10 tisíc odpovídá 40% průměrné mzdy, což je třeba ve Švýcarsku maximum státní (AHV) penze, na které dosáhnou nemnozí - minimum je polovina. A to přitom AHV hospodaří s 25 miliardami franků s 10% likviditou. Český důchodový účet je naproti tomu, jak známo, 30 miliard v mínusu.
Například v Norsku, které má rovněž peněz na rozdávání, je základ státní penze 6300 NOK měsíčně, což je jen nějakých 16% průměrné mzdy.
Samozřejmě to neznamená že se norští či švýcarští důchodci mají hůře než čeští. Obě země disponují trojpilířovým systémem, a např. ve Švýcarsku mají důchodci dobré možnosti si k důchodu různě přivydělávat.

Já bych měl dotaz, který s článkem souvisí pouze okrajově... Je mezi tím druhým a třetím pilířem nějaký zásadní rozdíl? Kromě toho, že 2. pilíř oslabuje přímo rozpočet a 3. oslabuje ten fond na vyplácení průběžných důchodů...
A druhý... Kdy se vlastně vynořily termíny "druhý pilíř" a "třetí pilíř"? A proč byl třetí dříve než druhý? Možná jim křivdím, ale působí to mne jako takový PR trik - už je třetí, tak musí být druhý...

to máte recht s tím srovnáváním. Ale napadá mne: když srovnáme průměrného norského důchodce, který je na 16% průměrné mzdy, s tím českým - kdo je na tom lépe?

A hlavně, zeptejte se obyčejných pracujících: Kdo, proboha, dosáhne na průměrný příjem?! To je důkaz toho, že průměry někdy o ničem nevypovídají! Deset lidí ve skupině bude mít deset jablek, přičemž jeden z nich si devět jablek zabaví sám pro sebe, pouze o jedno se podělí se zbývajícími lidmi, a pak někdo spočítá, že jeden člověk ve skupině snědl průměrně jedno jablko.

přiznám se, že nevím, jak to má být v české reformě, ale cílem je asi kopírovat západní modely.

Ve Švýcarsku je první pilíř státní penze - platí každý podle výše příjmu, dostává ji každý v rozmezí od 1150 do 2300 CHF podle odpracovaných let a možná i dalších kritérií.
Druhý pilíř je zaměstnanecká penze (a netýká se tudíž živnostníků a podnikatelů), kdy zaměstnavatel povinně platí penzijní pojištění zaměstnancům u soukromé pojišťovny (můj u AXA), a stát nad tím vykonává nějaký dohled (ale pokud to chápu, teoreticky to zbankrotovat může). Zaměstnanec si může volit výši příspěvku (ze 3 výší) a pár dalších věcí.
No a třetí pilíř je soukromé připojištění.
Podle vlády má první pilíř zajistit minimální standard životní úrovně, druhý pilíř cílový standard, který má být okolo 60% vašeho příjmu před odchodem do důchodu, a třetí pilíř je nadstandard (ale i na něj můžete mít nějaké daňové úlevy).

to nemám tušení, protože žádného norského důchodce neznám, a dobře znám v podstatě jen jednu českou důchodkyni, která na toto téma zpravidla říká, že doba je těžká ale ona si nestěžuje, a nějakým záhadným způsobem z důchodu vyčaruje jednou za rok svým (už dospělým) vnučkám k narozeninám tisícovku "na přilepšenou" (pracujeme na tom, aby toho nechala).

Můj odhad je, že lépe se mají ti důchodci, kteří nezůstanou sami, a kteří se cítí užiteční. A na tvrzení, že s nouzí si poradí spíše než mladá generace, bude možná dost pravdy.
(použít to jako argument pro snižování důchodů je ovšem podobné, jako prohlásit, že domácí práce by měly dělat ženy protože jsou v tom lepší).

vypovídá jen o tom, jak je definován, tedy že zahrnuje všechny stejně bez ohledu na to, jak moc vyčnívají z řady. ČSÚ zveřejňuje i percentily mezd, ze kterých lze interpolovat, že nadprůměrnou mzdu pobírá takových 35% zaměstnanců celkem, zatímco dvojnásobek a více má asi 5% z nich:
http://m.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/01003F632C/$File/310912A18.pdf

Nespadají sem zaměstnanci s méně než tříčtvrtinovým úvazkem (protože se mzda nenormalizuje).

ono to právě chce to věcné srovnání, jen obecné konstatování nějakých čísel jsou jen ideologická omáčka, kterou nás krmí denně vláda a s ní většina sdělovacích prostředků. Asi bychom museli vědět kolik dělá ona norská průměrná mzda a jaká je její korelace k životním nákladům (v Norsku) a pak to srovnat s těmi českými podmínkami. Ale český politik bude v té chvíli argumentovat, že to nelze, protože v Norsku mají plyn a vyšší životní úroveň, že neměli komunismus a nežili na dluh, jako v Čechách, kde pomalu končí "velký mejdan" (Kalousek). Atd. A zřejmě v Norsku, jakož i ve Švýcarsku, pravicové vlády po r. 2006 záměrně nemanipulovaly se sociálními odvody (které se snížily pro právnické osoby zejména) a s penzijním účtem (průběžného systému) tak, aby po těch pár letech byl deficitní... A kde asi není degresivní (tzv. rovná) daň, což?
Jinak máte stoprocentní pravdu: jen sociální souzdružnost nás může chránit. Ovšem hloupé bude, když to už nebude na úrovni státní, ale jenom rodinné. Jelikož ty rodiny to ještě více ohrozí...

Náš model nekopíruje úplně ten švýcarský, i když se to trochu překrývá. U nás je druhý pilíř soukromé pojištění u penzijních fondů, kterým by se odvádělo myslím pět procent z platu, přičemž z těch pěti procent by Vám tři procenta "dal" stát, a to tím, že by přestala být (zaměstnavatelem) odváděna do státního pilíře (ten tak přijde asi o 10% příjmů, protože sociální pojištění je kolem 30%), a k těm třem procentům z platu si ještě přihodíte dvě navíc (o ty se vám tím pádem reálně zvýší zdanění mzdy); nicméně ten přechod na druhý pilíř není povinný, můžete si všechno nechat v prvním. No a třetí pilíř je normální komerční připojištění, které už dávno funguje a nemá žádnou vazbu na ten státní důchodový účet. I když stát to dotuje příspěvky, což je nespravedlivé mj. proto, že to má degresivní dopad (nejvíc se to vyplatí těm, co mohou platit vyšší pojistné - je to podle principu "kdo má, tomu bude přidáno").

Nevím zda si ještě budeme říkat, že je Heger pomatenec, až budou zprivatizované Bohnice, Bulovka a leckterá z fakultních klinik. Bude tu i pak ještě někdo, kdo to bude považovat za dílo pomatence??

Nemylme se: Ten člověk přece nastoupil do funkce ministra ne proto, aby snad zveleboval české zdravotnictví, nýbrž aby plnil jasný "podnikatelský záměr".

K tomu druhému pilíři ještě: vstup je sice dobrovolný, ale cesta zpátky už pak prakticky nevede. Jaké z toho penzijního fondu budete mít ze svých vkladů výnosy není moc předvídatelné, ale zkušenosti ze zahraničí napovídají, že nebudou vysoké a narozdíl od státního pilíře to samzřejmě nepůjde řešit nějakým doplacením ze státního rozpočtu. Státní pilíř ve skutečnosti nemůže zbankrotovat, stačí do něj přihrát peníze politickým rozhodnutím. Pokud nezbankrotuje samotný stát :-)

čísla jsou čísla a ideologie je ideologie, ta se dá hlásat stejně dobře bez čísel, ne-li lépe.
S životními náklady máte samozřejmě pravdu, ovšem ty z pochopitelných důvodů rostou se mzdovou hladinou korelují, byť ne nutně stejně rychle. Ceny služeb porostou stejně rychle, surovin mnohem pomalejí, zboží bude někde mezi. Ekonomové pro tento účel určují virtuální kurz parity kupní síly, který by měl odpovídat konstantní lokální ceně nějakého normalizovaného "spotřebního koše". Nikdy jsem ovšem nepochopil, co přesně v tom je a smrdí to nepřesností na sto honů, na druhou stranu to asi bude pořád přesnější než předpokládat přímou úměru mezd a životních nákladů.

Sociální odvody jsou, pokud se nepletu, o něco menší - 5.1% na první pilíř, 1.1% na nezaměstnanost a mezi 4.5% a 8.5% na druhý pilíř, přičemž dalších 8.5% dává zaměstnavatel.
Tzn dohromady 19-23%, zatímco v česku je to dohromady 29%.

Daň je ve Švýcarsku progresivní, tak jako snad všude na Západě. Obvykle platím myslím nějakých 6%, ale když dostanu prémie, vyběhne to na 11 nebo výš. Pokládám to za správné, daň by progresivní být měla.

Krize v posledních letech ukázala, že bankovní sektor se svými fondy fondů, deriváty atd. je jedna z největších slabin globální ekonomiky a vzhledem k tomu, že ten, kdo se rozhodne přistoupit na tzv. druhý pilíř už nemůže zpět, a to doživotně - podle stávající legislativy - osobně určitě zůstanu u prvního pilíře, poněvadž stát podle všeho s největší pravděpodobností jen tak nezbankrotuje. Ukládat do třetího pilíře má smysl až tak od 55 let a to větší množství (cca od 5000 měsíčně), to naše spoření po stovkách je vzhledem k inflaci a délce spoření (je mi 42 a takto spořím dobře 10 let) něco jako dofukování prasklého míče. Čutat se dá, ale smysl to nemá. Státní příspěvek je podobně jako u stavebka zastropovaný. A ještě něco: zaujalo mne před pár lety, když byla ekologická katastrofa v Mexickém zálivu (ropné vrty), že pojiš´tovny či zajišťovny té firmy (už si nevzpomenu jméno) byla finančně provázána s největší britskou penzijní pojišťovnou, takže velkou část té katastrofy zaplatili budoucí i stávající britští důchodci... Jistě se to dá dohledat...

protože to je potřeba udělat politickým rozhodnutím, nicméně jak krize ukázala, stát se může snadno dostat do finančních problémů, takže sehnat potřebné peníze na penze bude čím dál těžší, a bude vyvolávat konflikty ve společnosti.
Udržitelnost průběžného systému kriticky závisí na počtu daňových poplatníků na jednoho důchodce. Když tento poměr klesá, je potřeba buď zvýšit odvody, snížit důchody, nebo snížit počet důchodců (zvýšením důchodového věku).
K tomu přičtěte další faktory, jako politické rozhodnutí o zastropování odvodů - a bum, důchodový účet je najednou pár desítek miliard v mínusu a pořád klesá. Takhle efektivně "prošustrovat prachy" dokáže málokterá soukromá pojišťovna.

Mě se druhý pilíř zamlouvá, kombinace soukromého vlastnictví se státním dozorem mi přijde jako pěkný kompromis proti jak různým pochybným investicím ze strany pojišťovny, tak pochybné politice ze strany státu, byť případ Maďarska dokazuje, že tato obrana není neprůstřelná. Jako expat pro to mám i praktické důvody - část peněz naspořených do švýcarského druhého pilíře si můžu při odchodu ze země vzít s sebou, zatímco z peněz, které jsem předchozích pět let platil do českého systému, už nejspíš nikdy neuvidím ani korunu. Třetí pilíř půjde rovněž za mnou, pokud s tím později začnu.

Já myslím, že do finančních problémů se nedostávají jen státy, ale i soukromé společnosti (o čemž se denně přesvědčujeme) a že žádný kompromis mezi státem a kapitálem tyto problémy nevyřeší. Žádné další pilíře nikomu nezaručují budoucnost, protože dnes je budoucnost velice neprůhledná. Vysvětli mi, prosím tě, jak např. v mém případě zvýšení důchodového věku pomůže státu, když plat mně vyplácí také stát? Já za sebe můžu napsat, že nevěřím ani ve stát ani v soukromé společnosti. Takže už snad jedině v tu revoluci.

Nevěřit ve stát, paní Hájková, je stejné, jako nevěřit v sebe. Základ ale musí být v tom, že přestaneme na stát pohlížet neoliberální optikou a hlavně jej nesmíme nechat neoliberály likvidovat. Stát jako instituce, nebo také soubor institucí, je zde přece proto, aby co nejlépe chránil zájmy svých občanů. Jakmile k němu budeme přistupovat neoliberální strategií - hodně dojit a přitom nekrmit, pak se jeho nefunkčnosti nedivme. Tady by měla levice zapracovat, občany poučit o tom, co je vůbec Stát, jaký prospěch z jeho činnosti lidé mají, když je normalně funkční. Pak by se možná lidé neradovali, když státní firmy neprosperují, protože je oni sami bojkotují na úkor soukromých firem, což je stejně hloupé, jako kdyby jste nejedli ovoce za své zahrádky a raději je kupovali v obchoďáku. Boj neoliberálů proti fungujícímu státu je veden ze dvou hledisek. První je neoliberální ideologie, pro kterou je společné vlastnictví nejhorším Luciferem, druhá spočívá nechtěně v tom, že ze Státu je možno v současné konstalaci ještě co urvat. Funkční stát, za který musí levice hlavně bojovat, by pak znamenal, že nějaké další pilíře by byly snad pro ty, kteří by nevěděli co s penězmi. Jaký má smysl nějaký "pilíř", do kterého se vyplatí spořit jen proto, že jej dotuje stát, který tím sám sebe oslabuje? Co se týče článku, je jisté, že bychom neměli ministry podceňovat, na druhé straně je možné, že někteří jsou pro svoji blbost skutečně nejlepšími adepty pro neoliberální destrukci státu.

Stát sice ještě není přežitkem, ale předpokládat, že bude věčný, se také nedá. Nejhorší je právě ta skutečnost, že stát nutně musí fungovat na základě nějaké ideologie, a ta je dnes v krizi. Národní státy byly postaveny na ideologii národa a na národní soudržnosti, a proto dnes přestávají fungovat. Dřívější státy například fungovaly na základě loyality k panovníkovi, který byl (jak většina věřila) panovníkem z boží milosti. Pokud má stát (nebo podobná instituce) fungovat dál, museli bychom mít nějakou společnou ideologii, kterou by všichni uznávali.

Národní státy nebyly postaveny na ideologii národa, národ /lépe řečeno území, na kterém tzv. národ žil/ byl jen limitem jeho velikosti. Základ státu, jako instituce, bych hledal úplně někde jinde. I když ve středověku v čele státu stál panovník z "boží milosti", přesto i tehdy byl stát záštitou určitého práva a zákonů na jeho území pro jeho obyvatele. V dnešní, občanské společnosti se k tomuto účelu navíc přídává tzv. sociální rozměr, pro nás, lidi na levici, snad ten rozměr nejdůležitější. Ať si žvaní o individualismu neoliberálové cokoli, jedinou možnou cestou lidstva vpřed je forma vzájemné spolupráce obyvatel, kooperace, či jak to jinak nazvat, vše zaštítěno státem, jako spojující a vládnoucí institucí.K tomu všemu není potřebná žádná sjednocují ideologie, k tomu stačí přijetí /nebo zatím alespoň nelikvidování/ zákonů v zájmu většiny společnosti a jejich vymahatelnost. A jeho budoucnost by měla být pro nás prioritou, i když bych jí viděl zřejmě pod evropskou vlajkou.

Vidíte, a já myslím, že ideologie potřebná je. Tedy ideologie ve smyslu společné vědomí, společný náhled na věc (nikoliv falešné vědomí). Ale nebudu nikomu nic vyvracet. Pravda se ukáže časem sama.

...nicméně zase takový rozdíl mezi tím třetím a druhým pilířem furt nevidím. Odebírá se ze dvou různých stran jedné hromádky (superhrubé mzdy) a stát na to doplácí buď přímou podporou a daňovou úlevou a nebo snížením výběru sociálního pojištění. Jen proto, aby bylo s čím hrát na burze ruletu...

I já se, podobně jako paní Hájková, domnívám, že něco jako ideologie či státní doktrína potřebné je. Jádrem je, třeba i nevyslovené, republikánské přesvědčení, že stát jsme my. V Rousseauově "Společenské smlouvě" jde více než o nějakou konkrétní smlouvu či dohodu (zpravidla ztělesněnou v ústavě) o princip suverenity lidu, která je ve zmíněných slovech v nejkratší možné formě vyjádřena.
(Ostatně takovýmto přesvědčením o vlastní suverenitě a důstojnosti je neseno např. i křesťanské laické hnutí "Církev jsme my". -- Moderní katolictví zde jde výrazně jiným směrem než kdysi proklamovaná "paralelní polis" pozdějšího adoranta Pinocheta = Vendy Bendy.)

S tím, co píše pan Ševčík o "nejdůležitějším rozměru", plně souhlasím: sociální stát a moderní stát jedno jsou, tj. je naprosto nepřípustné chápat sociální stát jako jakýsi "luxusní" přídavek. (To je jedna z věcí, kterou - pokud jsem něco nepřehlédl - Jan Keller bohužel opomíjí.)

Já bych řekla, že Keller prostě taky ve stát nevěří. V tomto smyslu je anarchistou.

maminko, když se do finančních problémů dostávají jak státy tak soukromé společnosti, tak když budu mít nějaké peníze u obou, zyvšuji svou šanci, že mi zbude aspoň něco, protože mám zkrátka dvě želízka v ohni. Není to asi zvlášť geniální strategie, ale podle mého dojmu v mé generaci běžný názor. Neznám snad jediného svého (českého) vrstevníka, který by optimisticky počítal s tím, že státní důchod jej na stáří zajistí. Pesimisté očekávají, že nedostanou nic, realisté počítají s tím, že důchod bude, ale příliš malý. Máme všichni mozky vymyté neoliberální ideologií? Možná, že ano, ale už se stalo.
Víte, ti neoliberální fanatici mají v ledasčem pravdu, jen ji často zbytečně zbožšťují. Potřebujeme přízeň finančních trhů, protože si od nich potřebujeme půjčovat. Byli bychom rádi, kdybychom je mohli poslat do háje, jenže nevíme co si bez nich počít. Když zvedneme daně bohatým, bohatí budou odcházet. Nemusí daleko - jiné země v EU na ně čekají s otevřenou náručí. Neoliberálové tomu říkají "konkurenceschopnost" a rozplývají se nad tím, já tomu říkám "evropský jánabráchismus" a připadá mi to podlé. Ale počítat s tím musíme. Takže, co nám zbývá?

Co nám zbývá? No přece ta revoluce. Já v neoliberálním světě žít netoužím. A ono bude patrně přibývat lidí, kterým nezbude jiné řešení, než revoluce. Ostatně podle názoru Slavoje Žižka existují ideály, kvůli kterým stojí za to umřít. Ale dost možná, že ti bohatí si to časem rozmyslí, než aby se vydávali takovému ohrožení a začnou se sami dělit a sami podílet na budování jiného světa. Protože chudí (ne bohatí) nemají co ztratit. Taky je možné organizovat komuny, které se budou neoliberálnímu světu společně bránit. Organizace mají vždycky lepší šanci než jednotlivci. Když nebude fungovat stát, bude fungovat něco jiného. To, co se nám podaří vlastními silami vybudovat.

Já pane Hájku jen k tomu odcházení bohatých. Domnívám se tohle je to skutečné vymývání mozků od neoliberálů. Oni dle vás mohou odejít. Jen jak to provést? Sbalí si do ranečku své fabriky a odejdou s nimi do jiné země? Je to ve skutečnosti pro ně mnohem, mnohem složitější a pro většinu z nich naprosto nerealizovatelné, prostě by přišli o zdroje, trhy a měli by zmařené nemalé investice. Tohle strašení odchodem je jen blafování, na které jim společnost skáče. Kdo mohl, už dávno odešel. A i to jejich odejití se dá vyřešit při trošínce vůle. Zdanění zisku v místě jeho nabytí a hlavně snaha EU být skutečnou únií - fiskální s jednotnými daňovými sazbami a účinnou kontrolou spekulací. Pokud tenhle boj bude Evropa prohrávat, časem zřejmě nastoupí to řešení, o kterém tu píše vaše maminka.

ale lidé, například manažeři, mohou prostě přesídlit, často jenom formálně - zakoupí nemovitost v zahraničí, uvedou, že tam trvale bydlí, a je vymalováno. Nadnárodní firmy zase přesouvají kapitál do daňově výhodnějších poboček či dceřinných společností.
Samozřejmě, že se to dá vyřešit. Ale musí se to vyřešit nadnárodně, v rámci EU, musí to korespondovat s tím, jak umožňujeme volný pohyb osob a kapitálu. Když může firma fungovat v X státech a přesouvat mezi nimi kapitál, tak tyto státy by měly mít sladěnou daňovou politiku, a ne se přetahovat, u koho ten kapitál bude zdaněn. V takovém případě je kapitál vždycky ve výhodě, protože je o něm zájem.
Podle mě tohle Evropská levice do značné míry projela - jásala nad sjednocováním Evropy, nad otevíráním hranic, ale zavírala oči před tím, že pravidla se nastavují pod taktovkou neoliberálů, kteří se ještě tvářili, že se kdovíjak obětují. Teď máme náš oficální jánabráchismus, kdy Británie otevřeně řekne, že bude podporovat útěk kapitálu z Francie, když se pokusí o větší socialismus. Tohle je unie, která přeje kapitalismu.