Podmínkou fungování poměrného volebního systému je kompromis. To platí nejen pro programové otázky, ale také pro politická spojenectví. Než se začne jednat o potenciálních koalicích, musí si každá strana ujasnit, kteří partneři pro ni připadají v úvahu.

Vznikají kolem toho složité politické hry, často už před volbami. Kupříkladu sociální demokracie má, jak známo, platné usnesení, které „vylučuje politickou spolupráci“ (mimo jiné) s KSČM; ale do posledních voleb šla s cílem právě ve spolupráci s komunisty vládnout.

Nejedná se však o žádný paradox ani o žádné pokrytectví. Politická realita se postupně mění; a sociální demokraté se od bohumínského usnesení už několik let viditelně odpoutávají a otevřeně mluví o jeho případném zrušení. Všechny strany zároveň vědí, že s jednoznačnými odmítnutími spolupráce se musí šetřit.

Sociální demokraté v posledních letech zdůrazňují pravolevé dělení; proto odmítli koalici s ODS a TOP 09. „Bohumínskou“ linii „nepřípustnosti spolupráce... s extremistickými politickými stranami“ drží tentokrát lidovci: zakázali si koalici s komunisty a Úsvitem.

Současné pestré složení Sněmovny umožňuje každému, kdo se zajímá o politiku, si zkusit jednoduché cvičení: zamyslet se nad otázkou, která uskupení by (pokud by byl zapojen do vyjednávání o vznikající koalici) odmítl a proč.

Odpověď sociálních demokratů i lidovců je politicky zralá: důvody jsou v obou případech zřetelné; ČSSD i KDU-ČSL se drží stejné odpovědi před volbami i po nich; a odmítnout dvě uskupení znamená zvolit střední cestu mezi nepraktickým idealismem a bezideovým pragmatismem. Například ČSSD by se těžko mohla zároveň zříct spolupráce s pravicí i s komunisty.

Kromě jasného odmítnutí spolupráce lze voličům vyslat i měkčí signál. Například Strana zelených přijala před posledními volbami toto usnesení: „Po volbách budeme usilovat o takové uspořádání, které nebude pokračovat v politice současné vlády, nebude se opírat o KSČM, velkou koalici či opakování opoziční smlouvy.“