Je čas bilancování. Mrtvě narozený druhý pilíř důchodového systému je tu s námi již téměř půl roku. Blíží se přitom k jednomu z prvních kritických milníků. Do 1. července 2013 mají lidé starší třiceti pěti let možnost se zapojit. Kdo se nezapojí, tuto možnost již, pokud bude zákon platit v nezměněné podobě, míti nebude. Čekali bychom, že se do poboček a k dealerům penzijních společností pohrnou davy. Ale chyba lávky. Na konci května hlásily penzijní společnosti zhruba 46 000 klientů.

Kampaň graduje

Pokud se laskavý čtenář projde po Praze a bude pozorně sledovat různé reklamní plochy, určitě narazí na materializované projevy bitvy o budoucnost důchodového systému. Tato bitva se nyní vede na marketingové frontě. Penzijní společnosti spjaté s největšími u nás působícími bankami spustily kanonádu prvoplánové propagandy a útoku na nejnižší pudy člověka.

Ukousni si ze státního. Řekněte si státu o své peníze. Dejte pětistovku a stát vám přidá 750. A podobné výkřiky zní veřejným prostorem. Část kampaně přitom financují soukromé penzijní společnosti z prostředků v budoucnosti odebraných svým klientům, část ale i my, daňoví poplatníci. Vláda dá na propagaci svých lží minimálně 20 milionů korun, nemluvě o tom, že například nutí pracovníky finančních úřadů aby o reformě „pozitivně informovali“. A přihrávali tak zisky podnikatelským subjektům. Ale pojďme se soustředit na meritum věci, na lži v kampani a obecně lži související s tzv. potřebou reformy penzijního systému a zavedení kapitálového pilíře.

Lež první: jeden důchodce na jednoho člověka v produktivním věku

Reformy jsou potřebné. Nezbytné. Neodkladné. To nám alespoň tvrdí již mnoho let pravicoví i levicoví politici. S různými důrazy, intenzitou a prioritami. Ale nezbytnost reforem je neoddiskutovatelná. V souvislosti s důchodovým systémem jsou slova nezbytnost a potřebnost obzvláště v kurzu. Pravdou ale je, že jsou proponenty reformy používány nepravdivé argumenty, polopravdy a demagogie. Lží první je často uváděné tvrzení o poměru jedna ku jedné občanů v produktivním a postproduktivním věku v roce 2050. Či 2060.

I podle velmi pesimistických demografických scénářů jde ale přitom o 1,51:1 resp. 1,43:1. A nejde o poměr osob v produktivním a postrpoduktivním věku, ale o počet zaměstnaných ku počtu důchodců. U vládními politiky uváděného údaje je v pesimistickém scénáři předpokládaný poměr v nejhorších dvou dekádách 1,84:1 a 1,72:1. Teze o poměru 1:1 je tedy jasnou a dokazatelnou lží. Či přinejmenším hyperbolou. Zatímco autor tohoto článečku si hyperboly při psaní dovolit může, politici spravující tuto zemi a tvořící reformy s horizontem padesáti či sta let by si je dle mého názoru měli odpustit. Je třeba zdůraznit, že jde o pesimistické scénáře v otázce plodnosti a zaměstnanosti, naopak optimistické v otázce stálého prodlužování střední délky života, které není vzhledem k dalším reformám vlády, poklesu životní úrovně neprivilegovaných, zvyšující se míře nejistoty a tím stresu a dalším faktorům, zdaleka samozřejmé.

Perlička na závěr — v „socialistickém“ Československu byl poměr mezi zaměstnanými osobami a důchodci minimálně v jedné dekádě ještě nižší, než podle pesimistické prognózy bude kolem roku 2060 … . A to kapitalismus jak známo je mnohem efektivnější systém společenského metabolismu a reprodukce, než byl státní kapitalismus či postkapitalismus či protosocialismus, jak je komu libo, minulé éry. Ale o tom více v rámci dalších lží.

Lež druhá: systém je neudržitelný, nebude na důchody

Další oblíbenou pohádkou především pravicových politiků je vyprávění o neudržitelnosti průběžného důchodového systému, tedy tzv. prvního pilíře a nutnosti zavést druhý, kapitálový pilíř čistě proto, že jinak „nebude na důchody“. Tato lež úzce souvisí s lží číslo jedna. Pokud by platilo, že se bude snižovat poměr zaměstnaných osob a osob v postproduktivním věku, které pobírají starobní důchod, čistě matematicky, při zachování výše tzv. náhradového poměru, tedy poměru mezi hrubou mzdou a penzí, by taktéž platilo, že bude systém neufinancovatelný. To ale předpokládá na straně výdajů neměnnost jednak náhradového poměru — který již v současnosti klesá a setrvale klesal i v nedávné minulosti — a jednak neměnnost věku odchodu do důchodu.

Tyto předpoklady jsou v rozporu s realitou. Náhradový poměr postupně klesá, s občasným výkyvem směrem nahoru, ale trend je jasný: mezi lety 1991 a 2009 poklesl u hrubé mzdy z 55 % na 42 % a náhradový poměr u čisté mzdy dokonce ze 70 % na 54 %. A k druhému bodu: Sama tato vláda v tzv. malé důchodové reformě navázala dobu odchodu do důchodu na střední délku dožití a tím značně relativizovala oprávněnost svého strašení.

Ještě zajímavější je jakási implicitní neměnnost na straně příjmů důchodového systému. V České republice jsme v roce 2007 na důchody vydávali — a tehdy byl důchodový účet v přebytku — 7,4 % hrubého domácího produktu. Ve stejném roce vydávala Francie 12,5 %, Německo 10,7 %, Rakousko 12,3%. V roce 2012 vydáváme stále 7,4 %. Itálie se dostala na 14,5 %. Z výše uvedeného je vidět, že máme velký prostor pro rozumné postupné zvyšování podílu výdajů na HDP. A zároveň samozřejmě je třeba pracovat na zvyšování příjmů, na ty nesmíme zapomínat. Pokud chceme býti rozpočtově odpovědnými, nesmíme, jako tato vláda, snižovat sociální pojištění, zavádět stropy pro nejbohatší a následně strašit neudržitelností systému kvůli strukturálně-demografickému vývoji.

Na rozdíl od levicově odpovědných progresivních zemí, jako je Norsko či Švédsko, naše pravicově neodpovědné vlády příjmy ze státního sektoru, koncesí za těžbu surovin či privatizací státního majetku nevkládají do žádného suverénního fondu, ale bezostyšně je prožírají a prokorumpovávají v předražených zakázkách a v podpoře svých kmotrů prostřednictvím dofinancovávání různých analýz a studií a dalších softprojektů. Není tedy z čeho v případě klesající fáze hospodářského cyklu výpadky příjmů na důchodovém účtu kompenzovat — jedině ze státního rozpočtu, například z jiných daní.

Lež třetí: kapitálový systém či alespoň kapitálový pilíř zaručí vyšší důchody

Kdo by byl proti? Pokud by přeměna systému z průběžného na fondový či v minimalistické verzi zavedení kapitálového pilíře systému zaručilo všem jakýmsi zázrakem vyšší důchody, kdo by mohl cokoli namítat? Jedině neinformovaný nepřejícník, levičák jakýsi závistivý. Dlouhou dobu nám panáčci z řad vládních poslanců, ale i nezávislí experti tvrdili, že zatímco v průběžném systému budou peníze docházet, nebude na důchody a tak podobně, viz lži číslo 1 a 2, zavedením dalšího pilíře se situace diametrálně změní. Náhle na důchody bude! Pánové vycházejí z teze, že peníze plodí peníze. Jakási teorie peněžního samoplození.

Penzijní společnosti díky geniální správě aktiv vytvoří pro své klienty nové bohatství, namnoží jejich investiční portfolia. Samozřejmě, něco si přitom seberou na poplatcích. Proč ale tvrdím, že žádné prostředky navíc fondy nepřinesou? Alespoň ne všem? Reálný růst HDP v České republice byl během posledních dvou dekád průměrně 2,645 %. Inflace od roku 1997 do roku 2012 průměrně 3,3 % . Předtím byla ještě vyšší. Lze tedy důvodně předpokládat, že nominální růst HDP byl ročně zhruba 6 %. A například smíšený podílový fond KBS Master Fund Medium dosáhl za posledních deset let průměrného výnosu 2,71 %. Což nepokrývá ani inflaci. Samozřejmě, bylo by lze nalézt fondy, které inflaci porazily. Zda bychom nalezli také takové, které porazily i nominální růst HDP, tedy v reálných číslech si vedly lépe než ekonomika, systém jako celek, je méně jisté. Ale i v případě, že ano, průměrný výnos fondů je nižší než „výnos“ v reálné ekonomice.

A ejhle, je to první pilíř, který je plně navázán na reálnou ekonomiku. Za jinak stejných okolností — pokud bude udržován poměr mezi poživateli starobních důchodů a mezi zaměstnanci — bude tedy růst důchodů z prvního pilíře výrazně vyšší, než jakékoli případné přírůstky v druhém pilíři. Pokud budou. A pokud odejdete do penze ve správném čase, když zrovna jsou. Fondy ve třetím pilíři, které ovšem nemohou být ztrátové, což tlumí možnost vysokých výnosů, ale i omezuje riziko hlubokých pádů, dosahovaly v posledních pěti letech výnosnosti mezi 1,4 a 2,9 %. Před odečtem nákladů. Tedy ani zdaleka neporážely inflaci. Na rozdíl od prvního pilíře.

Je symptomatické, že jak Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak penzijní společnosti využívají v propagaci a v ilustrativních příkladech, různých kalkulátorech výše důchodu budoucího zcela nereálnou míru výnosu, 3 či dokonce 3,5% nikoli nominálně, ale reálně! To by bylo možné samo o sobě označit za kardinální lež a klamavou reklamu.

Ale abychom věci jen nekarikovali. Obecně by mohlo platit, že pokud k prvnímu pilíři důchodového systému, jakémusi průtokovému ohřívači, kde na jedné straně vcházejí prostředky od zaměstnanců a OSVČ z pojistného a na druhé straně jsou vypláceny penze stávajícím starobním důchodcům — a kromě nich, na což se často zapomíná, i důchody sirotčí, vdovské a především invalidní — přidáme další pilíř, ve kterém si budou občané spořit dodatečné prostředky, tak to jako celek posílí důchodový systém. Těžko lze ale souhlasit s tezí, že samotné vyčlenění části placených prostředků z průběžného systému do systému kapitálového přinese na druhé straně dodatečné prostředky pro vyplácení. V ideálním světě by tomu tak mohlo být. Ve světe reálném máme desetinásobné a vyšší náklady privátních penzijních fondů oproti penzijním fondům státním, nemluvě vůbec o průběžném systému obhospodařujícím státní instituci, kde jsou náklady ještě nižší. A hned máme část údajného výnosu „navíc“ u zdroje schroupnutého.

Lež čtvrtá: a nyní bez rizika

Dalším momentem, kterým realita nepříjemně vstupuje do opiového snu apologetů soukromého kapitálového důchodového systému, je vysoké riziko ukradení, zpronevěření, vytunelování soukromých systémů. Zvláště v našem prostředí bychom měli býti velmi opatrní. V investičních fondech renomované rakouské společnosti Creditanstalt sublimovalo bohatství českých občanů v hodnotě zhruba 5 mld korun. Netřeba připomínat Harvardské investiční fondy. Ale i v případě, že nejde o zlou vůli, o tunelování, není nezáporný výnos z ukládaných prostředků zaručen. Jeden případ za všechny — LTCM nebo Long-Term Capital Management L.P., kde ani několik nositelů Nobelovy ceny za ekonomii ve správní radě nezabránilo krachu a potřebě záchrany ze strany FEDu.

Podle apologetů důchodového systému založeného na fondovém financování je námitka o možnosti vytunelování, rozkradení, zpronevěření v našich podmínkách ovšem lichá. Dohled ČNB je výborný. Nejlepší. Důkazem má prý být výborná kondice našich bank. Resp. nikoli našich, protože banky v České republice nepatří nám, ale nadnárodním finančním korporacím. Nejsou ani státní, ani municipální, ani družstevní, ani většinově vlastněné drobnými akcionáři, nejsou zkrátka naše. Zato ale my je uvádíme do této dobré kondice. Ne dohled ČNB. Fungují výborně, protože jsme z našich daní zaplatili kompletní očištění jejich portfolií, a ty skvělí manažeři ještě nestihli znovu zaneřádit. Co ale není, může být, nějaká ta toxická aktiva se přeci jen najdou.

Těžko přetěžko kondici našich bank přičítat k dobru ČNB. Naopak, bankovní krizi, chaos a pád IPB lze nejlepším centrálním bankéřům a jejich vydávání bankovních licencí a podivné měnové politice v devadesátých letech přišít zcela jistě. Odborné kvality rady guvernérů České národní banky byly prokázány nespočetněkrát, připomeňme si například velevýhodný prodej padesáti tun měnového zlata v době, kdy bylo historicky téměř nejméně výhodné jej prodávat. A to byl guvernérem ČNB odborník nad odborníky, Josef Tošovský. Současný guvernér Miroslav Singer také své odborné kvality mnohokrát prokázal, například předpovědí robustního růstu české ekonomiky v minulém roce učiněnou v roce 2010…

Zaručeno tedy není vůbec nic. Jen se zvýší riziko.

Lež prozatím poslední: diverzifikace rizik

Apologeti druhého pilíře se postupně přeorientovali z argumentu větší výnosnosti, který jak jsme si ukázali výše, neobstojí, na argument rozkládání rizika. Prý, pokud vyvedeme část prostředků vybíraných pomocí sociálního resp. důchodového pojištění z průběžného systému do systému kapitálového, a zároveň, což je důležitější, ze systému státního do systému soukromých finančních institucí, stvoříme tím příslovečný další košík. Pokud by se v rámci této logiky něco nepřístojného dělo se státními penzemi, státními aktivy, pomohou nám právě prostředky uložené u soukromých penzijních fondů.

Na první pohled tento argument působí dobře a platně. Na druhý jde ovšem o ahistorickou šaškárnu. Pokud se kterýkoli stát ocitne v takových problémech, že není schopen dostát závazkům vůči svým občanům v postroduktivním věku v rámci průběžného systému, s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude schopen zaručit ani nedotknutelnost prostředků na privátních účtech u privátních institucí. Rovněž v takovémto státě na hraně zhroucení nebudou fungovat veřejné služby ani správně fungovat soukromý oběh zboží a služeb. Za prostředky vyplácené z druhého pilíře, pokud vůbec budou vypláceny, si tedy velmi pravděpodobně v takové situaci nebudou penzisté schopni zakoupit potřebné zboží a služby. Od bydlení až po pečovatelské služby, od léků až po potraviny. S vysokou mírou pravděpodobnosti bude v takovém polo- či úplně zhrouceném státě vysoká míra inflace, aktiva v soukromých fondech tedy budou velmi pravděpodobně znehodnocena.

Ve skutečnosti žádná takováto diverzifikace není v dlouhém období možná. Systematické riziko, politické riziko, riziko extrémních změn a revolucí, riziko nárazu socioekonomického systému na objektivní meze dané kapacitou životního prostředí a podobně nelze žádnými hrátkami s privátními fondy snížit a rozdělit.

Naopak, hrozí, že posílením role finančních trhů co se týče zajišťování důstojného života ve stáří na úkor průběžného systému dojde ke zvýšení celkového systémového rizika. K tomuto úkazu došlo u zvýšení role finančních trhů ve financování bydlení, není žádný důvod, aby se situace neopakovala u zajištění ve stáří. Podrobnější informace naleznou zájemci například v zajímavé práci Liaisons Dangereuses: Increasing Connectivity, Risk Sharing, and Systemic Risk.

Průběžná syntéza

Výčet lží není zdaleka kompletní. Ani výčet nových rizik. Důležité je dávat si věci do souvislostí. Před vstupem do druhého pilíře, který je dnes a denně nabízen všemi možnými marketingovými kanály a propagován samotnými penzijními společnostmi i vládou, je třeba se zastavit, popadnout dech a zamyslet se. Nejde jen o to, že se „ukousnutím ze státního“ nebo „řeknutím státu o Vaše peníze“ zároveň upisujete, a to nevratně, k vkládaní vlastních prostředků do druhého pilíře od teď až na věčnost. Jde především o to, že vyčleněním tří procentních bodů z placeného sociálního pojištění, což je ve skutečnosti celých deset procent odváděných prostředků, ochuzujete stávající penzisty. Přispíváte k oné avizované neufinancovatelnosti průběžného systému.

Pokud velké množství občanů vstoupí do druhého pilíře, prohloubí se již nyní existující cyklický deficit tohoto systému a bude rozšířen o strukturální složku. Ta již nepůjde zahladit hospodářským růstem. Strukturální deficit, daný odlivem prostředků především od občanů s vyššími a vyššími středními příjmy, neboť jen jim se vstup do druhého pilíře může vyplatit a jen oni mají disponibilní příjmy takové, že mohou ušetřit potřebná dodatečná dvě procenta hrubé mzdy, bude muset být saturován z jiných daní. To dodá apologetům neoliberalismu další argumenty.

Uslyšíme více a více řečí o neufinancovatelnosti. Uslyšíme další pohádky o neduzích průběžného systému a o potřebě dalšího posilování privátního druhého pilíře. Dočkáme se nakonec v dlouhém období přesunu naprosté většiny penzijního pojištění do soukromých rukou a na individuální účty. A dočkáme se také chudinských dávek financovaných z jiných daní vyplácených z průběžného systému. A o to jde. O zrušení solidarity mezi mladými a starými a především mezi chudými a bohatými.