V prvoplánové analýze se zdá být v podstatě jisté, že vznikne vládní koalice sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců. Žádná z těchto tří stran si totiž nemůže dovolit, aby vláda nevznikla.

Volební výsledky vládu na tomto půdorysu předurčily. A jakkoliv by bylo možné vytvořit kupříkladu koalici sestávající z ANO, lidovců a pravicových stran bývalé vládní koalice, ve společnosti vládne zřejmá nevole k opakování scénáře z roku 2010, kdy ODS, TOP 09 a Věci veřejné obešly vítěznou ČSSD.

Předčasné volby se nesly ve znamení volání po změně, k níž patří nejen nástup nových hnutí, která se vymezují proti tradičním stranám, ale také změně v podobě převzetí vládní odpovědnosti bývalou nejsilnější opoziční stranou, tedy ČSSD. Ta si zase nemůže realisticky dovolit spolupracovat v rámci koalice hned s dvěma nesystémovými hnutími, což diskvalifikuje Úsvit a činí nutnou součástí koalice lidovce.

ČSSD by možná nevadila koalice s ANO a komunisty, ale taková spolupráce je zase nepřijatelná pro ANO. Když ponecháme stranou, že ANO volila řada bývalých voličů ODS, kteří jistě jen tak neodhodili svůj antikomunismus, zůstává skutečnost, že by proti levicovému bloku ČSSD a KSČM bylo ANO v mnohem větší defenzivě, než tomu bude při koaliční spolupráci se středovými lidovci.

I když si ale žádná ze stran, které se vládu pokoušejí sestavit, nemůže dovolit neúspěch, tedy krach jednání, ba si dokonce jednající strany nemohou dovolit ani velké průtahy, přesto to neznamená, že vláda na tomto půdorysu opravdu vznikne a bude stabilní. Existují tři základní důvody.

Tím prvním je situace v ČSSD. Ačkoliv se zdá, že křídlo příznivců Miloše Zemana bylo nedávno na hlavu poraženo po neúspěšném vnitrostranickém puči, je jisté, že „haškovci“ budou využívat každý kompromis, který údajně zrazuje volební program a sliby ČSSD, k útokům na předsedu Bohuslava Sobotku a jeho příznivce.

Haškovci zatím mlčí, ale možná jen proto, že se nemají proti čemu vymezovat. V okamžiku, kdy bude na stole koaliční smlouva nebo vládní program, mohou přejít do protiútoku.

Druhým důvodem možného neúspěchu je prezident Zeman. Ten, kdo si myslí, že Zeman po sérii porážek v podobě volebního neúspěchu vlastní strany a vítězství Sobotkova křídla v ČSSD, složil zbraně, dost dobře tohoto politika nezná. Zničení Sobotky je Zemanova osobní mise, součást jeho „deratizačního“ projektu.

Je téměř jisté, že zatímco si Zeman údajně především léčí zraněné koleno stranou veřejného dění, pracuje on i jeho tým na tom, jak Sobotku buď zdiskreditovat, nebo Sobotkovi nějakým ústavně-technicistním fíglem zabránit, aby opravdu stanul v čele vlády.

Zeman totiž dobře ví, že jakmile se Sobotka opravdu do čela vlády dostane, může přejít do ofenzívy — i vůči němu. V zádech by měl navíc mocného spojence v Andreji Babišovi, kterého si Zeman proti sobě popudil neobratnou snahou vyřadit ho z jednání o vládě v podobě žádosti o lustrační osvědčení.

Jedním z důvodů možného ztroskotání koaličních rozhovorů nebo následné vládní nestability je ovšem právě i Babiš. ANO není zatím skutečná strana. Babiš hnutí nejenom kontroluje, ale také de facto vlastní. Vůbec není zatím jasné, kolik ze sedmačtyřiceti poslanců ANO se do Sněmovny jen vyvezlo po Babišových zádech, aniž by cítili k ANO nějakou skutečnou loajalitu.

Když v roce 1997 poprvé uspěl ve volbách Silvio Berlusconi se svým hnutím Forza Italia, k němuž je Babišův projekt přirovnáván, měl výhodu nejen v tom, že posbíral řadu politiků ze stran, které před tím zničila akce Čisté ruce, ale také v tom, že volby vyhrál. Byl tudíž schopen „rozdávat“ moc a vliv svým spolustraníkům i z pozice premiéra.

Babiš ovšem bude ve vládě až ten „druhý“. To bude mít na ANO ještě další neblahý dopad v tom, že na jedné straně nebude schopné uskutečňovat v čele vlády svůj program očisty české politiky podle svých představ, a bude si tudíž vládnutím spíše jen „špinit“ svůj zatím neposkvrněný image, a že na straně druhé nebude ani v opozici, kde by až do příštích voleb mohlo hrát svoji „antipolitickou“ kartu, a posilovat tudíž na úkor vládních stran.

Je pravděpodobné, že by Babiš spíše vítal opoziční roli. Koneckonců jeho první reakcí po volbách bylo prohlášení, že ANO směřuje do opozice. Teprve, když si uvědomil, že volební výsledky jsou takové, že bez ANO nevznikne příští vláda, začal uvažovat realisticky. Kdyby totiž vznik nové vlády zmařil, mnoho voličů by se příště ptalo, zda je ANO vůbec nějak politicky použitelné.

Když už ale voliči Babiše, možná k jeho překvapení, do vládního angažmá dohnali, je pravděpodobné, že se Babiš pokusí tohoto úkolu zhostit odpovědně. Ve srovnání s Věcmi veřejnými, které se ocitly v podobné situaci v roce 2010, má kolem sebe hned několik výrazných osobností, ne jen jednoho politicky téměř nepoužitelného Radka Johna.

Ministři z řad ANO by dokonce mohli být za určitých okolností ozdobou vlády. Věra Jourová, Martin Stropnický, Jiří Zlatuška nebo Jaroslav Faltýnek se rozhodně jeví jako kompetentnější a mediálně přijatelnější než lidé, které v roce 2010 nabídli véčkaři.

Sám Babiš dokonce ani ve vládě být nemusí. A pokud by se chtěl vyhnout požadavku na lustrační osvědčení jiným způsobem, nemusí být přímo ministrem, ale může přijmout „jen“ roli vicepremiéra koordinujícího ekonomické ministry.

Ať tak či onak, největší nadějí pro vládu, která snad na základě současných koaličních jednání co nejdříve vznikne, je právě skutečnost, že Babiš není zvyklý prohrávat. A když už mu volební výsledky zabránily v tom, aby do příštích voleb coby kritik tradičních stran i vlády sbíral body v opozici, je v jeho zájmu, aby skutečně uspěla vláda, které se bude účastnit. „Antipolitické“ ANO se tak nakonec paradoxně může stát stabilizujícím pilířem vlády.