Je čas bilancování. Mrtvě narozený druhý pilíř důchodového systému je tu s námi již téměř půl roku. Blíží se přitom k jednomu z prvních kritických milníků. Do 1. července 2013 mají lidé starší třiceti pěti let možnost se zapojit. Kdo se nezapojí, tuto možnost již, pokud bude zákon platit v nezměněné podobě, míti nebude. Čekali bychom, že se do poboček a k dealerům penzijních společností pohrnou davy. Ale chyba lávky. Na konci května hlásily penzijní společnosti zhruba 46 000 klientů.

Kampaň graduje

Pokud se laskavý čtenář projde po Praze a bude pozorně sledovat různé reklamní plochy, určitě narazí na materializované projevy bitvy o budoucnost důchodového systému. Tato bitva se nyní vede na marketingové frontě. Penzijní společnosti spjaté s největšími u nás působícími bankami spustily kanonádu prvoplánové propagandy a útoku na nejnižší pudy člověka.

Ukousni si ze státního. Řekněte si státu o své peníze. Dejte pětistovku a stát vám přidá 750. A podobné výkřiky zní veřejným prostorem. Část kampaně přitom financují soukromé penzijní společnosti z prostředků v budoucnosti odebraných svým klientům, část ale i my, daňoví poplatníci. Vláda dá na propagaci svých lží minimálně 20 milionů korun, nemluvě o tom, že například nutí pracovníky finančních úřadů aby o reformě „pozitivně informovali“. A přihrávali tak zisky podnikatelským subjektům. Ale pojďme se soustředit na meritum věci, na lži v kampani a obecně lži související s tzv. potřebou reformy penzijního systému a zavedení kapitálového pilíře.

Lež první: jeden důchodce na jednoho člověka v produktivním věku

Reformy jsou potřebné. Nezbytné. Neodkladné. To nám alespoň tvrdí již mnoho let pravicoví i levicoví politici. S různými důrazy, intenzitou a prioritami. Ale nezbytnost reforem je neoddiskutovatelná. V souvislosti s důchodovým systémem jsou slova nezbytnost a potřebnost obzvláště v kurzu. Pravdou ale je, že jsou proponenty reformy používány nepravdivé argumenty, polopravdy a demagogie. Lží první je často uváděné tvrzení o poměru jedna ku jedné občanů v produktivním a postproduktivním věku v roce 2050. Či 2060.

I podle velmi pesimistických demografických scénářů jde ale přitom o 1,51:1 resp. 1,43:1. A nejde o poměr osob v produktivním a postrpoduktivním věku, ale o počet zaměstnaných ku počtu důchodců. U vládními politiky uváděného údaje je v pesimistickém scénáři předpokládaný poměr v nejhorších dvou dekádách 1,84:1 a 1,72:1. Teze o poměru 1:1 je tedy jasnou a dokazatelnou lží. Či přinejmenším hyperbolou. Zatímco autor tohoto článečku si hyperboly při psaní dovolit může, politici spravující tuto zemi a tvořící reformy s horizontem padesáti či sta let by si je dle mého názoru měli odpustit. Je třeba zdůraznit, že jde o pesimistické scénáře v otázce plodnosti a zaměstnanosti, naopak optimistické v otázce stálého prodlužování střední délky života, které není vzhledem k dalším reformám vlády, poklesu životní úrovně neprivilegovaných, zvyšující se míře nejistoty a tím stresu a dalším faktorům, zdaleka samozřejmé.

Perlička na závěr — v „socialistickém“ Československu byl poměr mezi zaměstnanými osobami a důchodci minimálně v jedné dekádě ještě nižší, než podle pesimistické prognózy bude kolem roku 2060 … . A to kapitalismus jak známo je mnohem efektivnější systém společenského metabolismu a reprodukce, než byl státní kapitalismus či postkapitalismus či protosocialismus, jak je komu libo, minulé éry. Ale o tom více v rámci dalších lží.

Lež druhá: systém je neudržitelný, nebude na důchody