budou milióny. Scéna připomíná mou maturitu, to se matka taky právem třásla. Anebo první pionýrský tábor? To jsme se třásli oba, ona před a já za sklem autobusu plného cizích spolužáků a nepřátelských učitelů, dozorců a dozorkyň v modrých stejnokrojích a písní na rtech. Bobřík odvahy se připraví na start.

Syn sleduje matku, jak jí odvádějí k zelenému stupínku, on s ní nesmí. Počítač se rozsvítí. „Dáte si u nás kávu,“ ptá se matky Air kurátorka, aniž si všímá, že ta právě bojuje o zbytky svéprávnosti. Ostuda fackuje. Syn sleduje, jak jeho matka neumí, neví.

Kam se propadl svět trojčlenky, hbitého ťukání na klávesnici východoněmeckého psacího stroje a bratislavská předvolba pevné linky 07? Ostatní v bance se tváří, že jsou jenom AIR, nevyrušují při testu z dospělosti, nejsou zde. Proti přímému pohledu nasadí úsměv.

Před čtyřiceti lety místo zelené byla šedá. V pobočce Air bank seděli Mikulášek se Skácelem a mlčeli, říká legenda. Brněnský roh Moravského náměstí a Joštovy: slavná kavárna Bellevue. Celý podnik osvětlovala vysoká obdélná okna. I za první republiky patřila kavárna a celý dům bance, tenkrát s populárním názvem Slávie, dole byly účty pouze ke kávě. Zůstala káva k internetu.

„Nemáte mobil!“ radostně konstatuje Air kurátorka. „Ale to je skvělé, nemusíme pokračovat, přijďte příště,“ tlačí matku se synem ze dveří. „Nemáte mobil, nejde ověřit kód — nejde ověřit kód, nejde otevřít účet!“ Jak jednoduché a systematicky přehledné.

Syn se vzdaluje. Matka zdraví pokladní z Alberta. Ta je mladá a neumí taky s internetem, ale to je proto, že je hloupá a nesnaživá. Za trest sedává na hanbě před pohyblivým pultem na zboží. Denně se procvičuje v počtech i dvanáct hodin.

Kolem půl třetí navezou kuřecí skelety a prasečí nožky. Psí odřezky vedeme, to víte, ale dnes nejsou, nebuďte smutná, matko. Nahnilých brambor, tak hezky, akorát na vykrojení a prošlý gothajský, zelenější, ale to octem omyjete, máme. Zastavte se!